Kateřina Lustigová - blogerka roku
Naše cesta k miminku:

Omluvte prosím moje čárky a nečárky ve větách. Nikdy jsem na to nebyla dobrá. 

Na úvod chci napsat, že všechny články v době těhotenství píšu a budu psát s velkým respektem. Vím, že těhotenství je křehká věc a není samozřejmost, že všechno proběhne v pořádku. Samozřejmě v to ale doufám a dělám pro to maximum.

Původně jsem chtěla napsat rovnou článek na téma „první trimestr“, ale spousta lidí mi psala, jestli budu psát i něco o tom, co tomu předcházelo. A já chápu proč. Těhotenství totiž není samozřejmost. Nejdřív mi nepřišlo, že by to byl zajímavej a hlavně přínosnej článek. Přece jenom spousta lidí si prošla nebo prochází daleko horší a trnitější cestou, maj daleko víc zkušeností, rad, bohužel i zdravotních problémů a vlastně jsem měla pocit, že to je z našeho pohledu a příběhů trochu zbytečný. A taky vlastně dost osobní a citlivý.

Nečekejte proto v tomhle článku návod, jak na to a ani nějaký velký drama. Vlastně dopředu můžu říct, že to skončí jako jedno velký klišé. Čekejte v něm spíš třeba malou naději na to, že i to, co se může zdát nekonečný a ztracený, může jednou dobře dopadnout…

Malý doporučení a zamyšlení na úvod

A ještě než se pustím do samotnýho článku, napíšu tady něco, co třeba pár lidem může otevřít oči. Je to taková rada pro lidi, co se o miminko ještě nesnaží a nemůžou to chápat. Nebo třeba rada pro lidi, co už děti mají a neměli problém. Nebo pro všechny maminky a tatínky, který tlačej na svoje děti. Nebo prostě pro všechny, který to nemusí napadnout…

S Adamem jsme se o miminko snažili necelej rok. Vím, že to není nic šílenýho, ale přece jenom to s psychikou a celkovým nastavením člověka hodně udělá. Pořád na to myslíte a je to pro vás opravdu hodně citlivý téma. A to nejhorší, na co se vás někdo může v tu chvíli zeptat, je „TAK CO, KDY BUDOU DĚTI“. Nebo „KDY DO TOHO KONEČNĚ PRAŠTÍTE, MÁTE NEJVYŠŠÍ ČAS“. Za prvý teda nejvyšší čas na děti není nikde psanej. Každej si je udělá ve chvíli, kdy cítí, že je na ně připravenej. Někdo na ně nebude třeba připravenej nikdy a dělat si je nebude. Je to naprosto každýho svobodný rozhodnutí. Jenže ta otázka „TAK CO DĚTI“ už u nás tak zlidověla, že se málokdo zamejšlí nad tím, na co se těch lidí vlastně ptá. Jak moc osobní a citlivá otázka to je. Když jsou spolu dva už moc dlouho, tak se na to všichni ptaj. Když se dva vezmou, tak se na to všichni ptaj. Když táhne ženský na třicet, tak se jí na to všichni ptaj.

Vím, že většina lidí to nemyslí špatně. A už vůbec ne třeba lidi z rodiny, tam se spíš těšej, kdy to přijde. Ale právě proto o tom tady píšu. Neptejte se na to. Když o tom někdo bude chtít mluvit, začne sám. Představte si, jaký to je, když se skoro rok snažíte o dítě a každou chvíli se vás někdo zeptá, kdy teda KONEČNĚ nějaký budete mít. Asi se vám moc nechce každýmu na potkání vyprávět, že se marně už dlouho snažíte. Nebo ještě v horším případě vyprávět někomu o tom, že jste třeba o nějaký miminko už přišli. Prostě se tyhle otázky a připomínky nehodí. Nikdy.  A nikam. Ani na Instagram.

Jak to celý u nás probíhalo

O dětech jsme se s Adamem bavili už dlouho. Vlastně od začátku našeho vztahu jsme věděli, že je jednou určitě chceme. Dohodli jsme se ale na tom, že nejdřív si chceme sobecky trošku užít a procestovat, co se dá. Tak jsme se vydávali často na nějakou velkou cestu do světa a užívali si život ve dvou naplno. Na jedný z cest mě Adam požádal o ruku a o pár měsíců později jsme se vzali. Tím důvodem svatby tak narychlo byly vlastně děti. Vždycky jsem chtěla svatbu před dětma a oba jsme věděli, že už se to nějak blíží. Po svatbě ale začalo celkem šílenství, co se týče práce. Vydala jsem svoji první kuchařku a všechno pro mě bylo nový. Trvalo minimálně půl roku než si všechno sedlo a na děti nebylo v tu chvíli upřímně ani pomyšlení. Někdy na jaře minulýho roku jsme si ale řekli, že už je čas a že do toho teda praštíme. Adam přestal kouřit a snaha o miminko začala. A taky začal necelej rok nadějí, očekávání a věčnýho zklamávání.

Když si totiž řeknete, že teda už je čas, máte pocit, že na to vlítnete a po prvním pokusu to prostě vyjde. Přece jenom se celej život člověk spíš snaží neotěhotnět, tak má pocit, že to pak musí jít hned. Jenže to tak není. Nebo teda občas jo, ale v našem případě to tak nebylo. Přijde mi, že to zklamání první dva měsíce bylo vlastně asi největší. Právě kvůli tomu, že jsme si vůbec nepřipouštěli, že by to nešlo. Jsme mladý, jsme zdravý. Zároveň jsme to ale ještě nechtěli „hrotit“, tak jsme vůbec nesledovali nějaký plodný dny, ovulaci a podobně. Což považuju vlastně možná od začátku za problém. Na začátku je totiž člověk ještě v pohodě. Není ve stresu, není na to tak zaměřenej a hlava je celkově v klidu. Takže v tý době by to sledování plodnejch dnů za to asi stálo. Ale stalo se a stejně je to taková spekulace „co by, kdyby“… Navíc Adam byl víc v práci než doma, takže pochybuju, že bysme se do těch dnů někdy trefili.

V době, kdy jsme se začali o miminko snažit, jsem začala chodit k psychologovi (né kvůli tomu, ale sešlo se to tak). Takže o našem začátku snažení věděl. Pamatuju si, jak jsem mu ten první měsíc na terapii říkala, že třeba už jsem těhotná a ani o tom nevím! Prostě takový to celkový pozitivní nastavení a absolutní nepřipouštění si toho, že by to neklaplo. Měl ze mě v tý době radost a asi mi ji nechtěl kazit, tak mi nic neříkal, ale poznala jsem z jeho pohledu, že bych neměla asi takhle předbíhat. První dva testy s jednou čárkou pro mě byly fakt nejhorší. Hlava začne pracovat a začne tam běhat spousta myšlenek. Co když to nepůjde. Co když jeden z nás není v pořádku. Co když nejsme oba v pořádku. A už to jede. Myšlenky, který jen tak z hlavy neodejdou. Možná nikdy, dokud se to nepovede. Takže jsem místo mých standartních terapií, kdy jsem řešila spíš sebe a práci, začala řešit, jak se těm myšlenkám vyhnout, jak pracovat s tím neustálým zklamáním a jak pracovat a mluvit s Adamem v týhle pro nás oba citlivý době.

A víte co je nejhorší? Že vám vlastně každej řekne to stejný. Kamarádi i ten psycholog. NESMÍTE NA TO MYSLET. Zaměřte se na jinej cíl, zaměstnejte mysl jinak, nejčastěji to celý blokuje hlava. Já na to byla upřímně naprosto alergická. Chcete dítě. To není něco, co pustíte ze dne na den z hlavy. Nejde to. Navíc když víte, že možnost otěhotnění je asi tak pět dnů do měsíce. Nejde jen tak vynechat tu snahu ve dnech, kdy to jde. Po čtvrt roce a pár terapiích jsem se dostala do stádia, kdy jsem na to myslela míň. Nemůžu říct, že jsem na to nemyslela vůbec, ale prostě míň. Jak doktorka, tak psycholog mi totiž řekli to stejný. Že v dnešní době se to řeší trošku víc až tak po roce snažení. Přišlo mi to šílený (PO ROCE???!!!). Ale nakonec jsem si řekla, že je to vlastně teda asi běžný. Jenže zase začal bejt dost nervózní Adam. Neříkal mi to, ale poznala jsem to a zpětně mi to i přiznal. Měl hlavně strach z toho, že bude chyba na jeho straně. A taky měl v tý době tolik práce, že byl extrémně ve stresu i z toho.

Každej měsíc se opakovalo víceméně to stejný. Zklámání z toho, že jsem to dostala, Adam mě objal, dal mi pusu, řekl, že příště se to povede a pak jsme o tom nemluvili. Adam akorát naťuknul, že by klidně šel na ty testy, aby věděl a nemusel na to pořád myslet. Ale měl z toho strach. Nějak před Vánocema nás dala dohromady krásná náhoda s Tamčou Klusovou a padla řeč i na naši snahu o miminko. Doporučila mi odblokování kostrče, podle metody paní Mojžíšové. Pokud se o miminko snažíte delší dobu, určitě jste na tuhle metodu narazili a nebude to pro vás nic novýho. Jedná se o různý cviky a zároveň metody, který pomáhaj odblokovat nejenom oblast pánevního dna. Používá se to celkově na odblokování bolesti zad, menstruačních bolestí, bolesti kyčlí a podobně. Mimo jiné to ale může i odblokovat právě svaly pánevního dna. Začala jsem si o tom něco číst a nakonec se rozhodla na základě všech článků a doporučení od Tamči na fyzioterapii na začátku ledna zajít.

Myslela jsem, že samotný odblokování se provádí hned na první návštěvě, takže jsem tam šla plná očekávání. A taky trošku se strachem a nervozitou, protože se to provádí přes konečník….:) První návštěva byla ale konzultace a celková prohlídka. Pan doktor mě vyšetřil pomocí jasně danejch postupů, aby zjistil, jestli se mě ten zákrok vůbec týká. No a zjistil, že týká. A to celkem dost. Zjistil to například tím, že když jsem seděla s nataženýma nohama, měla jsem kotníky u sebe. Když mě položil, jedna noha mi ujela asi o deset centimetrů nahoru. Řekl mi, že se nediví, že mě dlouhodobě bolí svalstvo v oblasti kyčlí a zad. Byla jsem v šoku a připadala jsem si v tu chvíli fakt dost rozbitá. A taky přesvědčená, že to odblokování vyřeší všechno. Hlavně teda to těhotenství. O to víc mě mrzelo, když mi řekl, že zákrok se dělá mezi poslední menstruací a ovulací. Byla jsem těsně po ovulaci a v době další menstruace jsme odlítali na měsíc do Thajska. Takže jsem se musela smířit s tím, že musím na zákrok počkat až po dovolený. Nejhorší na tom bylo, že po zákroku se člověk musí minimálně měsíc chránit, aby nedošlo k mimoděložnímu těhotenství. Takže jsem si spočítala, že to bude trvat minimálně dalšího čtvrt roku a smířila se s tím.

Adam z toho byl taky zklamanej, ale oba jsme se tak nějak upnuli na myšlenku, že to vyjde až přijedem, po tom zákroku. Zároveň dal Adam výpověď v práci, kde pracoval asi šest let. Miloval tu firmu, ale poslední měsíce mu to přerůstalo přes hlavu. Rozhodl se, že náš společnej čas a pohoda je důležitější než peníze a já jsem byla fakt pyšná, že dokázal udělat tak velkej krok. Nikdy jsem ho neviděla tak ve stresu a tak vyčerpanýho. Navíc to udělal ve chvíli, kdy jsme koupili byt a to poslední, co v tu chvíli člověk chce, je bejt bez práce. Rozhodli jsme se bejt ale rebelové, jít do toho a ještě navíc si koupit letenky na měsíc do Thajska:D No a teď už se přátelé dostáváme k tomu happy endu…

Ještě ale v týhle části napíšu malou vsuvku. Doporučila jsem to odblokování kostrče i dalším kamarádkám a ty na to stihly jít hned. O miminko se dál snaží, takže tam ještě těžko soudit, ale jedný se hodně ulevilo od bolesti zad a druhá přestala mít bolestivou menstruaci. Takže na tom asi něco bude a rozhodně se tam chystám po porodu. Tamča tam byla těsně před porodem (což s sebou nese riziko, že se porod spustí) a říkala, že měla díky tomu daleko lepší a příjemnější porod a že se hned po tom zákroku cítíla jak znovuzrozená. Což mohlo mít spojitost i s tím, že v těhotenství hodně bolí záda. No ale zpátky k příběhu…

Jak jsme se to dozvěděli?

Do Thajska jsme letěli s tím, že to bude na 100 % dovolená. Zakázali jsme si pracovat a cokoliv řešit. Letěli jsme tam z toho navíc na 14 dní s nejbližšíma kamarádama, takže hezky pěkně párty, moře, drinky, Changy a nic nedělání. A přesně to jsme dělali. Nic. Celou dobu jsme se fakt doslova flákali. Nepamatuju si, kdy jsme naposledy měli takhle dlouhou dovolenou. Většinou fakt hodně cestujeme, poznáváme, přejíždíme. Tady jsme se to snažili omezit na minimum. Proto jsme si vybrali destinaci, kde jsme už několikrát byli. Aby nás to tam nenutilo tolik cestovat a museli jsme víc odpočívat. Já cvičila celkem dost jógu, Adam si tam dělal potápěčskej kurz, hodně jsme si četli, popíjeli Changy, užívali si po dlouhý době jeden druhýho, chodili na masáže, kouřili trávu (ano mami a tati, kouřila jsem v Thajsku trávu) a ne, nedělejte to, je to tam nelegální. Ale jak říkám, my jsme rebelové. No a co je nejdůležitější. Ani jeden jsme si za celou dobu nevzpomněli na dělání dětí. Fakt ani na minutu. Prostě to bylo přesunuto na dobu po příjezdu. Ne sex, dělání dětí, chápeme se:D Žádnej stres, žádný myšlenky, jenom relax, párty, Kanasta a přejídání se thajským jídlem.

Jednou jsme takhle zase kouřili (tu zakázanou) trávu, jenom my dva a pozorovali jsme mraky. Říkali jsme si, co v těch mracích vidíme. Byla tam toho samozřejmě spousta a pořád jsme se s Adamem dohadovali, co tam vidí ten druhej. A najednou se tam objevilo obrovský mimino, který mělo dudlík. Přísahám! Viděli jsme to oba dva, ale ani jeden z nás nic neřekl. Nechtěli jsme to řešit, tak jsme počkali, až se to rozplyne a pak se začali dohadovat dál.

Ke konci dovolený jsme byli asi na dvacátý masáži. Hezky pěkně na pláži s výhledem na moře. V jedný fázi jsem ležela na břiše a Thajka se po mně začala procházet. Jakmile mi ta její váha začala tlačit na břicho, měla jsem najednou takovej divnej pocit a řekla jí, že na spodní část zad ne. Že jenom soft. V duchu jsem si pak nadávala, že jsem na to celou dovolenou nemyslela a pak najednou mi to probleskne hlavou. Ale to byla prostě ženská intuice, fakt. Je to neuvěřitelný. Po masáži jsem to ale zase vypustila. Předposlední den dovolený jsme hráli s Adamem zase Kanastu. A já prohrávala. Což mě za normálních okolností nechává celkem klidnou, ale já šílela. Po asi třetí prohře jsem hodila kartama a řekla, že tuhle debilní hru hrát už nikdy nebudu, že mě to jenom vytáčí. Adam byl celkem v šoku, ale sbalil karty a šli jsme spát. Druhej den jsme se přesunuli do Bangkoku, přespali v hotelu kousek od letiště a snažili se vymyslet, co budeme dělat přes den. Letělo nám to až večer. Dohodli jsme se, že si necháme věci v hotelu, půjdeme se najíst a pak se projít na takovej dost zajímavej trh poblíž.

Při odchodu z pokoje Adam nezapomněl už asi po sto padesátý za tu dovolenou zmínit, že nechápe, proč jsem si nevzala malej batoh, ale ten zbytečně velkej kufr. Že příště si povinně beru batoh. Tak jsem to už nevydržela a začala jsem mu ten kufr rvát z ruky, ať na to ani nešahá, že se o něj postarám sama. Byla jsem velice nepřiměřeně hysterická, Adam na mě nevěřícně koukal a nechápal, ale co. Byli jsme spolu měsíc v kuse na dovolený, tak se to dalo pochopit. Ten zbytečně velkej kufr a Adamův perfektní mini batoh jsme nechali v hotelu a vydali se na jídlo.

Já chtěla nějakej poslední street food, Adam chtěl jít do obchodního centra, protože už ten street food nechtěl. Já stále vytočená z toho kufru šla sto metrů před ním a říkala, že je mi to jedno. Došli jsme do obchodního centra a v dost nepříjemný atmosféře se snažili dohodnout, co si dáme k jídlu. Hned u vstupu bylo KFC. Tak jsem řekla, že je mi to jedno že, když to není street food tak klidně KFC. Na to mi Adam nepříjemně odpověděl, že KFC teda rozhodně nechce a já se v tu chvíli sebrala a odešla. Adam už byl taky vytočenej, tak odešel druhym směrem. Já neměla thajskou SIM kartu, takže ani data a neměla jsem ani thajský peníze. Všechno to měl Adam. Já měla u sebe akorát kartu, na který jsem nevěděla, kolik mám peněz. Když mi to došlo, začala jsem brečet. Z celý tý situace. V tu chvíli mě poprvý napadlo, že jsem třeba těhotná. Že nejsem přece takhle labilní normálně. Tak jsem se připojila na wifinu, zjistila, že nějaký peníze na kartě mám a vydala se pro těhotenskej test. Utratila jsem za něj zbytek peněz na kartě. No a na záchodě v obchodního centra v Bangkoku si ho udělala. Byla tam jedna čárka. A já opět zklamaná a navíc sama na sebe naštvaná, že jsem si to propojila zase. Ale byl to thajskej test s návodem v thajštině. Jediný, co jsem vyluštila bylo číslo deset. Usoudila jsem z toho, že se má deset minut počkat. Dala jsem test do ledvinky a šla se najíst. Celá rozhozená jsem šla do nějaký japonský restaurace a objednala si v thajštině něco jinýho než jsem chtěla. Moc mi to nechutnalo, ale měla jsem hlad, tak jsem to snědla. A když jsem vyšla z restaurace, otevřela jsem ledvinku a na testu byly čárky dvě.

Byla jsem upřímně v šoku. Nevěřila jsem tomu. Byly to moje první dvě čárky, ale byly na thajskym testu. Nějak mě to nenaplňovalo optimismem ani radostí. Navíc první co mě napadlo, že jestli je to pravda, tak že nás čekaj dva dlouhý lety domů a že se v prvním trimestru nemá lítat. No ale co teď? S Adamem jsme pohádaný (takhle jsme se nepohádali fakt x let, není to úplnej standart) a já tady stojím s testem, na kterým jsou dvě čárky. V hlavě jsem byla rozhodnutá Adamovi nic neříkat a udělat si pak test doma. Na wifině jsem si našla cestu zpátky do hotelu a počkala dole v lobby v kavárně na Adama. Neměla jsem peníze, takže jsem si tam objednávala na dluh a slibovala, že manžel to pak zaplatí. Paní byla trošku nervózní, ale když Adam po DVOU hodinách dorazil do hotelu, tak byla šťastná, že ho vidí a hned ho to nechala zaplatit.

Adam si ke mně pak sednul, omluvil se mi, že se choval jako debil (přitom to nebyla vlastně moc jeho chyba) a předal mi dárek s tím, že mi koupil „ŠATY MÍRU“. Ano, Adam se mi omluvil a ještě navíc mi koupil dárek. Takový pončo s thajsko-africkym vzorem, který se uprostřed dá stáhnout šňůrkou do šatů. Samozřejmě mě to hodně obměkčilo, tak jsem mu řekla, že půjdem nahoru k bazénu na chvíli. Tam jsem mu řekla, že pro něj taky mám něco na usmířenou a podala mu ten test. Nevěřil a nechápal. Oba jsme byli ale na stejný vlně, že se nechceme radovat předčasně. Adam neváhal a řekl, že těch testů musíme koupit víc. Tak jsme šli do 7 – Eleven a koupili asi další čtyři nebo pět testů, který jsem si cestou domů do Prahy průběžně dělala. Jeden byl negativní, ale na většině byl náznak druhý čárky. S pocitem, že to může bejt pravda jsem se v letadle uvolnila, jako nikdy, abych nebyla ve stresu. Pouštěla jsem si hudbu, seděla jsem dost často v tureckym sedu a zhluboka jsem dýchala. Kdo mě sleduje dýl tak ví, že se hodně bojím lítat. Když byly turbulence, dýchala jsem fakt hodně zhluboka a hodně to pomáhalo.

V Praze jsme hned po příletu koupili český testy a já šla hned po odemknutí dveří na záchod. Okamžitě tam byly dvě zřetelný čárky a já začala brečet. Adam taky. Byl to nejkrásnější moment. Testy jsem si pak dělala ještě asi dva v dalším týdnu. Abych se ujistila, že se mi to nezdá. Celkem těch testů bylo fakt víc než dost 😀

Až teď, po dopsání článku, jsem si uvědomila, jak moc osobní je a vlastně mi přijde zvláštní, ho vydat. Věřím ale, že někomu může dodat naději a pozitivní energii. Že třeba někoho uklidní to klišé, že to může i po roce neúspěchů bejt jenom v hlavě. Že i když je to asi ta nejhorší věta a rada, kterou můžete slyšet, tak někdy opravdu stačí ji poslechnout. My na to po necelym roce snažení poprvé fakt nemysleli a povedlo se. Povedlo se to ve chvíli, kdy jsme pili alkohol, kouřili trávu a cvičili jógu. A když si to tak vezmu celý zpětně, tak i ten samotnej sex probíhá jinak, když děláte děti nebo když ne. Když ne, je v tom mnohem míň napětí a mnohem víc uvolněnosti z obou stran. Probíhá tam podle mě úplně jiná chemická reakce. Ale to už zabíhám fakt do míst, kde se necejtim komfortně:D Kdybych věděla, že to nečte rodina, tak toho možná napíšu víc 😀 Dá se to před rodičema nějak cenzurovat? 😀

To je co? Takovýho piplání a strachu a pak před váma děti chtěj cenzurovat článek. To je odměna.

A na závěr vám musím jenom říct, že pokud si myslíte, že ty dvě čárky na testu vás zbaví stresu a že se vám uleví, tak věřte že ten opravdovej strach a nejistota teprve začíná. Víc se o tom ale rozepíšu v dalším článku.

A na ještě větší závěr zdravím Nikol Štíbrovou a přidávám do sbírky další thajskej výrobek:D

A dodatek na přání: Doma jsme pak jednou leželi v posteli a já Adamovi říkám. Hele, pamatuješ, jak jsme koukali na ty mraky v Thajsku? A on mi sám odpověděl. Jo jo vím, bylo tam mimino…

K.

A tady fotka testů, kdyby si někdo myslel, že kecám…a trochu následek toho, že nám to nešlo..mysleli jsme pořád, že jsou ty pozitivní testy rozbitý…