Kateřina Lustigová - blogerka roku
Jaký jsou naše Vánoce?

Jsme spolu s Adamem už deset let, ale ani jednou jsme spolu nebyli na Štědrej večer. Je to trochu tím, že chceme bejt s rodinou a nějak se nám to nechce měnit a taky je to trochu tím, že můj táta je hodně na tradice a nějak si to bez nás s bráchou nedokáže představit. Úplně nejradši by byl, kdyby s náma byli i další dva bráchové, ale ty maj už dlouho svoje Vánoce se svejma rodinama. A čím je navíc táta starší, tím víc si na tyhle rodinný sešlosti potrpí.

Nevím, jestli mě za tenhle článek naši nezabijou, ale já mám prostě potřebu se s váma o naše Vánoce podělit přesně v tenhle den. Abyste věděli, proč Vánoce nebereme jako svátky klidu, ale jako nejnáročnější část v roce. Proč pro nás Štědrej večer znamená každej rok malou oslavu toho, že jsme to zase nějak zvládli. A na závěr odlehčení a snad trochu pobavení nad tím, jak to u nás vlastně probíhá…

Jak u nás probíhá listopad a prosinec?

Jak už jistě většina z vás ví, každej rok máme na náměstí Míru už přes dvacet let vánoční stánky. Poslední tři roky jsme k tomu všemu začali dělat i domácí cukroví a řeknu vám, je to každej rok masakr. A abyste si trošku představili, co to obnáší, ve zkratce (někdy se o tom rozepíšu víc) vám popíšu, jakou má kdo v rodině kolem stánků funkci.

Samotnej prodej obstarávaj dva lidi denně. Máme dva stánky, takže na každej stánek jeden člověk. Začínali tam prodávat moji starší bráchové a jejich kamarádi a partnerky, pak já s Adamem a teď se tam střídá brácha, sestřenice a jeji přítel. Ještě tři roky zpátky jsme tam několik let po sobě s Adamem prodávali my, takže můžeme přesně říct, jak šílený to je. Stánky trvaj 36 dní. Bejvalo to pár let zpátky našich nejdelších 36 dní v roce. Každej den deset hodin v mraze. Každej den vstáváte s tím, že jdete mrznout ven, že se 36 dní normálně nenajíte a nevyčůráte. Každej večer si dáte jenom horkou sprchu a jdete spát, protože na nic jinýho nemáte sílu. Lidi, zima i ta samotná práce vás prostě vyčerpá. Jak říkám, někdy se o tom rozepíšu víc, ale když k vám k tomu všemu několikrát za den do stánku s názvem Svíčky přijde člověk s otázkou: „Máte nějaký svíčky?“ a vy se podíváte na pult před sebou, kde nic jinýho než svíčky není, chce se vám brečet.

Pak je tady táta. Ten má svoje podnikání, práci a k tomu právě každej rok dělá stánky. Nechce se jich vzdát, i když každej rok říká, že to už další rok nezvládne. Zařizuje už od října zboží, stará se o sklad a každej den doplňuje na stánek to, co chybí. Taky nakupuje suroviny na cukroví a zaváží objednávky a čerstvý kousky na stánek. Občas taky sjede pro jmelí a pro všechno, co zrovna dojde. Každej večer si pak za odměnu do svý tabulky, kterou dělá už snad od tý doby, co vzniknul Excel, zapisuje tržby a sleduje, jak se ty stánky v porovnání s předchozími lety vyvíjí.

Cukroví. O tom vám někdy, až to nebudeme už dělat, napíšu úplně samostatnou kapitolu. Každopádně letošní hrdinky jsou máma, teta a babička. Dva měsíce tvrdý práce, šestnáct hodin denně na nohou. Už v půlce mi říkaly, že kdyby nechodily tak hezký recenze, vyprdnou se na to. Poslední dny daly jen tak tak pod Ibalginama a mastičkama na bolest zad. Příští rok budeme muset rozšířit tým, tohle fakt nechci, aby se opakovalo. Když se pak máma po dvou měsících pečení vrátila domů a zjistila, že nemusí uklízet, nakupovat a ani stavět stromeček, brečela. Byla tak vyčerpaná, že to, že nemusela uklízet, brala jako nejlepší dárek, kterej letos dostala.

Já jsem listopad a prosinec letos strávila na úřadech, v bankách, ve smlouvách, v pojištění a v účetnictví. K tomu samozřejmě práce. Mrzí mě, že jsem nemohla letos s cukrovím víc pomáhat. Ale jak jsem říkala i tátovi, jednou to odpojení od stánkový práce přijít muselo. Stejně jako to bylo u mých starších bratrů.

Každopádně…Neberete předchozí odstavce vůbec jako nějaký fňukání, každej musí makat, jenom jsem vám chtěla přiblížit atmosféru a význam našeho Štědrýho dne. No a teď k tomu zábavnějšímu…

Náš Štědrej den

Po tomhle blázinci, kterej u nás každej rok proběhne, přichází Štědrej den. Den před ním táta dělá přes noc bramborovej salát. Samozřejmě je to ten nejlepší salát v celý republice. Každá rodina má totiž svůj nejlepší salát. Máma uvaří vždycky brambory a zeleninu a táta si pak dodělá zbytek. Otevře si třeba v deset večer pivo a až do rána jede. Táta je totiž jako já. Nejradši pracuje v noci, když je klid. Nikdo po vás nic nechce, nikdo nevolá ani nepíše. Paráda. Salát hotovej.

A teď se přesouváme do přítomnosti. Je 13:45 a táta je momentálně na Míráku, kde se ještě chvíli prodává, ale už se pomalu začínaj odvážet věci zpátky do skladu. Na Štědrej den se totiž ještě tak do dvou prodává a pak se musí všechno zabalit a odvézt do skladu. Pomáhá tam i brácha. Každej rok, co to už s Adamem neděláme, jsem v tenhle den nervózní z toho, že mám volno. Byla jsem na to hrozně zvyklá a teď sedím u nás doma na Andělu a píšu článek na blog. Máma touhle dobou normálně zdobila a připravovala stromeček, ale to jsme letos udělali s Adamem za ní, takže doufám, že teď leží na Vinohradech na gauči a kouká na pohádky.

Když to zkrátím a přesunu se do blízké budoucnosti, jsem si jistá, že vám náš Štědrej večer popíšu přesně tak, jak se dneska stane. Každej rok se totiž stane naprosto přesně to stejný. A já to miluju. To jenom aby bylo jasno, že to všechno, co teď napíšu, nemyslím zle!

Kolem šestý večer už budeme s mámou doma. Máma začne bejt nervózní z toho, že táta a David nejsou ještě doma, tak jim zavolá, kde jsou. Táta řekne něco v tom smyslu, že už vykládá poslední věci ve skladu, že za chvíli budou doma a ať mu nachystáme věci pro Lídu. Lída je tátova starší ségra, který vozí táta každej rok salát a cukroví. Ona mu pak na oplátku dává rybí polívku, kterou jí jenom on. Přitom táta ryby nejí, dokonce je nesnáší, ale na Vánoce si dává rybí polívku. A taky mu chutná tuňáková pomazánka, ale ryby jinak fakt nejí. My zas ryby jíme, nejíme rybí polívku a k večeři máme lososa. Blázinec.

Máma bude mít samozřejmě věci pro Lídu už dávno nachystaný, takže bude čekat jenom na povel, kdy to tátovi donese dolů do auta. Táta totiž řekne, že bude za pět minut doma, ale bude to až za dvacet a tím to celý začne. Máma začne stresovat, že budeme jíst až bůh ví v kolik a táta jí začne vysvětlovat, že to je každej rok stejný a že nechápe, že jí to ještě překvapuje. Máma tenhle první rozhovor ukončí a řekne, že doufala, že letos půjdeme ke stromečku trošku dřív. Táta odjede k Lídě a přijede kolem sedmý večer domů. David už doma bude, bude mít za sebou sprchu a bude chodit na balkón užírat salát.

Pak přijde další klasika. Táta vysype krabičku s drobnejma, který zbyly ze stánku na stůl a začne počítat, kolik byla i s drobnejma poslední tržba, aby zkompletoval svoji tabulku pro rok 2018. Máma tátu v tu chvíli pobídne, jestli by to nemohl udělat až zejtra, že teď to bude akorát zdržovat. Táta samozřejmě odmítne a tabulku dodělá, protože přece nepůjde ke stromečku s pocitem, že neví, jak to dopadlo. V mezičase nás táta poprosí, ať mu napustíme vanu. Vanu si táta nedává skoro celej rok, ale vždycky na Štědrej den si ji dát musí. Máma opět začne tátu prosit, ať si nedává vanu, že stačí jenom sprcha a že tím zdržuje. Táta si zaleze do vany a my s mámou začneme dělat řízky a lososa.

Máma nad solením řízků začne kroutit hlavou a komentovat, že si táta zase dodělal tabulku a zase si dal vanu. Já se tomu celou dobu budu smát a říkat, že je to každej rok stejný a že by mi bylo líto, kdyby to tak nebylo. Po půl hodinový vaně táta vyleze, zeptá se mámy, kde má nachystaný, co si má vzít na sebe a že bude za chvíli připravenej jít k večeři. V tu chvíli se dozví, že losos se teprve dal do trouby a bude to trvat ještě patnáct minut, než ho vytáhneme. Táta nezapomene okomentovat situaci slovy, že proč ho teda takhle honíme, když nemáme ještě ani hotovýho lososa. Táta nebude ztrácet čas a půjde k počítači ještě rychle vymyslet nějaký básničky k našim dárkům. Je to neuvěřitelný, ale většinou to fakt stihne a ještě navíc to dává smysl a je to vtipný.

Pak se pustí koledy a konečně se usedne ke slavnostnímu stolu. V ruce budeme držet skleničku s Campari a pomerančovým džusem a táta bude mít proslov. Řekne, že je moc rád, že jsme se tu takhle zase pěkně všichni sešli, zhodnotí stánky, zhodnotí tak nějak celej rok a pak si připijeme. Bude následovat polívka. My si dáme čočkovou z uzenýho vývaru a se zeleninou a táta si dá tu svoji rybí od Lídy. Dostane k tomu jako vždycky opečený houstičky a jako vždycky si je do tý polívky vyklopí úplně všechny. My mu zase jako vždycky řekneme, ať si tam ty houstičky všechny nedává, že z toho bude mít kaši a tátovi to jako vždycky bude úplně jedno. Teď jsme s někým nedávno došli k názoru, že si tam ty houstičky možná dává proto, že nechce cejtit ty ryby.

Po polívce máma odnese talíře a přinese salát, lososa a řízky. Samozřejmě od stolu nikdo kromě mámy nemůže vstát, protože taková je tradice. Asi tři roky zpátky se brácha omylem nějak zvednul od stolu a máma mu z toho šoku vrazila takovou facku, že mu asi dva dny zvonilo v uchu. David byl v šoku a máma taky. Pak se mu celej večer omlouvala, říkala mu Davídku, já ti tu facku dát nechtěla, ale víš že nemáš vstávat od toho stolu. No komedie. Strašně jsme se tehdy nasmáli. David se teda zas tolik nesmál, ale já na to vzpomínám hrozně ráda.

Co je taky důležitý říct. Táta u štědrovečerní večeře nemluví. Teda mluví, ale ne ve chvíli, kdy má před sebou jídlo, což je většinu času. Nevíme, kde to vzal, ale každej rok prostě mlčí a my se tomu s bráchou smějeme. Budeme se určitě smát i dneska a máma zase bude tátovi říkat, že je to kravina a že se to dělalo dřív, když se jedla ryba, aby nezaskočily kosti, ale že když nejí rybu, tak mluvit může. Podle mě by i táta už mluvil, protože ví, že je to blbost, ale prostě znáte to. Chlapská hrdost, ego nebo ješitnost mu to nedovolí. Přece nás neposlechne!

U večeře si budeme vychutnávat lososa a máma bude říkat, že se na něj těšila celej rok. A taky bude co nejvíc mluvit a smát se u toho tátovi, že on nemluví. My s Davidem se na sebe budeme dívat a budeme hodnotit, že je to zase stejný, jako minulej rok. Stejně jako to, že si táta třikrát přidá bramborovej salát a máma mu třikrát řekne – Miloši, nepřeháněj to, bude ti zas blbě. My budeme čekat až se táta v tichosti nají a pak se konečně zvedneme. Já pomůžu mámě s nádobím do myčky a táta s bráchou připraví prskavky a nějaký pití ke stromečku. Pak si s Davidem půjdeme sednout do pokojíčku a budeme čekat na Ježíška. Ten přijde tak do deseti minut a bude u toho cinkat skleněným zvonečkem. My přijdeme ke stromečku, zhasnou se světla, zapálí se prskavky a zazpíváme si společně koledu Štědrej večer. Nikdo z nás neumí zpívat, takže to zní hrozně, ale je to krásnej moment. Doteď nechápu, jak jsem k tomu někdy dokázala hrát na flétnu. Po prskavkách máma začne zkoumat podlahu, jestli jí to nepropálilo parkety a když jo, řekne tátovi, že mu to říkala. Že ty prskavky vždycky propálí podlahu. Táta na to jenom řekne, že prskavky budou vždycky, protože k Vánocům patřej.

Pak si táta sedne s plzní v ruce na gauč a povolí si knoflík u kalhot. Tuhle část možná letos přeskočí, protože s náma bude na Vánoce i Davidova přítelkyně. Pak se začnou rozdávat dárky. Já budu sedět na zemi opřená o skřínky, naši na gauči. David většinou místa mění, tak jsem zvědavá, kde bude letos. Táta si v tu chvíli všimne, že není na stole cukroví a řekne mámě, ať přece donese pár kousků. Máma to půjde udělat, já jí půjdu pomoct, ale pronese u toho, že to nemůže už ani vidět a že táta by to jíst neměl. A já jako každej rok řeknu, že to vím, ale ať mu to dopřeje, že jsou Vánoce. Pak táta hodí fóreček a spočítá, za kolik korun máma donesla na stůl cukroví. Máma řekne, ať jí s tím dá už pokoj a jde se rozbalovat.

Rozbalování dárků pak bude probíhat jako každej rok. Vždycky každej rozbalí jeden dárek a takhle to jde dokola, dokud není rozbalený všechno. Máma s tátou budou říkat, že jsem se s těma dárkama zase zbláznila a že proč toho kupuju tolik. Že nemám utrácet (viz video pod článkem z minulýho roku). Pak si všichni budeme prohlížet, zkoušet a komentovat dárky. Budeme si za ně moc děkovat, budeme se mít rádi a nakonec zhodnotíme, že máme největší radost z toho, že je to zase všechno za náma. Chvíli budeme koukat na telku, užírat cukroví (hlavně táta) a pak půjdeme spát s pocitem, že po dvou měsících nemusíme nikdo nikam vstávat, což je stejně ten nejlepší dárek ze všech.

Přeju vám krásný Vánoce a užijte si ten dnešní den stejně, jako si ho užijeme my!

PS: Náš první živej stromeček! Skoro se tam nevešel, ale miluju ho!!!!

PS2: Ve skutečnosti je tak tisíckrát krásnější a máme nejhezčí stromeček v republice. Stejně jako salát.

Tak šup na něj!

K.