#AdekSKatlouVJaponsku, 12.díl:
Výlet na Miayjimu, drzý srnky, zvoneček pro Natálku, přejezd do Beppu a nejmenší pokoj všech dob!
12.4.2017
Hned po probuzení balíme krosny a mizíme z hotelu. Snažíme se najít zastávku, na kterou jsme přijeli před tím, ale marně, tak jdeme i s krosnama na nádraží pěšky. Jsou to necelý dva kilometry, tak to neni tak hrozný. I když teda s tou těžkou krosnou cejtíte záda i po 100 metrech. U nádraží je obchod Bic Camera a kupujeme tam další datovou SIM kartu. Jelikož točím hodne na Instagram stories, 5 GB bylo celkem rychle pryč. A to jsem nesledovala stories nikoho jinýho! Na nádráží si pak potřebujeme schovat někde krosny. Je tu celkem dost skříněk, ale žádná velká není volná. Jdeme do dalších dvou Coin lockers místností a tam taky nejsou volný. Vracíme se do prvních skříněk a rveme krosny do dvou menších. Když je tam konečně narveme, zjišťujeme, že nemáme 100¥ mince. Adam jde rozměnit, ale má jenom 10.000¥ bankovku, tak to celkem trvá. Já mezitim zapírám skříňku zádama, aby z toho ta pracně narvaná krosna nevypadla. Zamykáme skříňky a jdeme se před odjezdem na ostrov někam najíst. Vybíráme jedno z nádražních bister, protože vidíme, že maj v nabídce Okonomiyaki a gyoza knedlíčky. Sedáme si, dostáváme vodu a menu od hodně zvláštního číšníka, co mluví hodně nahlas. V menu ale ani jedno z jídel není a maj jenom samý smažený maso. Na to nemáme chuť, ale je nám blbý odejít. Tak se ptáme na gyoza knedlíčky a ty maj, tak objednáváme jedny a jednu rýži, že se pak někde dojíme. Když říkáme naši objednávku číšníkovi, tak ji zapisuje a odchází. Asi za minutu přijde znova a ujišťuje se, že jako fakt chceme jenom jedny gyoza knedlíčky a rýži. Říká to ale tak vtipně, že od tý doby neni den, kdybysme to s Adamem nezopakovali. Adam umí tu scénku, co pan číšník předvedl skvěle napodobit a dost často to dělá. Oone gyoza, ooone rice, ooookej, please wait s jeho grimasama a hlasem byste museli zažít. Nejvíc se tomu smějeme doteď!
Po našem předkrmu jdeme na vlak a jedeme asi třicet minut na zastávku, ze který odjíždí trajekt na ostrov Miayjima. Trajekty jezdí snad každej 15 minut, platí na něj JR pass a cesta trvá fakt chviličku, takže na ostrově jste hned. Hned po výstupu bereme mapu, sluneční brejle (konečně!) a tradičně zjišťujeme až na místě, co tam vlastně chceme dělat. Jsme dost unavený a ze začátku chceme jenom sedět, ale pak se jdeme projít ostrovem a je to krása. A jsou tu zase srnky! Akorát tyhle srnky jsou už celkem dost drzý a fakt útočej. Nejsou tak rozkošný jako ty z Nary a trošku se jich bojim. Dokonce vyskakuju jednou na zídku, když se za mnou jedna velká rozeběhne. Připomínaj mi trošku opice na Bali, protože další naproti nám rve turistům mapu z batohu a žere ji. No jo, je to dost tím, že je to tady tak turistický. Srnky jsou z nich zhejčkaný a rozmazlený a pak od každýho chtěj něco k jídlu. Jinak první, čím musíte od trajektu projít, je ulička s milionem turistickejch krámků, kde prodávaj většinou uplně to samý. Jediný trochu zajímavý je, že je uprostřed uličky největší dřevěná lžíce na rýži. Je vyrobená z jednoho kusu dřeva a váží 2,5 tuny. Pak je taky zajímavý vidět stroje, jak vyrábí sladkosti ve velkym. Přes tuhle uličku jsme došli až k slavný Miayjima červený bráně, která při přílivu stojí v moři. Když je odliv, tak se k ní pak dá po písku krásně dojít. Je to fakt krásný, až na ty lidi. Od brány se dá jít do chrámu, ze kterýho vede molo a lidi se na něm fotí s bránou. Tam se nám moc nechce, tak jdeme k pagodě a druhýmu chrámu. Ty pagody se mi fakt asi nikdy neokoukaj. K tomu sakury a je to prostě krásnej kýč.
Jen tak se procházíme po ostrově a píšu si u toho s Natálkou, která tady byla asi před tejdnem. Chtěla si tady koupit jeden zvoneček, ale prej jí zavřeli ten krámek než se tam vrátila, tak jí ho jdeme koupit. Má z toho fakt radost, takže mám radost i já. Zvoneček fakt dělá krásnej zvuk a chvíli přemejšlíme, že si ho koupíme taky. Nakonec ale kupujeme spíš magnet do sbírky. Chceme počkat na ostrově na západ slunce, ale vzhledem k večernímu přejezdu to nejde. Navíc místnost, kde máme krosny zavírá v 19:30 a nestihli bysme je vyzvednout. Jdeme se zatím najíst a uvidíme, jak na tom slunce bude, než odjedeme. Je tu všude dost draho, protože je to ostrov, ale v jednom bistru dělaj celkem levný Okonomiyaki, tak na něj jdeme. Stejně jsme ho chtěli zkusit. Já vybírám klasický a Adam verzi se sýrem. Je super, že se celý jídlo připravuje před náma, takže vidíme, co v něm vlastně je. Nejdřív se opečou nudle, vedle se opečou dva plátky vepřovýho masa, zelí a rejžová placka. Pak se rozklepne a opeče vejce a všechny vrstvy se daj na sebe. Vznikne taková placka, která se pak poleje jejich spešl omáčkou a posype sušenejma bylinkama. Adamovi do toho jako bonus dávaj takovej ten polotavenej sýr jak do toustů, takže se s tim moc nemažou. Na závěr placku špachtlí rozdělej na několik kousků a je hotovo. Přijde nám to fakt dobrý a s jídlem jsme fakt spokojený. Určite to někde ještě zkusíme. Po jídle jdeme zpátky k bráně po pláži a koukáme, jak místní sbírají mušle. Je jich tady celkem dost a musí vždycky stihnout nasbírat co nejvíc, dokud zase nepřijde moře. Pak přicházíme až pod bránu, když tam není moře a snažíme se asi půl hodiny trefit minci na jeden z trámu. Pro štěstí. Klasika turistická. Jenže jak fouká vítr, tak se nám to s Adamem nějak nedaří. Nakonec se teda trefujem.
Mezitím se začalo docela stmívat, tak jdeme udělat pár fotek s bránou a západem slunce a jedeme zpátky do Hiroshimi. Cesta vlakem zpátky je celkem očistec, protože je fakt neskutečně narvanej, na každý zastávce nastupujou další a další lidi a my už skoro nemůžeme dejchat. Všichni samozřejmě vystupujou až v Hiroshimě. Na nádraží vyzvedáváme krosny a nastupujeme na vlak směrem do Beppu. Tam jedeme asi hodinu a půl. Hotel máme strategicky hned u nádraží, takže jsme tam hned. Na recepci jsou nejrozkošnejší staříci a jsou strašně hodný! Pokoj je krásně čistej, ale je to asi ten nejmenší, ve kterym jsme kdy byli. Možná byl menší ten v Malajsii, ale ten v pokoji neměl sprchu a záchod. Tenhle jo. Koupelny tu maj vyrobený z jednoho kusu plastu a pak do ní přidělaj jenom umyvadlo a záchod. Je to celkem praktický a určitě se to dobře udržuje. Vypadá to jako kajutka. Pokoj je jinak tak malej, že se Adam dotkne jednou rukou stropu, druhou jedný stěny a nohou druhý stěny. Prostě my dva, krosny a je plno. Navíc dvojlůžko v Japonsku je větší jednolůžko, takže se musí člověk uskromnit. Přijde nám to ale fakt vtipný. Je celkem pozdě večer a nikde neni už otevřeno. Adam jde proto najít aspoň 7 eleven a koupit aspoň nudle v kelímku. Včera jsem se mu za ně smála a dneska je mám taky. Tyhle jsou ale aspoň dobrý. Moje oblbený Curry noodles. U naší gala večeře si voláme s Márou a rodičema a pak jdeme spát. Zejtra má bejt zase hezky, tak se těšíme. Sluníčko je pro nás totiž velkej dobíječ energie a moc jsme ho tady zatím neměli.
K.
