#AdekSKatlouNaTripu, 8.díl:
6.3.2015, Poznávání Halong Bay a den, kdy se nám dost nedařilo…
Vstáváme něco před osmou a to je přesně to, co jsme potřebovali. Pořádně se vyspat v normální měkký posteli. Balíme si všechny věci zas do krosen a jdeme se oba pro jistotu ještě umejt. Tohle je na dobrodružnym cestování ten největší vopruz. Každej den jste někde jinde, každej den to musíte vybalit a na druhej den to zabalit zase všecko zpátky. Zabaleno máme, vracíme klíče od pokoje, krosny necháváme na recepci a vyrážíme do přístavu. Cestou se ptáme v jedný cestovce, kolik u nich stojí ta okružka, abysme měli představu. Řekli nám tam 500,000 VND (500Kč) za 4 hodiny na lodi pro jednoho. Děkujeme za informace a pokračujeme dál směrem k přístavu po pobřeží. Po chvíli si sedáme na minutku na schody a dáváme si k snídani dragon fruit a passion fruit (maracuja nebo česky mučenka). Adam měl obojí poprvý a do maracuji se stejně jako já hned zamiloval. Já měla zas poprvý dragon fruit a musim říct, že vypadá líp, než chutná. Nemůžu říct, že mi to nechutná, ale nemá to žádnou specifickou chuť. Dokážu si to představit jako super základ do smoothie a přidat k tomu něco kyselýho. Má to takovou konzistenci kiwi totiž. Snídáme, rozhlížíme se kolem sebe a nechápeme. Všude je tady bordel, všude jsou rozbitý chodníky a všude se něco jenom opravuje nebo staví. Nic hezkýho teda. Ha Long je snad nejturističtější místo ve Vietnamu a podle toho to tady taky vypadá. Všude jsou jenom hotely, turistický lodě anebo se tu nějakej hotel staví. Dosnídáno a my jdeme dál. Čím víc se blížíme do přístavu, tím víc se na nás začínaj lepit různý nahaněči na loď. My jdeme ale přímo k okýnku do přístavu. Předpokládáme, že to tam bude nejlevnější. Nahaněči totiž chodí kupovat lístky stejně tam, akorát vám je prodaj dráž a vydělávaj na tom, že jsou lidi líný si věci domluvit sami. U okýnka se dozvídáme, že v tomhle období je možný si koupit jenom 4 hodiny na lodi. Pak je možnost buď jet na soukromý lodi nebo se skupinou. Vzhledem k tomu, že soukromá loď stojí 1500,000 VND na osobu, jedeme se skupinou. To totiž stojí jenom 300,000 VND a na ty 4 hodiny je to stejně jedno. Mimochodem v cestovce za to stejný chtěli 500,000 VND. Jen tak pro připomenutí. No Ha Long Bay jsme původně chtěli prožít úplně jinak, ale počasí rozhodlo za nás. Chtěli jsme tady bejt třeba tři dny, spát na lodi a postupně projíždět tu zátoku. Ale co se dá dělat, musíme se smířit s oficiální turistickou projížďkou. Nadšený z toho ale nejsme. Nesnášíme, když musíme dělat a fotit to, co nám oni dovolí a řeknou.
Nasedáme na loď s dalšíma asi deseti lidma a vyrážíme. Jede s náma skupinka mladejch Vietnamců, který místo na zátoku koukaj do mobilů a dělaj si selfíčka vevnitř na lodi. Pro ně je to ale asi stejná zábava jako pro nás, když se se školou jelo třeba na výlet na Říp, takže to asi chápu. První zastávka je v jeskyni Thien Cung. V Ha Long Bay je totiž hodně známejch jeskyní, takže se do prohlídky nějaká vždycky zařadí. Vcházíme dovnitř a všude kolem nás jsou krásný krápníky. Je to obrovský. Škoda jenom, že to celý kazí to množství lidí s deštníkama a barevný podsvícení jednotlivejch krápníků. Působí to jako totální kýč. Mnohem hezčí je ta vyhlídka, když se vyleze z jeskyně ven. Děláme tam fotku a jdeme zpátky na loď. Další dvě hodiny „jenom“ projíždíme zátokou a kocháme se tou neskutečnou krásou. Podle pověsti je Ha Long Bay místo, kde drak sestoupil do moře a svým ocasem roztříštil hory na tisíce malejch výstupků, který teď trčí z moře. Některý výstupky jsou i pojmenovaný, protože připomínaj různý zvířata. Jsme s Adamem nadšený. Jeskyně nás neoslovila, ale tohle je fakt krása. Fotky nikdy nepřenesou tu atmosféru, kterou přímo na tom místě máte. Všude lodě, klid a tisíce malejch kopečků. Dokonce byla zátoka zapsaná mezi novodobý divy světa. Na cestě zpátky do přístavu ještě máme zastávku v malý plovoucí rybářský vesnici. Jsou to domečky na vodě, kde maj vedle domů vhozený do moře sítě a chytaj do nich všelijaký mořský potvory. Něco fotíme, jdeme zpátky na loď a jedeme už rovnou do přístavu.
V přístavu se loučíme s naší skupinou a jdeme zpátky do hotelu. Tam bereme krosny a chytáme si taxi směr autobusový nádraží. Na nádraží jsem ale ani nedojeli, protože to tady chodí zřejmě trošku jinak. Taxikář od nás věděl, že jedeme do Hai Phongu a taky věděl, že bus před náma tam jede taky. Zablikal na něj a autobus zastavil. Za taxíka platíme 74,000 VND a uprostřed ničeho nastupujeme do totálně přeplněnýho místního autobusu. Krosny nám hazí někam za řidiče a my se mačkáme s ostatníma na sedačkách. Nijak nás ta situace s přeplněnym busem (vzhledem k cestě sem) nepřekvapuje a už se jenom smějeme. Za cestu platíme dohromady 100,000 VND. No a právě začíná sranda. V Hai Phongu se na nádraží dozvídáme celkem nemilou zprávu. Do Hue odsud nic nejede a my se musíme vrátit do Hanoje. Zase. Kupujeme lístky na „soft seat“ místa za 140,000 VND pro oba a máme asi hodinu a půl do odjezdu. U nádraží je hned KFC, tak si ho dáváme. Máme na to fakt chuť. Připadám si trošku jako barbar, ale zase na druhou stranu těch nudlí, rejže, baget a polívek už bylo a ještě bude dost. Po jídle jdeme hned na vlak a nestačíme se divit, jakej je rozdíl mezi „hard seat“ a „soft seat“. Máme pohodlnou sedačku s místem na nohy, zásuvku a televizi dokonce. Kdybysme tohle věděli před tím, tak sem nikdy nejedeme na těch šílenejch lavicích. Navíc, když rozdíl v ceně je 15,000 VND. No nic, to je fuk.
Je 21:15 a my přijíždíme do Hanoje. Adam bere krosny a já okamžitě běžim na přepážku, protože vlak do Hue má odjíždět ve 22:00 a my nemáme ani lístky. U okýnka ale zjišťuju krutou realitu. Lístky do Hue jsou na dnešek vyprodaný a není žádná možnost, jak se tam dneska vlakem dostat. Zvažujeme ještě noční bus, ale ten se takhle rychle špatně shání a navíc všechny recenze z nočních autobusů hovoří celkem jasně. Noční bus? NIKDY! Nezbejvá nám teda nic jinýho, než přespat v Hanoji a koupit si lístky na zejtra. Jenže to je taky problém. Lístky na zejtra už totiž taky nejsou. Paní za přepážkou je hlavně ultra nepříjemná a za každým mým dotazem se otáčí na kolegyni vedle a zřejmě mi nadává vietnamsky. Rozčiluje ji, že na ni mluvim anglicky a ona moc neumí, takže mi to nedokáže vysvětlit. Přitom chci jenom vědět v kolik a za kolik vlak jede. Nabízí mi nakonec nějaký lůžkový místa bez klimatizace, tak říkám, že je beru. Nemám už sílu se tam s ní dohadovat. Chce ode mě oba dva pasy, jenže Adam mezi tím odešel do kavárny hledat nějakej hotel a nemám jeho pas u sebe. Ptám se, jestli jí stačí číslo pasu a v tu chvíli na mě začne křičet a ukazovat, ať jdu pryč. Vůbec to nechápu, protože jsem byla celou dobu příjemná. Asi nemá ráda cizince, no. V tu chvíli začínám bejt rozčílená i já a jdu bez lístků za Adamem do kavárny. Dávám mu můj pas a Adam to tam jde vyřídit. Máme na to asi 15 minut, než nádraží zavře. Po chvíli se Adam vrací a lístky nemá. Prej byly volný jenom drahý místa a neměl u sebe tolik v hotovosti. Než došel vybrat, tak mu přepážku zavřeli. Oukej, takže rekapitulace. Nemáme lístky na vlak, nemáme hotel a je deset večer. Bezva.
Přes mobil hledám v blízkosti nádraží nějaký hotely. Všechno je buď děsně drahý nebo obsazený. Nakonec rezervuju hotel asi kilometr od nádraží. Bereme krosny a vyrážíme tam. Do toho všeho začíná pršet. To aby toho nebylo málo. Přicházíme do hotelu a ukazuju na recepci číslo rezervace. Číslo rezervace sice našel, ale bohužel má prej všechny pokoje obsazený, takže se tam ubytovat nemůžeme. Super. Prej je to ale jejich chyba, takže nám zkusí sehnat náhradní hotel za stejnou cenu. Po deseti minutách, kdy obvolal asi deset hotelů, se nám omlouvá, že prej maj všude plno. Ptáme se aspoň na lístky na vlak, ale ty prej taky nemá. Mohl by nám na zejtra večer objednat noční autobus. To odmítáme a jdeme pryč. Zapínám mobil, abych našla jinej hotel, a zjišťuju další skvělou věc. Došly mi data!! V tý nejhorší možný situaci jsme zůstali bez internetu!! Ten pán, co nám prodával SIM kartu, nám zřejmě omylem prodal místo 3,2 GB jenom 320 MB. Doufám teda, že to bylo omylem. Takže další rekapitulace. Je skoro 11 hodin večer, nemáme hotel, protože je všude v dochozí vzdálenosti obsazeno, prší, nemáme lístky na vlak a nemáme internet. Nezbejvá nám nic jinýho, než chodit hotel po hotelu a ptát se, jestli náhodou nemaj volnej pokoj. Hodně hotelů ale má už zavřenou recepci a nepustí nás ani dovnitř. Po další hodině, kdy si začínám myslet, že přespíme na lavičce, jsme se rozhodli jít víc do centra a najít backpackers zónu, kolem který jsme párkrát šli. Úplně vyřízený kolem půlnoci procházíme uličkama v centru a konečně máme hotel. Ptáme se na recepci rovnou na lístky na vlak a prej by se možná něco našlo. Nemůže nám to teď ale zajistit, takže máme přijít až ráno. Vyčerpaný se ještě doplazíme do čtvrýho patra a padáme oba okamžitě do postele. Dáváme rychlou sprchu, voláme ještě domů přes Skype a pak už hned jdeme spát. Byl to den plnej přesunů, problémů, dešťů a tak. A teď nezbejvá nic jinýho než doufat, že zejtra na recepci pro nás budou mít lístky na vlak. Jinak se odsud asi nikdy už nedostanem.
K.
