Můj porodní příběh - My Cooking Diary

Můj porodní příběh:

Navazuju na článek můj druhý a třetí trimestr…

Myslím, že už ve chvíli, kdy jsem dostala první termín vyvolání porodu, jsem věděla, že na něj nepůjdu. Přišlo mi to jako totální nesmysl. Kdyby bylo děťátko větší a potřebovalo ven, to je jinej příběh, ale takhle jsem to prostě nechápala. Čím víc se ten den blížil, tím víc jistá jsem si rozhodnutím na indukci nejít byla. Adam důvěřoval mně a mým pocitům, takže byl velkou oporou. Připravila jsem na to i Janičku a poprosila ji, aby mi na termín vyvolání porodu zkusila domluvit ještě konzultaci s nějakým doktorem, který by si se mnou o tom promluvil.

V den indukce jsme měli přijet do porodnice někdy dopoledne se zabalenou porodní taškou. Měla jsem přijít na příjem, jít na první krok vyvolání a nastoupit na oddělení rizikovýho těhotenství. Do porodnice jsme přijeli s Adamem bez tašky a brala jsem to celý jako další kontrolu. Jenže ono nejde zase úplně jen tak nenastoupit. Musí to být oficiální. Janička mi zkontrolovala ozvy a domluvila konzultaci s doktorem, kterej byl zrovna ve službě. Mrknul do mojí složky a zeptal se mě, co po něm vlastně chci. Chtěla jsem, aby se podíval do těch papírů, vzal v potaz dnešní výsledek na monitoru a řekl svůj názor na celou situaci. Byl první z doktorů, kdo se mě zeptal, jak se cítím. Řekla jsem, že dobře a že bych byla ráda, aby holčička dostala ještě čas na to, aby přišla na svět sama. Že pro ni chci ještě alespoň pár dnů. Ten den jsem měla, myslím, den po oficiálním termínu porodu. Pan doktor se do papírů podíval, řekl, že s tím vlastně nemá žádnej větší problém a řekl, že pokud neporodím do pěti dnů, půjdu už na indukci určitě. Souhlasila jsem a byla jsem šťastná. Adam taky. Cítila jsem, že dělám dobrý rozhodnutí, když mi to ani doktor nijak dramaticky nerozmlouvá.

Každopádně v tuhle chvíli jsme přebírali odpovědnost za miminko i za celou situaci my. Museli jsme podepsat negativní revers. Janička mi řekla, ať to nečtu, ať to jenom podepíšeme. Že nás to akorát rozhodí. Pak ale nějaká sestřička řekla, ať se tý věty o úmrtí nelekám, že to tam musí být. Bylo tam napsaný něco v tom smyslu, že přebírám veškerou zodpovědnost za to, co dělám a že beru v potaz možnou smrt sebe i miminka. Byla to silná věta, ale já cítila, že dělám dobře. Podepsali jsme revers, rozloučili se, poděkovali a šli domů. Byl to strašně osvobozující pocit.

Během následujících pěti dnů přišly na řadu všechny ty babský i nebabský rady na vyvolání porodu. Uklízela jsem pořád dokola byt, i když už nebylo co. Dávala jsem si teplý vany a sprchy, červený víno, čaje z maliníku, chodila na dlouhý procházky, hodně jsem chodila do schodů a celkově se snažila bejt co nejvíc v pohybu. Zkoušeli jsme samozřejmě i sex a jedla jsem poslední dny jenom pálivý jídlo. Taky jsem cucala homeopatika, co mi doporučila Janička. Všechno možný jsme zkusili. Jenže podle mě ve všem hraje velkou roli i psychika a když vám někdo řekne, že musíte porodit do nějakýho dne, myslíte na to. Samozřejmě nevím, jestli to tím bylo, ale myslím, že jsem podvědomě tak moc chtěla porodit, až jsem z toho všeho byla ve stresu. Na další indukci jsem měla jít v úterý. Bylo pondělí večer a na mě začal padat smutek a zklamání z toho, že to nevyšlo. Šla jsem si brzo lehnout a doufala, že mě v noci třeba probudí kontrakce. Jenže to se nestalo a já věděla, že ráno budu muset nastoupit do porodnice. A začaly velký emoce.

Ráno jsem se probudila a bylo mi nejhůř. V chodbě byl sbalenej kufr do porodnice a mě svírala úzkost. Bylo mi strašně líto, že to nepřišlo samo. Pořád jsem si nepřipouštěla, že to vyvolání se fakt stane. Vůbec jsem si to takhle nepředstavovala. Šla jsem si udělat snídani a přišel za mnou do kuchyně Adam. Objal mě a zeptal se, jak se cítím. A já začala brečet. Strašně moc. Úplně jsem se klepala a nemohla jsem to zastavit. Adam vůbec nevěděl, co má dělat a řekl, že jestli se cítím takhle, že mě tam prostě neodveze. Že zavolá Janě a že to celý odpíská. Začal navíc vyhledávat na internetu všechno o vyvolání porodu a vlastně zjistil, že vůbec nechce, abych tam šla. Ale oba jsme věděli, že tam dneska musíme.

Já nic neříkala, ale měla jsem obrovskou potřebu ze sebe všechny ty pocity dostat. Nějak intuitivně jsem sáhla po Knize života od milovaný Tamary Klusový a rozhodla se právě v tuhle chvíli vyplnit část o tom, jak se cítím před porodem a jaká jsou moje porodní přání. V úvodu jednotlivých částí knihy máte vždycky krátkej návod nebo povídání, který ten váš text uvede. Po jeho přečtení jsem brečela ještě mnohem víc. Byl tam totiž nádhernej text o tom, že slibujeme našemu děťátku, že mu dáme v bříšku přesně tolik času, kolik potřebuje. Že nedovolíme nikomu, aby rozhodl za miminko, kdy je pro něj ten správnej okamžik pro příchod na svět. To bylo něco, co ty moje emoce ještě víc rozjelo. Chápete, že jsem to četla v den vyvolání porodu?

Brečela jsem strašně moc a psala. Psala jsem všechno přesně tak, jak jsem to cejtila. Omluvila jsem se tam tý mojí holčičce za to, že jsem jí nedokázala dát tolik času, kolik potřebovala a vysvětlila jí, že to všechno dělám s tím nejlepším svědomím. Že bych si pak nikdy neodpustila, kdyby se nám cokoliv stalo. V tý knize je to vepsaný i s flekama od mejch slz. Vypsat se z toho bylo přesně to, co jsem potřebovala a trochu mě to uklidnilo. Šla jsem se najíst, dobalit a vyrazili jsme do porodnice.

Taky je možná dobrý říct, že jsme o tom vyvolání porodu a celý situaci mluvili jenom s pár nebližšími kamarády. Nechtěli jsme to říkat rodině, protože jsme tušili, že by nás v našem rozhodování ovlivňovali. Báli by se a já chtěla, aby to rozhodnutí bylo jenom naše. Taky rodina nevěděla přesný termín porodu. Řekli jsme jim datum asi o týden nebo deset dní později, abychom předcházeli stresu kolem data porodu a nekonečným otázkám „TAK UŽ“?

Moc jsme si toho s Adamem po cestě do porodnice neřekli. Cejtila jsem v autě takovou divně napjatou atmosféru a vůbec jsem si nepřipadala, že jedu rodit. Byl to strašně zvláštní pocit. Bylo mi smutno. Dorazili jsme s Adamem na příjem a tam na nás čekala Janička. Posadila mě na křeslo, začala mi měřit monitor a dívala se na mě. Věděla, že se něco děje, že nejsem úplně v pohodě. Ptala se, jestli pro mě může něco udělat, jestli jsem v pohodě. A já jí znovu poprosila, aby mi zavolala nějakýho doktora. Že potřebuju čas a potřebuju slyšet nějakej argument, proč to jdu dneska udělat. Že vím, že je to nejspíš v tuhle chvíli už správně, ale že moje hlava to pořád nějak nemůže vstřebat.

Bylo mi Janičky líto, hrozně nerada jsem jí stavěla do nějaký blbý pozice u ní v práci, ale věděla jsem, že mě chápe. A tak začala asi patnáct minut dlouhá konverzace s panem doktorem o celý situaci. Jaký jsou možný komplikace a proč už teď je opravdu potřeba indukci provést. Opakovalo se pořád to samý dokola, což pro mě argumenty moc nebyly, ale zaznělo i něco, co mě přesvědčilo. Že jestli je mým cílem porodit přirozeně, tak mi doporučuje to vyvolat a porodit přirozeně. Že čím dýl to budu oddalovat, tak tím větší riziko komplikace pak u porodu může být a že to pak může končit i císařským řezem. A že to je přece to, co nechci.

V tu chvíli jsem si řekla, že teda ok a řekla Janičce, že může začít vyplňovat papíry pro příjem. Zároveň jsem přesně chtěla vědět, co mi budou kdy dělat a jaký jsou možnosti. Existuje několik způsobů, jak porod vyvolat a já chtěla co nejšetrnější to jde. Rozhodla jsem se pro zavedení katetru. Nechtěla jsem do těla žádnou zbytečnou chemii, nechtěla jsem ani protrhnout vak blan a tohle mi přišlo jako nejšetrnější možnost. Znamená to, že vám tam dolů zavedou balónkovej katetr, kterej se vlhkostí zvětšuje a má tím mechanicky otevřít porodní cesty. Ta představa se mi nelíbila, ale jak říkám, brala jsem to jako nejmenší zlo.

Dostala jsem na ruku přijímací cedulku se jménem, Janička mě odvedla na porodní pokoj a říkala, že je klidnější den a klidně můžu být s Adamem tam, dokud nebude potřeba pro nějaký porod. A že večer mě přesunou na ten pokoj pro rizikový těhotenství. V tašce jsem u sebe měla věci na převlečení, tak jsem se převlíkla a čekala na doktory. Rozhodla jsem se, že chci rodit v šatech, který mi Adam koupil v den, kdy jsem mu řekla, že jsem těhotná. Koupil mi je jako dárek na usmíření v Thajsku, když jsme se pohádali. Pojmenoval je šaty Míru (viz článek o naší cestě k miminku). Jsou takový..no jak bych to řekla – hodně vzorovaný a barevný.. Takový jak na africký Safari…

Byla jsem hodně nervózní, smutná a celkově plná emocí. Pořád jsem se nedokázala naladit na pozitivní vlnu a na to, že za chvíli budu máma. V pokoji se sešlo pár lidí včetně doktora, se kterým jsme diskutovali to vyvolání, v ruce měl slibovanej katetr a ještě jednou jsme si prošli, jak to všechno bude probíhat. Adam mezitím šel pro kufr do auta. Před zavedením balónku se provádí ještě vyšetření spodku, aby se ověřil stav porodních cest. Seděla jsem s nohama od sebe na porodním křesle, pan doktor mě vyšetřil a řekl větu, která všechno naprosto změnila. JSTE OTEVŘENÁ NA DVA CENTIMETRY, ZAČÍNÁTE RODIT.

Chvíli jsem na něj nechápavě koukala a ověřovala si, jestli si nedělá srandu. Nedělal. Ta naše holčička se rozhodla pro začátek příchodu na svět ve chvíli, kdy mi chtěli dolů zavádět balónek. To načasování bylo víc než perfektní. Nechápu to doteď. Zahlídla jsem ve dveřích zároveň Adama a všichni i s Janičkou jsme se na sebe začali usmívat. Nikdo ale nic neříkal. Tělem mi projela obrovská vlna štěstí, přehodila jsem šaty přes „spodek“ a prohlásila, že to teda mění situaci.

Začínám rodit, takže předpokládám, že vyvolání není potřeba. Ptám se doktora, co teda bude následovat teď? Jdu rovnou na pokoj? Můžu jet domů? Mám se jít projít? Mám zůstat rovnou na porodním sále? V hlavě mi běhaly tyhle možnosti, o to víc mě zarazilo, co mi doktor řekl. Katetr v mym případě už nebyl potřeba, protože to, co byla jeho práce, už bylo hotový. Navrhnul mi proto buď protržení vaku blan nebo zavedení prostaglandinových tablet. Nechápala jsem proč. Porod začal přirozeně a přišlo mi naprosto zbytečný ho urychlovat. Začala jsem s doktorem opět diskutovat a bylo vidět, že mě chápe, na druhou stranu nemohl ustoupit ze svýho doporučení. Já zas chápala doktora. Nemohl na sebe vzít rizika, který tam pořád byly. Nemohl mi v jeho pozici říct, ať se jdu projít a že to přijde samo.

Spíš se ptám proč? Proč mi to nemůže říct? Chápu, že porodnice má nějaký zaběhnutý postupy, který se musí dodržovat. A tohle je jeden z nich. Byla jsem přijatá na vyvolání porodu a takhle je předepsanej a doporučenej postup. Je to z pohledu porodnice to nejbezpečnější a nejjistější, ale je to postavený na hlavu. Po naší společný diskuzi jsem se zeptala, jestli můžu jít domů. Řekl, že mi to nedoporučuje, ale že můžu. A že na sebe beru veškerý rizika a opět musím podepsat negativní revers. Tak jsem řekla, že chci jít domů. Doktoři sbalili katetr, odešli zrušit příjem a připravit podklady pro negativní revers. Když doktor odcházel, řekl mi, že jsem se rozhodla správně a že pravděpodobně do zítřka porodím. Nemohl mi to ale doporučit před tím, než jsem se pro to rozhodla sama. A to je přesně to, co je postavený na hlavu. To je to, kdy vítězí systém nad člověkem. No..Každopádně..Kdyby se porod nerozjel do čtvrtka, opět bych musela nastoupit na indukci. Bylo mi ale zároveň řečeno, že tam už by to bylo opravdu finální.

Je to fakt šílenej systém. Přijde mi, že z něj absolutně vypadla lidskost, individualita a empatie. Vždyť jdete na svět přivést dítě, který nosíte devět měsíců pod srdcem! Představte si, že by to ti doktoři říkali tak, jak to je. A ne tak, jak musej, aby se případně chránili, kdyby se cokoli stalo. Víte, kolik žen by se indukci nebo třeba i císařskýmu řezu vyhlo? Já to chápu, opravdu. Vím, že když se cokoli stane, lidi dokážou zažalovat všechny za všechno. Že tam vždycky nějaký riziko je a oni si ho na triko na základě (i negativních) zkušeností nevezmou. Není to taky žádnej útok na doktory. Je to jenom malá úvaha nad tím, jak zvrácenej občas ten systém porodnictví je. Ženy se ptají doktorů, kdy mají rodit. Nechávají za sebe často rozhodovat tabulky a systém. Jsou odpojený od sebe a porodnice od nich. Jsme tabulky, jsme čísla, jsme prostě spíš součástí systému než přírody a samy sebe.

Vím, že je naše porodnictví na vysoký úrovni a je mi jasný, že dost často je vyvolání nebo císařskej řez opravdu potřeba. Že tyhle metody a postupy často zachraňujou životy. Je ale fajn tyhle situace umět oddělit od těch, kdy jde o metody preventivní nebo urychlovací. Je potřeba umět převzít zodpovědnost sám za sebe a za svoje dítě. Přiznávám, že to není jednoduchý. Člověk opravdu nikdy neví. Navíc jako žena prvorodička. Hlavou se mi honila samozřejmě spousta scénářů, ale vždycky jsem věděla, že to rozhodnutí je moje. Naše. Že to rozhodnutí dělám vědomě a že následuju to, co mi říká moje intuice a moje tělo.

Na porodním sále zůstala po odchodu doktorů Janička a Adam. Všichni jsme byli nejvíc šťastný a pořád jsme říkali, jak to ta holčička všechno krásně vyřešila za nás. Janička si chtěla ještě ověřit, jak to tam dole se mnou vypadá a říkala, že mi může pro jistotu zkusit udělat Hamiltonův hmat, jestli chci. Že je to asi už zbytečný, stejně jako ten katetr, ale že si chce bejt jistá. Nechtěla jsem původně přistoupit už na žádnou vyvolávací metodu, ale vzhledem k situaci a k tomu, že už jsem měla vlastně dvakrát potvrzený, že začínám rodit a že je tahle fáze samovolně za mnou, jsem nic nenamítala a brala to opravdu jenom jako pojistku, že to tak je. Vlastně jsem taky chtěla už mít jistotu, že nebudu za dva dny řešit zase to stejný.

Bylo to trochu nepříjemný, jako každý vyšetření v tomhle stadiu těhotenství, ale nebylo to nic šílenýho. Zřejmě to byla fakt jenom pojistka, protože tuším, že jinak by to bolelo mnohem víc. Pak jsem si obula tenisky, podepsala negativní revers a jeli jsme domů. V autě jsem přemýšlela, proč mi vlastně nikdo Hamiltonův hmat nenabídnul dřív. Že to je vlastně nejjednodušší, co se v první řadě může pro spuštění porodu udělat. Ale dál jsem to nějak neřešila.

V jedenáct jsem přijela do porodnice a v jednu už jsem seděla zase doma v obejváku. V šatech Míru, s holčičkou v bříšku a s cedulkou z příjmu na ruce. Byla jsem šťastná a věděla jsem, že budu brzo rodit. Adam musel na chvíli odjet, tak jsem byla sama doma a nejvíc jsem si to užívala. Začala jsem jí do bříška říkat, jak se na ní moc těším a jak je nejlepší na světě. Že už teď vím, že budeme parťáci a že si vždycky budeme oporou. Nalila jsem si na to skleničku červenýho, pustila hudbu a bylo mi krásně. Fakt jsem si ten zbytek dne užila úplně na maximum. Nepřipouštěla jsem si už ani na minutu, že by to nemělo vyjít. Večer jsem si napustila ještě teplou vanu a šla jsem spát šťastná a natěšená, co se bude dít. Když jsem totiž usínala, cítila jsem menší tlak v podbřišku, ale nic zásadního.

Ráno jsem se vzbudila asi v půl sedmý ráno. Nevzbudily mě ráno ani v noci žádný bolesti, ale když jsem se zvedla, bolelo mě pořád lehce v podbřišku. Psala jsem to Janičce a ta mě ujistila, že to můžou bejt jenom poslíčci, ale samozřejmě nemusí. Že si mám dát snídani. Ideálně nějakou, do který si dám hodně skořice, zapiju to čajem z maliníku a dám si zas ty homeopatika, co mi doporučila. A ať jí dávám vědět, když se cokoliv změní. Připravila jsem si bílej jogurt s granolou, hodně oříšků, banán, skořici a kousky čokolády. Zalila jsem si čaj z maliníku a v tu chvíli začaly ty bolesti bejt silnější. Začala jsem chodit po bytě a rozdejchávala to. Adam spal.

Říkala jsem si, joo, tak ty menstruační bolesti jsou už asi tady. Těma začíná porod, to jsem četla všude. Napsala jsem to Janičce a ta říkala, že to je dobrá zpráva. Já se jí ptala, jestli to mám ještě nějak urychlovat, tak říkala, že záleží na tom, jestli jsem se dobře vyspala. Jestli jo, tak můžu jít třeba na procházku, jestli ne tak ať si dám vanu a relaxuju, že když to přijde večer, tak ať mám sílu. Hlavně jsme byly dohodnutý, že půjdu do Podolí odpoledne na monitor na kontrolu.

Jenže ty bolesti celkem rychle zesilovaly a já už kolem osmý šla vzbudit Adama s tím, že asi začínám rodit. Že už to sama nezvládám. Ten okamžitě vyskočil z postele a začal se ptát, co má dělat. Poprosila jsem ho ať mi napustí vanu, že zkusím, jestli se mi tam neuleví. Taky jsem měla pořád pocit, že potřebuju na záchod. Tam už Janička tušila, že to fakt bude porod. Napsala mi, že asi začínáme, ať naladím pozitivní vlnu a že to sice bolí, ale že ta bolest má smysl. Celou dobu jsem si přitom říkala, že už jenom ten rozjezd celkem bolí. Že jsem teda zvědavá, jak budou bolet kontrakce, když už tohle je dost nepříjemný. Každopádně pozitivní vlnu jsem jela. Adam mi napustil vanu, dala jsem si do ní mořskou sůl, levandulovou vůni a prodejchávala bolesti.

Adam mě chvíli pozoroval a nějak se mu ty moje počáteční menstruační bolesti, jak jsem tomu říkala, nezdály. Začal mi stopovat intervaly mezi tím, když mě to bolí a jsem v klidu. Schválně nepíšu kontrakce, protože já fakt pořád říkala, že to není možný, že bych měla hned takhle pravidelný a rychlý kontrakce, že to je teprve začátek. Adam to stopoval a bylo to fakt pravidelný. Zrhuba po třech minutách. Nedalo mu to a napsal Janičce, jak se věci maj. Ta neměla zrovna ten den službu, takže navrhla, že může přijet k nám, mrknout na mě a vyhodnotit situaci. Souhlasila jsem, i když jsem pořád měla pocit, že jede možná zbytečně brzo. Když jsem vylezla z vany, měla jsem návaly horka a chtěla jsem si dát vlažnou sprchu. Bylo to příjemný osvěžení, ale musela jsem už bejt opřená o židli, protože jsem vůbec nemohla bejt ve vzpřímený pozici, jak to bolelo. Vylezla jsem ze sprchy a chtěla jsem si vysušit vlasy a nějak se připravit, ale už to nešlo. Ty bolesti byly pořád silnější. Už jsem tušila, že to asi kontrakce budou, ale jistá jsem si nebyla. Přišlo mi divný, že by to bylo fakt strašně rychlý. Uplně z ničeho nic do kontrakcí.

Janička přijela asi do dvaceti minut od tý doby, co jí Adam napsal. Řekla mi, ať si jí nevšímám, že nechce narušit vůbec ten proces, co se děje. Ať si dělám, co mi je příjemný a ona bude jenom pozorovat. Já už ale dávno měla svůj svět, takže nebyl problém si nikoho nevšímat. Oblíkla jsem si šaty Míru, sedla si na gauč na všechny čtyři a prodejchávala bolesti. V jednom mezičase jsem se podívala na Janičku a ta se na mě usmála a zeptala se mě, jestli si fakt myslím, že tohle nejsou kontrakce… V tu chvíli mi bylo jasný, že rodím. A řeknu vám, že se mi dost ulevilo. Protože jsem si nedokázala představit, že přijde něco ještě horšího. Což přišlo, protože to zesiluje celou dobu, ale zároveň se vám do těla vyplavujou hormony, který tu bolest dělaj trochu snesitelnější. Janička potřebovala zjistit, v jaký jsem fázi, tak dal Adam na gauč podložku, ručník a Janička mě vyšetřila. V tuhle chvíli jsem byla otevřená na pět centimetrů.

Janička věděla, že je nejvyšší čas na přesun do porodnice, ale nechtěla mě nějak stresovat nebo děsit, tak řekla, že by bylo fajn se pomalu přesunout do porodnice. Přitom to pomalu znamenalo vlastně okamžitě se seberte a pojďte. Jenže Adam to pomalu vzal doslova a šel si dolů do krámku koupit snídani. Pak přišel v pohodě nahoru a začal si tam mazat rohlíky, protože nesnídal a měl hlad. Janička se ho postupně ptala, kde co máme a začala organizovat přesun. Já chodila po celym bytě a střídala pořád nějaký pozice. Nejčastěji jsem byla o něco opřená nebo v kleku a celkem dost u toho fuňěla. Adam říkal, že jsem hlasitě houkala jako vláček:D Adam si dělal snídani a Janička mi v mezičase navlíkla dlouhý ponožky (takový ty skejťácký podkolenky), dala mi bundu s kapucí na ty mokrý vlasy a tak vlastně vzniknul můj legendární rodící outfit.

Asi jako každá ženská jsem si představovala, že se aspoň trošku připravím. Říkala jsem si, hele aspoň umytá hlava a obočí, to je základ! Jenže na to vůbec nebyl čas a ani myšlenky. Ve dveřích jsem skočila do mejch deset let starejch zelenejch Crocsů, který mám ještě z Mořskýho koníka z Řecka a vytvořila ten nejhorší rodící outfit v historii. Jako bylo mi to v tu chvíli upřímně úplně jedno, ale zpětně teda musím říct, že jsem možná nikdy nevypadala tak hrozně:D Jak outfitem, tak vzhledem:D Pořád se tomu nemůžu přestat smát. Jak jsem si malovala, že budu aspoň trochu hezká a budu rodit v těch šatech od Adama a jak to dopadlo:D Kdybych dala vedle sebe moji představu a realitu, byla by to koláž jako od Celeste Barber.

Každopádně jsem takhle vyparáděná vyrazila společně s Janičkou z bytu. Bydlíme v horním bytě bez výtahu, takže mě čekalo dost schodů, na kterejch jsem měla hned několik kontrakcí. Než jsem došla dolů, přidal se k nám i Adam se svojí svačinkou a vyrazili jsme do porodnice. Ten přejezd autem byl pro mě možná ten nejhorší moment z celýho porodu. Nemohla jsem se tam moc dobře naštelovat a kontrakce mě tak hodně bolely. Naštěstí cesta trvala ani ne deset minut, tak jich nebylo tolik. Adam mě vysadil před porodnicí, šel zaparkovat auto a Janička se mnou šla přímo na porodní sál. Měla jsem přes hlavu kapuci, kontrakce jsem měla snad každý dvě minuty a při každý jsem byla dost hlučná. Vnímala jsem trochu, že kolem mě choděj lidi, že jsou s náma i ve výtahu, ale jak říkám, měla jsem svůj svět.

Na porodním sále mi potřebovala Janička jako první věc naměřit monitor, ale já věděla, že si nemůžu do toho křesla sednout normálně. Vylezla jsem tam teda do pozice kočky, různě sebou vrtěla, ale zvládly jsme to. Pak jsem trvala na tom, že chci udělat klystýr, tak ho šla Janička připravit. Věděla jsem, že pak budu psychicky už úplně v pohodě. Celou dobu jsem se fakt soustředila jenom na sebe a na ty kontrakce. Po chvíli jsem už věděla, kdy to přichází a jak to co nejlíp prodejchat. Vždycky jsem hned poznala, jestli mi je v daný pozici příjemně nebo jestli ji potřebuju změnit. Adam v mezičase zapnul nějakou hudbu do repráčku a já se po klystýru zavřela asi na hodinu na záchod. Kontrakce po něm hodně zesílily a já tak měla celkově co dělat. Upřímně to tam nebyla ta nejlepší pozice, ale já věděla, že s každou kontrakcí jsem blíž a blíž k tomu vidět svoji holčičku. Když jsem vyšla ze záchodu, byla jsem otevřená na 8 centimetrů. Hodně mi taky brněly ruce i nohy, tak mi Janička říkala, ať zkusím dejchat trochu pomaleji, že to pomůže. Pomohlo to.

Bylo to celý hodně rychlý a intenzivní. Adam mi podával pití, když jsem chtěla a Janička mi mezi kontrakcema masírovala záda. Oba ale naprosto respektovali, že na mě nemaj moc mluvit ani se mě dotýkat. Potřebovala jsem klid, hlavně když přišla kontrakce. Janička tam taky rozjela nějakej olejíček růže, což bylo fakt hodně příjemný. Musím říct, že pro mě bylo zásadní střídat pozice a mít svůj klid. Na začátku mi bylo příjemně úplně jinak než na konci. V klasický rodící pozici na porodním křesle mi bylo absolutně nejhůř. Hodně příjemně mi bylo v kleku v takový žabičce. Celkově všechny pozice, kdy vám pomáhá gravitace, byly pro mě lepší.

Poslední hodinu jsem měla už fakt hodně intenzivní pocit, že potřebuju na velkou, což je během celýho porodu normální, protože tam tlačí hlavička. Čím níž ta hlavička byla, tím víc ten pocit sílil. Měla jsem opravdu už celkem velkou potřebu tlačit a přejít do závěrečný fáze. Janička mi pořád ale říkala, ať s tím zkusím vydržet co nejdýl. Chtěla předejít natržení hráze a nějakým větším poraněním uvnitř. Věděla jsem, že to myslí dobře, ale do 10 centimetrů jsem prostě nevydržela a začala tlačit, když jsem byla otevřená na 9 centimetrů.

V tu chvíli jsem se přesunula na takovou porodní stoličku, která má jenom ten okraj a sedla si na ni obráceně (obkročmo). Adam mi podal polštář, ten jsem si dala na opěrku a do polštáře jsem zabořila hlavu. Strašně mi pomáhala ta tma a soukromí, když jsem se do polštáře zabořila. Janička se jenom ujistila, že to je fakt ta pozice, ve který chci porodit a já věděla, že jo. Že se z tý židličky už nehnu. Pro Janičku to byla celkem těžká pozice, protože musela sedět pode mnou, ale hned se přizpůsobila. Adam seděl u mojí hlavy a hodně to celý prožíval. Vím, že v tuhle chvíli už brečel. Chtěl mi strašně pomáhat, ale nešlo to. Bylo mu líto, jak mě to bolí a jak moc křičím. Ke konci už jsem teda křičela do polštáře. Byla jsem občas i sprostá. Tady jsem si například představovala, že budu ty kontrakce prodejchávat mnohem víc romanticky, Adam mě bude držet za ruku, já budu v klidu a bude to takový celý pomalejší a bez nadávek. Ale jak říkám, přišlo to celý hodně rychle, intenzivně a mně to křičení pomáhalo. Bylo to takový dynamický bych řekla.

V závěrečný fázi jsem cejtila, jak mi Janička pomáhá s masírováním, natahováním a otvíráním oblasti kolem hráze, aby podpořila její pružnost. Rozhodně jsem totiž nechtěla nástřih, pokud by to nebylo nezbytně nutný. Vím, že Janička chtěla, abych tolik nespěchala, ale moje tělo prostě muselo už tlačit. Nešlo to zastavit. Bolelo to a bylo to vyčerpávající. Opakovala jsem, že už jsem v hajzlu:D V tu chvíli mi Janička vzala moji ruku a dala mi ji tam dolu, abych si sáhla na hlavičku. Aby mi tím dodala sílu a energii na ten úplnej závěr. Dojalo mě to a namotivovalo zároveň. Janička pořád pomáhala a těsně před porodem mi praskla voda. V tuhle chvíli už bylo jasný, že bude holčička brzo na světe, tak přišel na sál i pan doktor. Je to vlastně jenom taková oficialita, protože pokud nejsou komplikace, porod má celej pod palcem porodní asistentka. Adam říkal, že když doktor vešel, byl celkem překvapenej z toho, co vidí. Janička pode mnou celá mokrá od tý vody, já zabořená do polštáře v šatech Míru.

Po prasknutí vody stačily asi dvě kontrakce a Janička mi mezi nohama pod židlí podávala naši holčičku. Byla jsem neuvěřitelně šťastná. Přiznám se, že v první vteřině hlavně proto, že to byla obrovská fyzická úleva a v tý druhý, že konečně držím svoji dceru v ruce. Strašně jsme brečeli, ale nemohli jsme si ji pořádně prohlídnout, tak jsem se přesunula s holčičkou v ruce a pupeční šňůrou mezi nohama na porodní křeslo. Janička ji přikryla mušelínovou plenou, kterou jsme měli po porodu nachystanou a konečně jsme se mohli mazlit.

Porod trval necelých 6 hodin od chvíle, kdy jsem ucítila ráno první bolesti a necelý 4 hodiny z toho jsem byla doma.

Na křesle přišla ta největší vlna dojetí a lásky. Tam jsem se jí podívala pořádně poprvý do těch tmavejch očí. Tam ta všechna bolest najednou dávala veškerej smysl světa. Strašně jsme brečeli. Byla tak malinká a tak krásná. Ta vlna štěstí se nedá popsat. Po pár minutách si začala hledat prsíčko a poprvé se přisála. A my se v mezičase rozhodli jí dát jméno Mia. Upřímně to rozhodl spíš Adam, protože já jsem byla dost nerozhodná. A taky pod vlivem spousty hormonů. Ale teta Janička jí stejně bude říkat Marjánko…

Takhle jsme tam byli všichni spolu asi dvě hodiny. Asi po půl hodině jsem ještě musela dvakrát zatlačit a porodila jsem placentu. Šlo to hladce a proti porodu samotnýmu už to byla fakt sranda. Navíc s miminkem v ruce jsem to vlastně ani nevnímala. Po porodu placenty přišel pan doktor, aby se podíval, jak to po porodu dole dopadlo. Hráz byla bez jedinýho poranění, měla jsem akorát pár malejch trhlinek uvnitř. Prej nic velkýho. Pamatuju si, že mě Janička polila nějakou desinfekcí a pak doktor udělal pár stehů uvnitř. Příjemný to nebylo, ale jak říkám, já to zas tak nevnímala. Byla jsem v totální euforii.

Na Adama asi hodinu po porodu dolehly všechny ty emoce a udělalo se mu fakt špatně. Totálně zblednul a říkal, že se cejtí hrozně slabě. Šel se nadejchat čerstvýho vzduchu a Janička mě v mezičase vzala do sprchy se umejt od tý krve a všeho. Upozornila mě, že až vstanu, možná budu mít černo před očima, začnu ztrácet sluch a možná omdlím. Ať se když tak neleknu, že je to normální. Jelikož na nic takovýho normálně netrpím, říkala jsem, že budu určitě v pohodě. Opatrně jsem vstala a po pár krocích se mi začaly podlamovat nohy. Ve sprše se mi dělaly mžitky před očima a Janičku jsem skoro neslyšela. Byla jsem extrémně slabá a bylo to hodně nepříjemný. Janička mě omyla a pomohla mi zpátky do křesla. V leže mi bylo mnohem líp. Měla jsem strašně nízkej tlak.

Adam se po chvíli vrátil na sál, tam jsme si dali trochu jídla, co Janička přinesla a pak jsme se začali připravovat na přesun na oddělení šestinedělí. Byla jsem extrémně šťastná za to, že byl zrovna volnej nadstandardní pokoj. Hodně jsem ho chtěla, ale nedá se dopředu nijak rezervovat a musíte mít štěstí. My ho měli, což znamenalo, že tam Adam mohl bejt celou dobu s náma. Ten pokoj pro mě byl důležitej právě proto, aby tam Adam s náma mohl bejt. Zároveň jsem byla ráda, že budu mít soukromí. Hlavně v koupelně a na záchodě, protože po porodu je to přece jenom všechno takový celkem náročný.

Janička Miušku zvážila, ale neměřila. Nechtěla jsem, aby ji nějak nepřirozeně natahovala. Vážila 3 kg a pár gramů. Taky jsem nechtěla, aby ji někdo umejval. Chtěla jsem, aby na sobě měla alespoň 24 hodin mázek a bakterie z bříška. Za ten den se totiž vstřebá a zvyšuje pak ochrannou bariéru kůže. Pokud máte miminko od mázku nebo od krve opravdu hodně, doporučuje se hlavička otřít lehce čistou vodou. Taky jsem chtěla koupat svoje miminko poprvé já sama s Adamem. Když jsme byli i s Miuškou připravený, přišel pro mě pán, kterej mě posadil na vozíček a Adam s Janičkou vzali malou. Výtahem nás převezli na oddělení šestinedělí a tam jsem zažila hned v prvním momentě celkem šok.

Pán mě přivezl před pokoj, otevřel dveře a chtěl mě dovézt až k posteli. Bylo to hlavně kvůli tomu, že jsem měla pořád hodně nízkej tlak a pokaždý, když jsem se zvedla, tak jsem omdlela. Jenže sestřičky na oddělení šestinedělí ho zastavily a řekly, že to teda rozhodně ne, že to maminka musí zvládnout určitě sama. Byla jsem v šoku, protože šlo o tři metry a hlavně o to, aby se mi neudělalo špatně. Donutily mě vstát a já se samozřejmě v první vteřině sesypala k zemi. Motala se mi hlava a byla jsem malátná. Vůbec jsem nepochopila, proč to udělaly. Pak mě teda ve dvou podepřenou odvedly do postele a řekly, že když budu chtít jít na záchod, ať je zavolám, že mi budou radši asistovat. To samý s první sprchou. Ať je zavolám.

Asi po hodině jsem potřebovala na záchod a podle instrukcí sestřiček jsem je zavolala. Tlačítkem u postele, protože jsem nemohla vstát. Do pokoje přiběhly dvě sestry a začaly se zděšeně ptát, co se děje. Tak říkám, že potřebuju na záchod a že říkaly, ať je zavolám. Jedna ze sester mě doslova seřvala za to, že jsem použila to tlačítko. Že se to mačká jenom v krajním případě. Mávla na druhou sestru a řekla jí, ať jde pryč že tady slečně se chce jenom čůrat. Nikdo mi o žádnym tlačítku nic neřekl. Taky mi velmi důrazně vysvětlila, že nadstandardní pokoj neznamená žádný nadstandardní služby. Že to znamená jenom, že mám ten pokoj. Přitom jsem je jenom zavolala, aby mi šly asistovat na záchod. Nevím, čím jsem si zasloužila takhle milej přístup hned na začátku.

V tu chvíli jsem nevěděla, jestli jsem se zbláznila já nebo sestry. Přišlo mi to absurdní. Byla jsem na tom pokoji hodinu a za celou dobu jsem chtěla jenom asistenci na záchodě, kterou mi nařídily. Jinak bych samozřejmě řekla Adamovi. A byl to evidentně obrovskej problém. Po pár hodinách taky přišla sestra nám ukazovat přebalování a podobně. Vyzvala mě, ať vylezu z postele a jdu se podívat. Tak jsem jí vysvětlila, že určitě vylézt nemůžu, že mám nízkej tlak, že to vyslechne manžel za pár hodin, že se taky necítí dobře. Opět jsme se setkala s celkem nechápavým pohledem, ale zapsala nás teda na proškolení později. Adam na tom byl čím dál tím hůř, začínal mít i zimnici a ležel vedle mě na posteli zachumlanej pod peřinou. Já jsem měla holčičku u sebe a mazlily jsme se.

Původně jsem připravovala všechny na to, že nebudu chtít v porodnici žádný návštěvy, ale já se na rozdíl od Adama cejtila fakt skvěle. Byla jsem plná dojmů, euforie, hormonů a všeho dohromady. Byla jsem neskutečně šťastná a připadala jsem si doslova nesmrtelná. Byla jsem na sebe strašně pyšná a děkovala svýmu tělu za to, že to tak krásně zvládlo. A taky jsem měla chuť všem Miušku ukázat. Takže jsem zavolala mámě a tátovi, aby se přijeli podívat. Adamovi rodiče byli zrovna na Kanárech, takže s těma jsme se viděli jenom přes videohovor. Přijeli moji rodiče a přišla další vlna dojetí. Byla jsem pyšná, že ji můžu ukázat a dojímalo mě, jak jsou naši šťastný. Táta na mě pořád koukal a nechápal, že jsem před pár hodinama porodila. Říkal, že vypadám, že jsem vůbec nerodila. To dělaly asi ty hormony štěstí. Koukal střídavě na mě a na Adama a říkal, že Adam vypadá o dost hůř než já.

Když naši odjeli, Adam se začal úplně klepat a měl pocit, že na něj něco leze. Nevěděli jsme moc, co se děje, tak jsme usoudili, že bude lepší, když pojede domů. Pomáhat stejně nemohl a i sestry doporučily, aby tam s námi nebyl dokud nebude vědět, co mu je. Jenže to trošku překazilo moje plány o tom, že budu mít holčičku nonstop u sebe. Nebylo to možný. Adam odjel domů a já oficiálně nebyla vzhledem k nízkýmu tlaku způsobilá k péči o miminko. Musela jsem ji proto na noc dát sestrám. Vůbec jsem to nechtěla udělat a opět jsem nechápala, co to je za pravidla. Jenže jsem taky věděla, že k ní opravdu nemůžu vstát. A taky že mam zákaz používat to tlačítko, že jo! Měla jsem ji předávat nějak kolem 11 s tím, že mi ji kolem pátý nebo šestý zase přivezou. Měnila se ale směna a další sestra říkala, ať jí dovezu ve chvíli, kdy si budu chtít zdřímnout. Tak jsem ji poprosila, jestli nepřijde třeba každou hodinku a že uvidím, jak na tom budu. Byla milá a souhlasila. Předávala jsem ji asi v půl druhý, chtěla jsem, aby byla co nejvíc ještě u prsa a celkově jsem chtěla zkrátit tu dobu, kterou stráví beze mě na minimum.

S těžkým srdcem jsem ji předala sestře, ale zase jsem viděla, že vlastně jenom spí a vůbec nepláče. Tak jsem si říkala, že o nic nejde, že prostě bude spinkat pár hodin jenom vedle a pak zas budeme spolu. Ráno jsem byla proto dost v šoku, když mi holčičku sestra přivezla. Zeptala jsem se, jestli bylo všechno v pořádku a sestra mi řekla že ne, že strašně plakala a že ji musely maličko dokrmit, aby se uklidnila. Opět jsem to vůbec nechápala a nevěděla jsem, co na to říct. Byla jsem extrémně rozčílená. Můj pokoj byl pár kroků od sesterny, proč mi ji nepřivezly na kojení? A navíc mi přišlo zvláštní, že tolik plakala. Pak mi došlo, že tam břečely i ostatní dětičky, a to jí taky rozplakalo. Nebo měla třeba jenom hlad. Nebo třeba jenom chtěla bejt u mě. To nemůžu vědět, ale vím, že by se v takový chvíli mělo miminko přivést k mámě a určitě nedokrmovat bez jejího svolení.

Zpětně tohle považuju za moje špatný rozhodnutí a mrzí mě to dodnes. Navíc mi vůbec nedošlo, že když Adam odjel, mohla tam bejt s náma třeba moje máma a tím pádem bych ji nemusela vůbec nikam dávat. Jenže to mě všechno napadlo až zpětně. V tu chvíli jsem ale věděla, že už se ode mě holčička nehne. Adam měl v noci horečku, zimnici, střevní problémy, ale jak se doma vyspal a dal si sprchu, všechno zmizelo a bylo mu najednou dobře. Zpětně jsme se dozvěděli, že tímhle stavem občas muži po porodu trpí a je to normální. Adam se o tom dočetl v knížce Zdravé těhotenství, přirozený porod od Ingeborg Stadelmann, která píše: „Během prvních dnů se mnoha mužům vybavuje rozčarování nad jejich bezmocností u porodu. To se stává zejména tehdy, když se domnívali, že doprovázejí svou ženu a mohou jí nějak reálně pomoci, ale nakonec tam jen tak stáli a mohli být u toho. Následkem toho muži často reagují střevní chřipkou, leží doma v posteli, zatímco jejich žena tráví šestinedělí v porodnici“. Přešlo ho to ale přes noc, takže druhej den dopoledne už byl zase s náma.

Vykoupali jsme si holčičku, naučili se správně přebalovat a ošetřovat pupečník. Od tý chvíle, co byl s náma Adam, jsme už byli všichni společně až do odchodu domů. Musela jsem dělat všechno ale hodně opatrně a pomalu, abych neomdlívala. Párkrát se mi to ještě stalo, ale od příjezdu domů to bylo pak už lepší. Směny na oddělení se střídaly a musím říct, že tam některý sestry byly dost protivný a některý naopak úžasný, milý a empatický. Jedna ze sestřiček mi dokonce srovnala i kufr s oblečením, abych se na pokoji cítila líp. Myslím, že empatie a laskavost by měly bejt na oddělení šestinedělí samozřejmost. Ale bohužel jsem si na vlastní kůži zažila, že realita je občas úplně někde jinde.

Můj pobyt se víceméně změnil se spuštěním mlíka v porodnici jenom v boj s kojením, odsáváním a bolestí prsou. Na porod jsem připravená byla, ale na tohle upřímně ne. Málokdo vám vypráví o tom, že kojení není jen tak, ale že je to vlastně celkem věda. Že se vám přes noc nalijou prsa o dvě čísla, budou bolet a budete je mít jako kámen. Alespoň ze začátku s prvním miminkem o tom fakt nic nevíte. Na pár věcí mě připravila v porodnici Janička, ale jinak to byl čistej šok. O tom se ale rozepíšu v dalším článku, kde budu psát o průběhu šestinedělí a právě o kojení.

V Podolí jsme byli tři noci, za který jsme platili cca 12.000 Kč. Cena byla za nadstandardní pokoj a nějaký parkování. Každopádně nelituju jediný koruny. Byla jsem fakt nesmírně šťastná za soukromí, za to, že s náma může bejt Adam i za to, že za mnou mohl kdokoliv a kdykoliv.

Spousta lidí se mě teď zpětně ptá, jestli bych rodila znova v Podolí. Ano, rodila, protože tam je úžasná porodní asistentka – moje Janička Škardová♥ Vůbec netuším, jestli bych do porodnice dojela včas, kdyby k nám Jana nepřijela a neřekla JEDEM. Já měla totiž pořád fakt pocit, že to ještě není porod a asi bych zůstala mnohem dýl doma. Jediný, co bych u dalšího porodu měnila, by byl samotnej pobyt v porodnici. V případě, že by nebyly komplikace, bych zvolila ambulantní porod. Tím bych se vyhnula oddělení šestinedělí a všemu negativnímu, co mě k Podolí v tuhle chvíli pojí. Každopádně to není o porodnici jako takový, je to o tom, na jaký lidi tam narazíte. Je to o tom, kdo s vámi u toho bude a jaký podmínky dokáže vytvořit pro vaše bezpečí a zdraví. Jak to fyzický, tak to psychický.

Můj porod byl krásnej. Fakt. Byl rychlej, byl dynamickej a proběhl ve všech směrech tak, jak jsem si představovala. Byl to adrenalin a už teď se upřímně těším někdy v budoucnu na další porod. U toho dalšího bych ráda zkusila bejt akorát ještě trošku klidnější, dýchat pomaleji a míň křičet a nadávat, ale stejně se to dopředu nedá naplánovat.

Taky se mě už spousta holek ptala na nějakou radu k porodu. Já asi žádnou radu nemám, protože každá to stejně prožijeme jinak a neexistuje asi moc univerzální rada. Ale každý ženě bych přála, aby se o všem ohledně porodu a těhotenství rozhodla svobodně a vědomě. Aby se každá žena dokázala naladit na sebe, uměla dát najevo svoje potřeby a aby do procesu porodu nikdo nijak nezasahoval, pokud si žena nepřeje.

Pro každou ženu je ideální prostředí něco jinýho, pro mě to byla uvolněná atmosféra díky hudbě, vůni olejíčku a klidu, kterej jsem na porod měla. Porod je totiž opravdu hodně přirozenej a intuitivní proces, na kterej je potřeba se jenom soustředit a co nejvíc se uvolnit. Vím, že ani přirozenej a ani hezkej porod není samozřejmost. Ale věřím, že to, jak to dopadne, ovlivňuje do velký míry sama žena tím, jak je (hlavně po psychický stránce) připravená. Připravená určovat a řídit celej proces. Jakýkoli zbytečný vyrušení, stres nebo strach se podle mě odrazí i na zpomalení celýho procesu.

A přece jenom mě teď napadla jedna možná univerzální rada. Ještě před porodem řekněte svýmu doprovodu, pokud ho máte nebo právě porodní asistentce vaše porodní přání. Nejlépe, aby ho věděli oba dva. Všechny ty věci jako že nechci nastřihnout, pokud nebude třeba, chci klystýr, nechci žádný tlumící prostředky (v případě, že to nepůjde jinak, tak v jakým pořadí je chci nasadit), nechci, aby se děťátko po porodu umývalo, měřilo atd., jsem přehodila na Adama a Janičku. Když porod začal, věděla jsem, že se o tyhle věci nemusím starat. Taky jsem věděla, že když Janička kdykoliv během porodu řekne, že je nějakej problém a je potřeba udělat třeba císařskej řez, že opravdu není jiný východisko a je to opravdu třeba. Důvěřovala jsem jim, že se všechno stane tak, jak jsme se dohodli. Díky tomu jsem měla čistou hlavu a mohla jsem se soustředit opravdu jen na porod samotnej.

Ani porodní asistentka a ani váš doprovod to za vás stejně nedokážou vzít, ale to, jakou atmosféru a prostředí vytvoří, je strašně důležitý. Proto chci poděkovat Adamovi i Janičce za to, že mě maximálně podpořili a udělali mi to nejlepší možný prostředí. Za to, že mě oba stoprocentně respektovali a nebrali si nic z toho, co jsem během porodu říkala, osobně.

Jsem za tuhle životní zkušenost upřímně šťastná a vděčná. Porod byl pro mě v mnoha ohledech hodně transformační moment a řekla bych, že mě posílil jako ještě nic před tím. Připadala jsem si v tu chvíli naprosto nesmrtelná. Je to fakt zázrak.

Porod očima Adama:

Jedeme do porodnice na indukovaný porod. Oba dva se cítíme pod psa. Nechce se nám zbytečně tu naši holčičku hnát ven. V porodnici probíhá vyšetření. Doktor nám argumentuje nakonec tak, že se rozhodujeme indukci podstoupit. Je mi to líto, zároveň už ale chci, aby se vše dobře vyvedlo a holčička byla s námi v pořádku. Odcházím do auta pro věci do porodnice. Jakmile dorazím na porodní sál, slyším zpoza dveří, jak doktor říká, že je Kačka připravená na 2 cm. Zalilo mě absolutní štěstí. Slyším, jak doktor říká, že by to podpořil prášky a dnes porodil. Díváme se na sebe s Kačkou a oba rezolutně odmítáme s tím, že chceme počkat, až se vyklube sama. Podepisujeme negativní revers. Jedeme domů v úplně jiné náladě než do porodnice. V mnohem lepší. Šťastní.

Jedu do práce, musím, když Kačka nakonec nerodí. Jsem stále šťastný, nikomu nic neříkám. Přijíždím domů, jdeme brzo spát a usínáme v objetí.

V osm mě Kačka budí s tim, že už nemůže. Vystřelím z postele a okamžitě se začnu starat. Střídá se ve mně radost, strach, napětí, nervozita, extáze. Dělám vše, co si pamatuji z úryvků z knížek, které mi dávala číst Kačka.

Kačka začíná hučet jako vláček. Začínám stopovat kontrakce. Kačka si myslí, že to kontrakce nejsou, já ji tvrdím, že ano. Jsou. Píšu Janě, posílám ji screenshot časů kontrakcí. Jana jede k nám. Stále se snažím Kačce pomáhat, ale už nevím moc jak, protože ji strašně všechno bolí. Jana přijíždí, vyšetřuje Kačku. Ptám se jí, jestli Kačka rodí. Říká, že dost určitě. Zalila mě další vlna radosti a nervozity. Pomalu se balíme do nemocnice, ale měli bychom se balit rychle, což nevíme. Mám hlad, skáču si pro rohlajze do večerky. Dělám si snídani, balím poslední věci a jdeme. Schody dolů nám trvají asi 10 minut, protože se Kačka každých pár schodů zastavuje bolestí. Nakládám ji do auta, jedem do porodnice. Teď už v úplně jiném rozpoložení. Krásném. Alespoň pro mě. Kačka trpí. Parkuju, Kačka jde s Janičkou dovnitř.

Běžím za nimi nahoru. Snažím se opět pomáhat, ale tak, abych nepřekážel. Bolest se stupňuje. Kačka si sedá na židli a začíná strašně moc křičet. Začínám plakat, protože nemám jak ji pomoct. Od teď nepřetržitě pláču, ale snažím se vypadat silně, alespoň když na Kačku mluvím. Hladím ji po vlasech, když nemá kontrakce. Když je má, pláču. Zažíváme i vtipné momenty, ale spíš se cítím beznadějně, protože ji nemůžu nijak pomoct. Janička dává Kačce sáhnout na hlavičku. Kačka dvakrát zabere a slyším poprvé pláč naší holčičky. Vidím ji. Já ji vidím. Tečou mi slzy, tělo mám zalitý obrovskou vlnou euforie, radosti, štěstí. Je to nepopsatelnej pocit. Něco tak krásnýho jsem v životě neviděl. Moje dcera. Kačka si ji bere, přechází na porodní lehátko. Mazlí se s ní a holčička se poprvé přisaje. Pořád opakujeme, jak je krásná, že je nejkrásnější na světě. Ten pocit, co jsem měl poprvé mě neopouští. Je to opravdu krásný. Rozhodujeme jméno Mia a mazlíme se ještě 2 hodiny. Voláme rovnou ze sálu oběma rodičům. Hodně pláčeme, ale štěstím.

Udělalo se mi zle, polejvá mě horko, pálí mě oči, je mi zle od žaludku. Jedeme na šestinedělí. Jsem úplně vyřízenej. Navštěvují nás Kaččiny rodiče. Kačka je celkem v pohodě, já jsem na umření. Ptám se sester, zdali mám jet domu, abych holky nenakazil. Ony tvrdí, že radši ano. Ač nerad, opouštím moje dvě holky a jedu domu. Po příjezdu se sprchuju, ulehám, volám si s Kačkou, jestli je všechno v pořádku a usínám. Jsem vyřízenej, ale strašně šťastnej.