#AdekSKatlouNaTripu, 19.díl
Focení v křižovatce, procházka po městě, sraz s Čechem ve Vietnamu a prasení v Burger Kingu
20.3.2015
Vzhledem k náročnosti včerejšího party večera se probouzíme až v deset. Ráno nás pro změnu vítá další šváb, tentokrát v koupelně. Adam provádí klasickej odchyt a já se jdu vysprchovat. Pak vyrážíme do města a domlouváme se na tom, že dáme asi rovnou oběd. Úplně náhodně vcházíme do nějaký restaurace a objednáváme nudle s oříškovou chilli omáčkou. Jako předkrm dostáváme fermentovanou šunku, která chutná fakt skvěle. Spokojený se vydáváme na procházku po městě. Jak už je to u nás s Adamem zvykem, nemáme žádnej plán a prostě jenom jdeme. Jestli v Hanoji jsem měla pocit, že je tam hodně motorek, tak už nedokážu popsat to, co se děje v Ho Chi Minh City. Jsou naprosto všude a všechno mi přijde dost zrychlený. Tohle město na mě působí tak nějak víc živě, než Hanoj. Mám trošku potřebu si udělat na ty motorky památku, tak s Adamem fotíme pár fotek z ulice. Pak máme spontánní nápad, že když padne červená, vejdu do křižovatky, Adam to vyfotí a pak zas zaběhnu zpátky. Celý to trvá asi 20 sekund, buší mi docela rychle srdce, protože nevím, kdy padne zelená a Vietnamci na motorkách se smějou a nechápou. Takže takhle vzniká moje nejvíc legendární fotka, kterou mám do dneška dost ráda. Co se týče památek, tak tu podle mě vlastně skoro žádný nejsou. Kromě obrovský pošty mě nic moc neoslovilo. Je tu spíš hodně obchodních budov a různejch center. Když už jdeme kolem pošty, tak vybírám pár naprosto šílenejch rozkládacích pohledů a posílám je kamarádům. Jsem zvědavá, jestli dorazí.
Pak si dáváme klasický Ca Phe Sua Da (fakt jsme si na tom vytvořili menší závislost během tý cesty) a pak jdeme zpátky na hotel se převlíknout. Jdeme totiž na sraz s Čechem ve Vietnamu, tak se moc těšim, až se o něm dozvím víc. Konečně se vidíme a konečně vím, že je to Tomáš. Probíráme život ve Vietnamu, můj blog, Tomášův blog a po dvou hodinách se loučíme. Ještě jednou mu moc děkujeme za pomoc s cestou a vyrážíme někam na večeři. Nějak nemáme chuť ani na nudle, ani na rejži a prostě na nic asijskýho, takže se shodujeme na prasárně jménem Burger King. Na takovýhle dlouhý cestě je to ale podle mě prostě potřeba. Občas si dát něco jinýho, aby si to výborný jídlo tam člověk nezprotivil. No a musím říct, že se po dlouhý době cejtim fakt přejedená. Z těch bylinek a nudlí je ten burger do žaludku celkem rána. Po jídle se vracíme na hotel a domlouváme si odjezd do Delty Mekongu. Původně jsme tam chtěli jet po vlastní ose, ale jelikož pak přejíždíme rovnou do Kambodži, vyplatí se nám koupit to jako balíček i s cestou přes hranice do Phnom Penhu. Vyplatí se to hlavně finančně, protože jsou v tom dvě noci v hotelu, doprava, program a pak i ten přejezd rychlou lodí do Kambodži. Platíme 1.420.000 VND za osobu (1.420 Kč) a jdeme na pokoj. Tam ještě probíráme, že je super, že po dlouhý době nemusíme nic moc řešit a máme na dva dny program i se spaním a se vším. Pak už jenom přehráváme fotky do počítače, balíme, jdeme spát a zejtra si budeme užívat, že se nemusíme o nic starat.
Přejezd do Delty Mekongu, krásná projížďka na lodi, šílenej program pro turisty a přejezd do Can Tho
21.3.2015
Vstáváme kolem šestý hodiny a já jdu ještě rychle sehnat někam snídani. Adam mezitím balí poslední věci na pokoji. Na snídani u stánku za rohem kupuju jak jinak než Bánh Mí bagety a dvě Ca Phe Sua Da. Na pokoji to pak ještě stíháme sníst a pak už nás vyzvedává nějakej chlapec a vede nás k autobusu. Cestou k němu klasicky nabíráme z různejch okolních hotelů a hostelů asi dalších deset lidí a teprve až po dvaceti minutách jsme konečně u autobusu. V těhle věcech tady vládne takovej organizovanej chaos. Všichni někam ukazujou, mávaj, překřikujou se, najednou vám seberou ten lístek, kterej je jediný potvrzení o tom výletu z ruky a vymění vám ho za jinej lístek, kde je napsáno rukou jenom fast boat. Nic víc. Nezbejvá, než věřit, že to je takhle normální a nasedáme do autobusu. Ten má teda celkem dost, hlavně teda sedíme na místech, kde je asi rozbitej větrák a fouká to nějak šíleně moc. Tak si ještě přesedáme a vyrážíme směr Ben Tre. Sice máme plánovanej nějakej program, ale upřímně vůbec netušíme, co nás čeká, takže to bude vlastně takový překvápko.
Děláme cestou dvě zastávky, který jsou obě dvě na uměle vytvořenejch místech pro turisty. Vždycky tam autobus akorát zastaví, lidi si dojdou na záchod, nakoupí předražený pití a jídlo a pak se jede dál. Po čtyřech hodinách jízdy vystupujeme v Ben Tre a rovnou přesedáme na loď. V přístavu si ještě rychle s Adamem kupujeme vietnamský klobouky dohromady asi za 50,000 VND a hned si je dáváme na hlavu. Já si utahuju teda tu stuhu, protože mi to pořád padá a Adama to asi po dvou minutách přestalo bavit a klobouk skončil na batohu. Vyjíždíme na Mekong. Je to obrovská a hodně známá řeka, která je zabarvená do hněda.Ta barva je celkem divná, ale vlastně tomu dodává takovou jedinečnost a zvláštní atmosféru. Ta samotná projížďka přírodou po řece je naprosto krásná a já si to fakt užívám. Projíždíme mezi palmama a do toho je nádherný počasí. Ještě kdyby všude nebyly lodičky s turistama a byla by to pecka. Jenže tady vlastně není jiná možnost, než si vzít turistickou loď, takže se není čemu divit, že tu jsou všichni na nich. Cestou děláme pár zastávek. První je u nějakejch místních, který nám zpívaj tradiční písničky a dostáváme k tomu na svačinu misky s ovocem. Ovoce jsem ocenila, ale jinak je to klasická turistická atrakce, která nemá s tradicí podle mě nic moc společnýho. Přesně ten důvod, proč nesnáším organizovaný výlety. Pak přejíždíme dál a tam nám zas nabízej čaje s medem. Nalejvaj ho každýmu z a pak nad náma asi půl hodiny stojí ženská, která nám nabízí nějaký neskutečně předražený produkty. Aspoň, že sedíme u stolu s partou mladejch Malájců a smějeme se tomu. Následuje zastávka na oběd. Na ten jsem se dost těšila a to byla asi chyba, protože je to fakt velký zklamání. Dostáváme mini porci rýže a pak nám každýmu pokládaj na stůl nabídku předraženejch jídel, aby jsme se dojedli. To prostě člověk nepochopí. Už z principu si tam odmítám cokoliv koupit. Pak Quang, náš průvodce, říká, ať se přesuneme zpátky do loďky. Pořád někam přesedáme z menších na větší lodě a opačně. Nejlepší asi zatím byla úplně nízká loďka, která měla okraj jenom pár centimetrů nad hladinou. Dostali jsem na ní instrukce, že máme mít ruce mimo vodu, protože by nás mohly pokousat nějaký ryby, co v řece plavou.
Poslední loď nás převáží zpátky do přístavu, kde sedáme zpátky do autobusu a jedeme směrem Can Tho. Cestou má Quang dost dlouhý proslovy, který nás s Adamem dost baví. Za prvý má Quang dost vtipnou angličtinu, za druhý je to, co říká, fakt zajímavý a za třetí skoro za každym slovem říká parazitní citoslovce ‘eee’ takovym zlváštním tónem, že u toho s Adamem umíráme smíchy. Busem jedeme asi dvě hodiny a pak vystupujeme u hotelu v Can Tho. Je to teda spíš taková ubytovna, ale čistá a to je důležitý. Házíme věci na pokoj a jdeme se někam najíst. Na klasiku dáváme cestou nějaký nudle a pak se jdeme podívat na místní trh. Vzhledem k tomu, že jsme vlastně poslední dny ve Vietnamu, tak kupujeme pár dárků a suvenýrů. Já si třeba kupuju vařečky. Pak jdeme zpátky na hotel, dáváme Skype s rodičema, přehráváme fotky z dneška a jdeme spát. Zejtra máme sraz s ostatníma kolem sedmý a jedeme na plovoucí trhy do Cai Rang.
