#AdekSKatlouVJaponsku, 7.díl

Procházka skrz brány ve Fushimi Inari-taisha Shrine, ochutnávka street foodu, žádost o ruku u Byodoin temple, dojetí, radost, štěstí…

5.4.2017

Ráno jdeme oba dva do sprchy a vyrážíme vlakem opět do Kyota. Na zastávce kupujeme v 7 eleven čaj a nějaký pečivo k snídani a jíme to cestou ve vlaku. Strašně mi chybí nějaký ovoce, kaše nebo prostě něco lehčího na snídani, než je pečivo. Ovoce tu je ale málo a když už nějaký, tak je to celkem drahý. Zejtra ale kupuju už jednoznačně banán, protože tohle se nedá každej den jíst. Aspoň, že ty kalorie za ten den vychodíme asi pětkrát. Vystupujeme v Kyotu u Fushimi Inari-taisha Shrine, kde jsou slavný červený brány. Na začátku jsou obří červený brány a jak jdete víc do kopce, tak se postupně zmenšujou. Je tu kolem 10.000 těhle bran a k nim asi tak milion turistů. Mezi turistama jsou ale třeba i školky s rozkošnejma japonskejma dětma, který už od mala dělaj na fotku véčka z prstů. Taková fotící specialita všech Asiatů. Na to se dopředu připravte a nebo si přivstaňte. U nás moc přivstání nehrozí, takže si připravujem spíš ty nervy. Procházíme asi do půlky kopce a řešíme, jestli jít až nahoru. Nakonec se nám až nahoru nechce, protože je to ještě 40 mimut do kopce, tak to obracíme a jdeme dolů. To nejzajímavější bylo stejně už v tý první části.

Cestou děláme samozřejmě spoustu fotek, ale na tu dobrou se stejně jako v Bamboo forestu musí čekat. Je to trochu o nervy, ale když je člověk trpělivej (Adam rozhodně neni), tak se to v klidu dá zvládnout. Adam se pokaždý, když mu tam někdo vleze vzteká. Nemůže pochopit, proč když ty lidi vidí, že tam na to čeká, tam stejně vlezou. Je sranda, jak mě tohle nechává celkem v klidu. Máme celkem hlad, tak se vydáváme najít něco k jídlu. Tím, že nám nechutná ramen, se nám možnosti zúžily tak na polovinu a neni sranda něco dobrýho najít. Ty jejich znaky se moc luštit totiž nedaj. Náhodou ale zabočíme do uličky, kde je spousta stánků s tradičním jídlem, tak jich jdeme pár ochutnat. Jako první zkoušíme Mitarashi Dango – rejžový kuličky na špejli s omáčkou z hnědýho cukru. Prodává nám je rozkošná stařenka, která pořád říká very hóóót, very hóót a překvapivě nám to moc chutná. Není to totiž tak přeslazený, jak jsme čekali, že to bude. Už na několika místech jsme tu viděli prodávat sladký smažený brambory v cukru, tak taky zkoušíme kelímek. Za mě nic moc. Je to strašně suchý a nemá to vlastně žádnou chuť. Jako další zkoušíme rejžovou palačinku na špejli se sýrem, dokonalou omáčkou, japonskou majonézou, jarní cibulkou a zázvorem. Je to strašně dobrý, ale hodně hutný. Začínam mít zalepenej žaludek. Je tady asi dvacet stánků a kromě dost drahýho pomeranče je tady všechno smažený, tučný a s majonézou. Spousta lidí mi říkala, že musíme zkusit Takoyaki. Jsou to takový smažený kuličky s chobotnicí, politý majonézou a posypaný bonito flakes, což jsou sušený tuňákový vločky, který se tím teplem z kuliček samovolně hejbou. Neni to špatný, ale opět je to něco tučnýho do žaludku. Toužim po obří míse salátu, po dvoulitrovym smoothie a ovesný kaši k snídani. Co tady ale zase miluju, jsou ty jejich čaje. Jeden lepší než druhej, daj se koupit na každym rohu, jsou neslazený a prostě nejlepší. Hlavně ty zelený.

Po street food obědě se rozhodujeme, kam pojedeme dál. V průvodcích se hodně objevuje Golden Temple, ale já projíždím net a líbí se mi Byodoin temple. Je podle mě hezčí, větší a má kolem sebe takový hezký jezírko. Vyrážíme vlakem na Uji station a míříme k paláci. Je tam vstupný 600¥ na osobu a vypadá to, že to neni tolik turistický jako ostatní místa. To máme radost, protože další fotící šílenství bych asi už nezvládla ani já. Vcházíme do komplexu a já říkám jenom wow. Je to obrovskej chrám s nádhernym jezerem a sakurama okolo. Nechápu, že to není hlavní památka Kyota. Adam fotí a točí na GoPro, protože na foťák to nemám šanci celý vyfotit a já mezitím fotím z jinejch úhlů a užívám si tu krásu. Pak si sedám pod altánek, kochám se a čekám, až Adam dofotí. Jdu na záchod a když se vracím, tak má Adam GoPro na stativu, že se jdeme vyfotit s chrámem a sakurou. Děláme to takhle běžně, protože GoPro natáčí video a zároveň vám každejch 5 sekund dělá fotku. Nemáme k tomu ten ovladač, tak to musíme dělat takhle. Adam zapíná GoPro a jdeme se nastavit pod sakuru. Chytám Adama za pas, ale on se vyvlíká, najednou klečí, má prsten v ruce a žádá mě o ruku. Já jsem v naprostym šoku a okamžitě začínám brečet. První co ze sebe v tom záchvatu dostanu je otázka, jestli si nedělá prdel. Jo, takhle romatická jsem byla. Když mi konečně dojde, že to myslí vážně, KEJVU HLAVOU A ŘÍKÁM “JASNĚ, ŽE JO”. V tu chvíli mi na prst Adam navlíká nejkrásnější prstýnek, dává mi pusu, objímá mě, lidi kolem tleskaj a já jenom brečim a smrkam. Tak moc, že má Adam totálně mokrý rameno, což je z mojí strany už druhá romantická věc, co se mi během minuty podařila.

Další dvě minuty tam jenom stojíme v objetí a já nejsem schopná nic říct. Přijde mi, že se mi to zdá. Jsem tak v šoku, že se musim Adama zeptat, co říkal. Klepou se mi ruce a pořád nepřestávám brečet. Během pěti minut jsem posmrkala balíček kapesníků a potřebuju další. Začíná mi asi pomalu docházet, co se stalo a musim říct, že to byla nejvíc emotivní chvíle. Nic krásnějšího jsem prostě ještě nezažila a asi k tomu tady nejsem schopná nic konkretnějšího napsat. Mám samožřejmě potřebu se o to hned se všema nejbližšíma podělit. Jako první volám přes Whatsapp video mámě, protože můj táta o tom už věděl dopředu (Adam ho požádal před odjezdem tajně o moji ruku). Máma mi to klasicky nebere, tak volám Nikče. Ta je zase na klasiku už vzhůru, takže se spojujeme a já hned začínám máchat prstýnkem před obrazovkou. Ta vůbec nechápe, začíná brečet a já znova s ní. Pak se ptá samozřejmě na detaily, tak všechno popisuju. Stejnej hovor a stejnej průběh to má pak i s mámou a bráchou, Adamovou mámou a prostě se všema, komu hned voláme. Vidět ty šťastný a dojatý výrazy je k nezaplacení. Všichni jsou nadšený a těšej se na svatbu. Podle mě jsem pořád jediná, komu to ještě všechno uplně nedochází. Když všechny obvoláme, jdeme na vlak a jedeme zpátky do centra Kyota si dát nějakou večeři. Přijde mi uplně divný, jak všichni seděj a dělaj, jakoby nic. Přitom já jsem zasnoubená! Mám chuť to všem říct, aby chápali, že to neni obyčejnej den.

Vystupujeme v Kyotu na hlavním nádraží a hledáme v okolí nějakou slušnou restauraci. Po dnešku bysme si chtěli dát nějaký dobrý sushi a pivo. Člověk by nečekal, jak těžký pro nás bude hledat místa, kde se najíme. Ale jak je to všechno v těch znacích, je to fakt děs. Po skoro hodině obcházení všemožnejch restaurací konečně najdeme jednu slušnou se sushi a jdeme dovnitř. Objednáváme si oba dva pivo, jako předkrm mix tempury a hlavní chod velkej tác sushi. Adam vybral nějakej mix a já už předem upozorňuju na to, že u těhle mixů je vždycky něco, co člověk nejí. Adam ale říká, že to dá všechno, tak neprotestuju. Dostáváme ještě jako předkrm nějakej nakládanej salát a pak už máme jídlo na stole. Tempura je skvělá. Hlavně ta s krevetou. Sushi je taky opět super, až na to, že tam je pár těch zvláštních kousků, který já jíst nechci. Adam hrdinsky chce ochutnat všechno, tak zkouší tu divnou žluto hnědou věc na jednom z těch kousků. Dává to do pusy a mně je už dopředu jasný, že to bude něco šíleně mořskýho a divnýho. Uplně to tak vypadalo. Chvilku to Adam žvejká a mění u toho různý výrazy. Pak to polyká a říká, že je to děsně mořský, divný a že to nedokáže identifikovat. Jak se mu postupně ta chuť rozlejzá v puse, tak mu to přijde horší a horší. Když jde kolem servírka, která si mimochodem vždycky vedle nás klekne, když objednává, tak se jí Adam ptá, co že to právě snědl. Servírka ukazuje do menu na obrázek a byl to mořskej ježek. Ještě, že Adam ví, co už si nikdy nedá. Prej..Ty vole to chutná jak když jsem jako malej vytáhnul ježka v Chorvatsku a nechal ho na sluníčku na balkóně tři dny. Umírám smíchy. V tu chvíli pánovi vedle donesou nášup jenom sushi z ježků a Adam nechápe. Každej má prostě jiný chutě. Naši první snoubeneckou večeři až na ježka hodnotíme kladně a jdeme zpátky na nádraží v Kyotu. Vlak nám jede asi za 12 minut, tak ještě rychle vybíháme mrknout na vyhlídku na střechu nádraží. Cestou jdeme kolem obřích krásnejch nasvícenejch schodů. Vyhlídka je pěkná, škoda, že na ni nemáme zas tolik času. Po dvou minutách zas běžíme dolů a akorát stíháme náš vlak. Domů jedem asi hodinu, kupujeme vodu v 7 eleven a jdeme na naše palandičky. Sice bych si nejradši lehla k Adamovi, ale takhle to má taky něco do sebe. Kdo může říct, že takovouhle událost oslavil v hostelu s deseti dalšíma lidma v místnosti na oddělený palandě! Dáváme si pusu a jdeme spát. Poprvý usínám jako zasnoubená. Neskutečnej pocit.

PS: Sice ta naše společná fotka není ostrá, protože to fotil náhodnej kolemjdoucí, ale i tak ji naprosto miluju!!!

DNEŠNÍ ÚTRATA: 10.262¥