#AdekSKatlouVJaponsku, 2.díl
Klasický šílenství před odletem, 16 hodin letu a příjezd do Tokia k nejhodnější Lucce
29.3. a 30.3.2017
A je to tady. Den odletu a my ještě máme spoustu věcí na TO DO LISTU. Adam musí jet do centra
vyměnit nějaký peníze na japonský jeny, vyzvednout batoh s vytištěnejma letenkama, co jsme si včera zapomněli u Adamový mámy v autě a vytisknout a nechat svázat provizorně moji kuchařku, aby z ní máma mohla zkoušet nový recepty, když tu nebudu. Já mezitím doma začínám ráno úklidem. Převlíkám povlečení (miluju přijet pak zpátky domů a lehnout si do voňavýho), drhnu kuchyň, vysávám a prostě dělám takovej ten základní úklid, aby jsme přijeli celkově do čistýho. Do toho se snažím dopsat první část tohodle deníku a dobalit poslední věci. Když přichází Adam, pomáhá mi ještě s úklidem, fotíme všechny věci, co si bereme s sebou a pak se jdeme před cestou ještě umejt. To už nás trošku tlačí čas a začínáme panikařit. Táta s mámou nás vyzvedávaj za 40 minut, já jdu teprve do sprchy, nemám zveřejněnej ten článek a věci nemáme ještě v krosně. Trošku ve stresu to všechno nakonec pofackujem, akorát přeskakuju líčení a úklid pár posledních věcí. Vypínáme pojistky, definitivně zavíráme dveře od bytu, házíme krosny do auta a hurá na letiště. Ještě pořád mi to nedochází. S našima probíráme v autě kudy pojedeme a jak se musíme hlásit a že hlavně teda mám dávat ty fotky na Instagram. Vystupujeme na letišti, dáváme krosny na záda, máma nám fotí odletovou fotku a loučíme se s našima. Samozřejmě nechybí drama, kdy mi do auta vypadne nejdůležitější složka s letenkama a pasem a kdyby se Adam po dvacátý nezeptal, jestli mám tu červenou taštičku, tak ji fakt nemám. Vcházíme do letištní haly a v tuhle chvíli mi teprve dochází, že fakt už letíme.
Odbavujeme zavazadla, jdeme se ještě někam rychle najíst a pak už míříme ke gejtu. Zase mě naprosto ohromilo to letadlo. Něco tak obřího se prostě jen tak nevidí. Po dlouhý době z toho letu nejsem vůbec nervózní a při nastupování do letadla nemám pocit, že umřu. Adam je ze všeho v letadle samozřejmě nadšenej a ještě než dosednul, tak držel v ruce ovladač na hry. Po startu oba pouštíme film a jsme ready na šest hodin v letadle. Asi po dvou hodinách dostáváme jídlo. Přinesli nám Walfdorfskej salát, Chicken Curry a citrónovej cheesecake. Let probíhá úplně v pohodě a my kousek před půlnocí přistáváme v Dubaji, kde máme jenom dvě a půl hodiny na přestup. Chvíli bloudíme, protože to letiště je neskutečně rozlehlý, ale stačí cesta letištním vláčkem a jsme správně. Sedáme si někam na menší sváču a za chvíli už nastupujeme zase do toho obřího letadla. Tentokrát to bude deset hodin, což je fakt šílený. Už těch šest předchozích bylo pro mě na hraně, ale co už, vždyť letíme přes půlku světa. Adam hned projevuje nadšení, tentokrát z toho, že jsou v tomhle letadle novější obrazovky a konzole. Toho bych si já třeba nevšimla. Po dvou hodinách letu oba dva usínáme asi na tři hodiny. Aspoň to rychle utíká. Pak dostáváme v půlce letu místo snídaně večeři a těsně před přistáním v Tokiu snídáme, i když je tady skoro šest večer. Na poslední chvíli vyplňujeme potřebný formuláře a přistáváme v Tokiu. Máme dost oteklý nohy a celkově jsme takový rozlámaný, takže první naše cesta vede na záchod, kde si čistíme zuby a děláme trošku celkovej refresh. Pak míříme k pasový kontrole, kde všechno probíhá naprosto hladce. Japonci maj totiž ve všem systém a není možný, aby něco nefungovalo. Za pasovou kontrolou si jdeme pro krosny, ty ještě projdou jednou kontrolou a pak už vcházíme do příletový haly, kde na nás čeká Lucka s babičkou a její ségrou. A kdo je to Lucka? To je celkem dobrej příběh…
Když jsme koupili letenky, Adam se zmínil na Facebooku, že se tam chystáme a jestli nemá někdo nějaký rady. Ozvala se nám kamarádka Karolína, že její kamarádka Lucka v Tokiu žije. Adam se s ní hned spojil ohledně nějakejch organizačních věcí, ale o ubytování se moc nebavili, protože jsme v tu chvíli měli u jedný Japonky domluvenej Couchsurfing (aplikace, která propojuje lidi z celýho světa a vzájemně si nabízí ubytování u sebe doma nebo třeba prohlídku města, společnost a tak dále). U Lucky v bytě pro změnu byla ve stejnej termín hlášená právě její babička se ségrou na návštěvu, ale psala, že kdyby cokoliv, zařídí spaní u někoho z kolegů. Tejden před odletem jsme psali naší Japonce Ayako, jestli s náma počítá a ona nám jaksi napsala, že si to zapomněla zapsat a vzala na náš termín někoho dalšího. Adam proto hned napsal Lucce, jestli její nabídka na ubytování přes kolegy platí a prej jo. Nakonec tahle možnost ale taky nevyšla, tak Lucka píše, že můžeme bejt u ní i s babičkou. To je nám dost blbý, ale prej to vůbec nemáme řešit. Jsem ráda, že existujou ještě takhle hodný lidi, fakt.
Lucky babička letěla se ségrou stejným letem jako my, takže se všichni hromadně scházíme na letišti a vyrážíme směr centrum. Jelikož jsme přistáli na letišti Narita, je to celkem daleko od centra. U automatu nás Lucka seznamuje s dobíjením karet na metro. Je to dost jednoduchý, takže bysme to mohli pak zvládnout dobít i sami. Každej si na kartičku nabíjíme 3.000¥ (cca 700 Kč). Horší už je ale systém toho jejich metra a vlaků tady. Kdyby jsme tu neměli průvodce hned od začátku, strávíme tady podle mě hodinu jenom zjišťováním, kam a čím jet. Pípáme poprvý naší nabitou kartičkou a jdeme na vlak, kterej jede přímo na zastávku Gotanda, kde Lucka bydlí. Vlakem jedeme hodinu a půl a nakonec přece jenom jednou přestupujeme. Ten jejich dopravní systém bude podle mě ještě velká sranda. Od vlaku je to do Lucky bytu fakt kousíček, takže jsme tam do pěti minut. V přízemí domu je fitko, pracovní prostor a párty místnost, kde je obří gauč, kuchyně a terasa na grilování. Tu si prej může každej nájemník dopředu zamluvit na párty, aby nerušil sousedy. Naprosto geniální. Samotnej byt je v devátym patře a je to krásnej, moderní a útulnej malej byteček s velkou terasou. Na Japonsko prej ještě celkem velkej byt. Babičku s její ségrou ubytuje Lucka v ložnici, nás vedle v místnosti na gauči a sama si připravila místo na zemi na matraci. To samozřejmě hned odmítáme a chceme si s Luckou vyměnit místo. Přece nebude kvůli nám, cizím lidem, spát na zemi! Prej ale jo a nemáme to vůbec řešit. Je nám teda dost trapně, ale doufáme, že jí budeme mít možnost tuhle obří laskavost někdy vrátit v Praze. No prostě je nejvíc zlatá a tímto jí ještě jednou milionkrát děkujeme.
Po lehčím rozkoukání nás bere Lucka na jídlo. Jdu jenom já s Adamem a nemůžeme se dočkat prvního japonskýho jídla. Jdeme do Curry bistra, sedáme si ke stolu a Lucka nám vysvětluje, jak to tady funguje. Buď si v restauracích objednáváte přímo přes automaty u vchodu nebo máte na stole tlačítko, který když zmáčknete, tak přijde obsluha. Tady se jede tlačítkovej systém, takže když máme vybráno, Adam ho mačká. Objednáváme si s Luckou curry s rýží a špenátem a Adam něco podobnýho, akorát se smaženým kuřecím masem. Obojí je naprosto super. Tohle curry má fakt úplně jinou chuť, než normálně, ale je to úžasný. Ke každýmu jídlu se tady taky dává sklenička studený vody zdarma. Platíme asi 2.300¥ (cca 500 Kč), Lucku samozřejmě zveme a jdeme ještě v rychlosti do krámku si koupit deodoranty, který byly na letišti vyprodaný. To není nejjednodušší, ale nakonec přece jenom neodcházíme s prázdnou. Pak už se jenom střídáme ve sprše a jdeme spát. Byl to fakt náročnej přelet a bůh ví, jak to bude s tím spánkem dneska.
DNEŠNÍ ÚTRATA: 9.000¥
