#AdekSKatlouNaTripu, 18.díl
Příjezd do Saigonu, myší bobky v posteli, setkání s Kamu a spontánní karaoke party ve Vietnamu
19.3.2015
Probouzíme se nějak po šestý hodině ráno a to těsně před příjezdem do Ho Chi Minh City (Saigonu). Jak jsem si myslela, tak hlavně prostěradlo jezdilo po kožený posteli celou noc, až jsem ho nakonec skopla na zem. Bylo mi to ale upřímně uplně jedno, protože jsem byla fakt mega unavená. Rychle projíždím pár aplikací a vybírám hotel celkem blízko centra. Nechce se nám tentokrát chodit od hotelu k hotelu, hledat a smlouvat. Objednávám a platím proto hotel po dlouhý době přímo přes aplikaci a když přijíždíme na nádraží, víme, kam přesně směřovat. Zkoušíme poprvý volat Uber, ale s aplikací neumíme a tak nám nezbejvá, než si chytit normálního taxíka. Docela i spěcháme, protože máme sraz s Kamu (Kamila Rundusová – taková mladá, bláznivá a děsně šikovná kuchařka – určitě ji znáte)! Je to neuvěřitelná náhoda, že jsme obě zrovna ve Vietnamu. Známe se zatím jenom ze sociálních sítí, tak mi přijde super, že se poprvý vidíme zrovna tady!
Obcházíme taxikáře a klasicky se nás snažej všichni před nádražím natáhnout. Chtěj po nás asi 300.000 VND (300 Kč) a to je fakt nehoráznost. Přitom stačí jít o pár metrů dál a vezme vás jiný taxi za zlomek ceny. Důležitý vždycky je, aby jel podle taxametru. Ukazujeme kam chceme jet a vyrážíme. Nejdřív to vypadá, že řidič ví, kam má jet, ale když objíždí jeden blok už potřetí, ptáme se, jestli je to ok. Samozřejmě moc neumí anglicky, tak jenom něco ukazuje na mapu a my radši vystupujeme a dojdeme to pěšky. Mělo by to bejt už celkem blízko. Platíme asi 70,000 VND velkou 500,000 VND bankovkou a řidič nemá na vrácení. Bere nám bankovku a na pět minut mizí někam pryč. Ještě, že tam nechal to auto, jinak bych se s těma penězma už loučila. Nakonec nám vrací a my vyrážíme hledat hotel. Ten je fakt kousek, takže po pár minutách jsme hned tam. Hotel je uprostřed rušnýho marketu, což nikde psaný nebylo, ale to asi dokážu přežít.
Jdeme na recepci udělat check-in. Tam nám recepční dává klíč a my se jdeme ubytovat. Vedle výtahu je obří díra a všude stavební věci a bordel. Oukej, pořád jsem v klidu. Bordel na chodbě a umístění uprostřed rušnýho marketu mi zas tak nevadí. Vystupujeme v patře a další divná věc je, že vedle šipky k našemu pokoji je zároveň šipka wellness. Moc to s Adamem nechápem, protože tam fakt jiný dveře, než ty od našeho pokoje nejsou. No nic, jdeme dovnitř. Vcházíme do pokoje, házíme krosny na zem a začínáme se rozhlížet. Adam nevěřícně kouká na místnost za dalšíma dveřma a absolutně nechápe. Je to normálně nějaká místnost mezi saunou a párou. Sedačky nejsou dřevěný nebo z kachliček, ale z plastu a vejde se tam tak 12 lidí. A tohle máme prosim pěkně v pokoji. Akorát to dost evidentně není funkční. Divnější pokoj jsem fakt ještě neviděla. Je mi to ale celkem jedno a lehám si na chvíli do postele. Když se kouknu ale kolem svojí hlavy, okamžitě se zase zvedám. Všude na peřinách a na polštáři jsou myší bobky. Moc nechápu, kde se tam vzaly, ale když se zaposloucham, tak je mi to jasný. Strop měl v sobě takovej sokl, ve kterym ta myš běhala přímo nad postelí. Bezva. Takže si to shrneme – hotel je uprostřed rušnýho marketu, je to spíš takový staveniště než hotel, máme v pokoji obří nefunkční wellness, myš a v posteli její bobky.
To je na mě už trošku moc, tak jdu na recepci se zeptat, jestli by jako bylo možný dostat “room without mouse”. Slečna se děsně omlouvá a hned zařizuje jinej pokoj. Trvá to teda asi 20 minut a my už bysme měli vyrážet za Kamu, ale já si fakt potřebuju aspoň vyčistit zuby a umejt se. Konečně dostáváme klíče a vcházíme do asi pětkrát menšího pokoje. Postel je celkem špinavá, ale mně už je fakt všechno jedno. Beru kartáček, pastu a jdu do koupelny. Pouštím kohoutek a nic. Neteče voda. Zkouším to ještě ve sprše, ale taky marně. Ani splachovat nejde. Kartáček namáčím balenou vodou a čistím si zuby. Adam mezitím volá na recepci, že neteče voda. Slečna recepční už skoro brečí, že neví, jak se omluvit a že opravář přijde za dvě hodiny. Adam si taky čistí zuby balenou vodou, pak balíme krosny a jdeme pryč. Samozřejmě takhle špatně to může dopadnout jenom ve chvíli, kdy už mám hotel zaplacenej, že jo. Recepční nás přemlouvá, že nám to vynahradí, ale my na to moc nemáme čas. Bereme pasy a vyrážíme za Kamu. Špinavý, smradlavý, bez ubytování, ale jdem a budem doufat, že nám peníze za hotel pošlou zpátky.
Chvíli se s Kamu hledáme přes Instagram zprávy, ale nakonec to zvládáme. Máme s sebou ty dvě obří krosny a vypadáme, jak vypadáme. Kamu je ale taky takovej punkáč, takže jí to absolutně nevadí. Každopádně přivítání ahoj, těší mě a promiň, trošku smrdim, bylo nic moc. Vybíráme místo, kde dělaj bánh mí a dáváme společnou snídani. Kamu je ve Vietnamu tři dny a už toho zažila víc než dost. Vyměňujeme si zážitky, postřehy, dáváme snídani a prostě kecáme. Po hodině a půl Adam chytá Kamu taxi skútr na letiště a smlouvaj spolu s řidičem cenu. Kamu pořád opakuje, že nemá moc peněz a ať jí dá slevu. Nakonec dělaj oba kompromis a Kamu nasedá na skútr. Letí jí za dvě hodiny letadlo do Nha Trang. Trošku jsme se vyměnili no.
Je načase začít hledat hotel. Hlavně, že jsme se přesně tomuhle chtěli s Adamem vyhnout. Míříme do backpackers zóny a procházíme pár hotelů po cestě. Asi ve třetím najdeme čistej pokoj za slušnou cenu. Sice je v přízemí, ale pro mě je důležitý, že tam nejsou myši a teče voda. Hned házíme věci na zem a střídáme se v koupelně. Po sprše lehám na postel a hned usínám. Adam mě budí asi za dvě hodiny s tím, že má hlad. Vyrážíme proto do města a hledáme nějakou větší ulici, kde by byl street food. Pár takovejch procházíme a já po cestě zkouším naprosto skvělej smaženej banán v těstíčku. Jako hlavní jídlo si dáváme vepřový kousky masa s rýží a chilli omáčkou a k tomu čerstvou třtinovou šťávu. Do zásoby taky kupujeme Colu, na doplnění energie. Pak pokračujeme dál podél vody a jenom se tak procházíme. Cestou dáváme zastávku na Ca Phe Sua Da a odpočíváme. Začíná se stmívat a my pokračujeme v procházce kolem obchodní čtvrti. Chceme jít na jednu z nejvyšších budov na vyhlídku, ale vstupný je 200, 000 VND na osobu a to nám přijde na Vietnam dost. Vyhlídku z budovy, která vypadá trochu jako ten hotel v Dubaji, přeskakujeme a jdeme směrem k hotelu. Nechce se nám ale ještě úplně spát, tak si sedáme za rohem v Bui Vien street na pivo. Všude je dost plno, tak si sedáme ke stolečku k jednomu páru a dáváme se rovnou do řeči. Kate je z Austrálie, Emanuel z Itálie a žijou spolu v Austrálii. Povídáme si asi dvě hodiny o cestování o životě a po pár pivech dostáváme hlad. Kousek dál vidím ceduli Bún Chá, tak jdeme všichni společně na jídlo. Dáváme super dochucený nudle s masem a omáčkou a k tomu další pivo. Mezitím z ničeho nic oba navrhujou, jestli bysme nechtěli jít na karaoke. Já to teda upřímně moc nemusim, ale vlastně mě docela zajímá, jak takový karaoke vypadá ve Vietnamu.
Ptáme se pár lidí, jestli o něčem neví a pak na jedno narazíme. Ptáme se na cenu předem a vcházíme dovnitř. Vypadá to jako bordel, protože máte jednu místnost pro sebe, zvířecí vzory na polštářích, knihu s písničkama na stole, uprostřed televizi a atmosféru dokresluje divný růžový světlo. Nám to je ale jedno a začínáme vybírat ze seznamu. První písničky jsou takový nesmělý, ale pak už zpíváme naprosto všichni. Hlavně takový ty klasiky jako je ABBA, Wonderwall, Michael Jackson, Nirvanu a tak. Je to neskutečná sranda. S cizíma lidma, v cizí zemi, pijeme pivo v místnosti, co vypadá jako bordel a zpíváme karaoke. No neni to skvělý? Trávíme tam asi hodinu a půl a pak jdeme platit. Tam po nás chtěj dohromady 680,000 VND, což je přesně o 150,000 VND, než jsme se dohodli. Nakonec to po nás samozřejmě nechtěj, ale jak je člověk turista, tak to na něj prostě zkusej všude. Ochranka nás pak vyprovází zadním vchodem u popelnic, jako v nějakym filmu. Vycházíme v nějaký špinavý ošklivý ulici, kde všude běhaj krysy. Všichni máme celkem upito, Emanuel začíná povídat něco o jedu na ty krysy, tak si myslim, že je nejvyšší čas se rozloučit a jít spát. Nakonec se loučíme na stejnym místě, kde jsme se potkali, vyměňujeme si kontakty a jdeme do hotelu. V pokoji nás ještě na závěr čeká překvápko v podobě hnusnýho švába přímo u vchodu do koupelny. Adam ho nabírá na nějakej kus papíru, přiklápí ho skleničkou a pak ho splachuje do záchodu. Sám ale přiznává, že mu to teda taky dvakrát neni příjemný. Je už dost pozdě, tak jdeme spát, ať zejtra něco ve městě stihneme.
PS: S Kate a Emanuelem jsme pořád v kontaktu na Facebooku. Dokonce nás zvali na svatbu do Itálie, ale bohužel jsme nemohli. Teď mají spolu asi roční holčičku Islu.
