#AdekSKatlouVJaponsku, 3.díl

První den v Tokiu, nejznámější křižovatka Shibuya, radnice, park Yoyogi, Meiji Shrine a zavřenej rybí trh

31.3.2017

Budíme se s Adamem v půl pátý ráno a já už nemůžu usnout. Adam po chvilce převalování zase zabírá, ale já cejtim, že se mi prostě už spát nechce. Beru mobil do ruky a vyřizuju aspoň nějakou práci. Před osmou budím Adama a vyrážíme poprvý do města. Hned vedle vchodu do metra vidíme bistro, kde mají polívku Ramen. Je to vývar s nudlema, zeleninou a vším, co si do toho prostě vyberete. Na většině míst v Japonsku máte místo menu ve výloze vystavený plastový makety jídla, u kterejch je vždycky číslo. Pak přijdete dovnitř, kde je automat s těma číslama, vy ho tam zmáčknete, dáte do automatu peníze a vyjede vám číslo. To dáte u pultíku obsluze a oni vám připraví jídlo. Je to dost ujetý a dost zábavný zároveň. Studená voda je vždycky neomezeně zdarma, což mi přijde super. Vybíráme podle maket, platíme 870¥ (cca 190 Kč) a jdeme si sednout. Do pěti minut máme jídlo na stole. Už podle vůně se mi nám něco nezdá, ale jdeme hned na to. Já mám vývar takovej zakalenější, s vaječnejma nudlema a Adam čirej s Udon nudlema, ale víc slizkej. Hned po prvním soustu se shodujeme, že to není ten Ramen, co známe. Je tam nějaká šílená pachuť a vůbec nejsem schopná identifikovat, co to je. Spíš nám to ale nechutná. Vyjídáme nudle, vejce a vyrážíme na cestu.

Chvíli netušíme, kam jít, protože je tady asi milion linek a druhů metra a vlaků, ale pak si vzpomínám, že jsem už v Praze stáhla offline aplikaci na spoje v jednotlivejch městech. Dost nás to zachraňuje a hned to všechno už víc chápeme. Pípáme kartičkou, nasedáme na JR Line a jedeme se podívat na Shibuyu, nejznámější křižovatku na světě, kde denně projde největší množství lidí. Něco kolem půl milionu. Je to od nás tři stanice, takže jsme tam hned. Když přicházíme ke křižovatce, vůbec si nejsme jistý, jestli je to ona. Tím, že jsou všichni v práci, tak tu není zas tolik lidí a to nás dost mate. Nakonec zjišťujeme, že jsme tu správně a tak si ji samozřejmě musíme párkrát přejít. Akorát jsme nevychytali čas a je tu míň lidí, tak se sem vrátíme ještě večer.

Nemáme moc další plán, protože jsme se klasicky vůbec nepřipravili, tak se díváme do offline-map a domlouváme se, že to domluvíme v parku, kterej je tady kousek od nás. Cestou potkáváme školku, kde k přepravě dětí používaj takovej vozík, aby jim děti po cestě neutekly. Je to nejvíc vtipný (Adama to rozesmálo fakt hodně) a zároveň dost praktický. Když k parku přicházíme, zjišťujeme že je to Yoyogi park. Ten je známej hlavně tím, že tam je velký množství rozkvetlejch sakur, když je sezóna. Teď sezóna teprve začíná, takže tu není moc lidí, ale Japonci už začínající sezónu „cherry blossom“ vítaj. Maj takovou tradici, že když začnou kvést sakury, tak sedí na dekách (no spíš teda na modrejch igelitovejch obřích plachtách) přímo pod ní, popíjej s kamarádama saké a jí u toho tradiční japonský jídlo. Říká se tomu „Hanami“ a je to jejich tradiční svátek koncem března a začátkem dubna. Když vycházíme z parku, tak nějak náhodně vcházíme do dalšího a zjišťujeme, že je to Meiji Shrine. Známej park, kterej končí svatyní. Už nám začínaj zase tady ty naše náhody, že i když se dopředu nepřiravíme, tak nakonec narazíme na ty nejlepší a nejznámější věci. V parku se prochází takovejma obříma bránama v japonskym stylu a působí to naprosto neuvěřitelně. Člověk z toho má takovej respekt.

Po procházce parkem a svatyní moc nevíme, co vidět dál, tak vytahujeme průvodce a koukáme, co by jsme chtěli vidět. Kousek od nás je známá radnice a s ní spojenej Central park, tak se rozhodujeme pro to. Jdeme pěšky dalším parkem a připadáme si, jako v New Yorku. Central park a všude obří obchodní centra a mrakodrapy. Samotná radnice má pak dvě věže a je to fakt obří budova. Vcházíme dovnitř, abysme se podívali, jak to tam vypadá a narážíme na stánek, kde je napsáno free tour. U stánku sedí starší pán a má na sobě napsáno, že je „TOKYO VOLUNTEER“, což znamená dobrovolník. Nabízí nám, že nás budovou během hodiny provede a prohlídku zakončíme na vyhlídce ve 48 patře. Sice máme hlad, ale tohle zní fakt dobře, tak kejveme a jdeme na prohlídku. Japonci obecně nemluví skoro anglicky a když už jo, tak je to fakt nejvíc vtipnej přízvuk. Jsou taky neskutečně hodný a ochotný. Nic není problém. Procházíme budovou a dozvídáme se spoustu zajímavejch věcí nejenom o radnici, ale celkově o Japonsku a jeho tradicích. Podle mě super úvod do týhle dovolený. Procházíme i místností, kde zasedaj politici, když je nějaká mimořádná situace. Prohlídka končí slibovanou vyhlídkou na město a je to fakt nádhera. Škoda, že je zataženo, protože když je jasno, tak jde vidět z radnice i Mount Fuji. I tak ale vidíme parky, ve kterejch jsme dneska byli a například hotel, kde se natáčel film Lost in translation s Billem Murrym (vidíte na fotce). Vstup na vyhlídku z radnice je i bez průvodce zdarma, takže určitě doporučuju. Po vyhlídce se loučíme s průvodcem a jedeme na rybí trh Cukidži na jídlo. Cestou si v podchodu do metra ještě čistím brejle v místním přístroji. To mě fakt jako dost baví. Vložíte je do takový malý vaničky, zapnete, ono to rozpustí tu špínu, pak to vložíte do druhý vaničky s čistou vodou a otřete kapesníčkama. No není skvělý, že je takováhle věc jen tak na ulici?

Začínáme se celkem orientovat v dopravě, takže na trhu jsme fakt za chviličku. Procházíme prázdnejma uličkama trhu a brzo zjišťujeme, že dneska jdeme pozdě. Všude se už jenom uklízí, nikdo nikde a působí to strašně strašidelně. Do toho po trhu běhaj fakt gigantický krysy, je tady temno a chci co nejrychlejc pryč. Vrátíme se sem až to tu bude trochu žít. Máme fakt už ale šílenej hlad, takže procházíme místní uličky a hledáme něco k jídlu. Když už půl hodiny nemůžeme najít nic jinýho, než ramen, na kterej kvůli ranní zkušenosti nemáme uplně chuť, vzdáváme to, kupujeme jenom rychlej snack v potravinách a jedeme zpátky na Shibuyu. Stejně se chceme kouknout na tu slavnou křižovatku v noci, takže to bude úplně ideální. Když přijedeme na křižovatku, začíná lehce pršet. Všichni vytahujou deštníky a to je teprve masakr na tom přechodu. Děláme několik fotek, několik časosběrů a vydáváme se na jídlo. Volíme malý bistro kousek od křižovatky. Já si objednávám v automatu velkou porci gyoza knedlíčků s rýží a Adam nudle s masem. Knedlíčky jsou naprosto skvělý, ale Adam spokojenej už po druhý není. Ty nudle jsou totiž zalitý stejně smradlavym vývarem, jako byl ten ráno. Asi to teda nebyla náhoda a takhle chutnaj všechny rameny tady. No, budeme doufat, že si jenom neumíme vybrat a dáme tomu ještě šanci. Po jídle jdeme hledat datový SIM karty, který chceme používat celou dovolenou. Hledáme proto co nejvíc dat, na co nejdelší dobu. Nabídka je celkem velká a karty se hodně liší, ale tu, co chceme, mají vyprodanou. Zkusíme ji proto sehnat někde jinde zejtra a jedeme domů směr Gotanda. Kupujeme ještě nějaký dobroty v 7 eleven (tyhle obchody jsou po Asii hodně rozšířený – najdete v nich všechno od jídla až po základní oblečení a jsou v nich i bankomaty). U Lucky si pak všichni sedáme do obýváku a společně si vyprávíme, co jsme ten den dělali. Kolem půlnoci jdou všichni spát, ale já potřebuju ještě psát deník a upravit fotky, takže usínám až kolem třetí ráno. Zejtra máme v plánu čtvrť Akihabara, tak se těším!

Postřehy z dneška:

Japonci v metru buď spí nebo drží v ruce mobil a něco hrajou nebo píšou
Všude jsou tu automaty na pití – na ulici, v metru i v obchodních centrech
Záchody jsou na každym kroku – čistý a zadarmo
Záchody jsou tu hodně vychytaný – máte na nich dost často držátko na děti (jako fakt), většinou je vyhřejvaný prkýnko a záchod vám i umyje zadek, když budete chtít!
Japonci jsou neskutečný! Sice neumí moc anglicky, ale pořád se usmívaj, děkujou a se vším poradí!

DNEŠNÍ ÚTRATA: 3.193¥