Jak jsem si vydala svoji první knihu

Kdo mě sleduje už dýl, tak nejspíš celou cestu k mojí kuchařce viděl tak nějak na Instagramu. Dávala jsem tam průběžně všechno, co se kolem tvorby knížky zrovna dělo, ale přece jenom nebylo možný tam dávat nějaký podrobnosti a kroky, ze kterejch by pak bylo možný celej ten proces pochopit. Za prvý na to nebyl moc čas a za druhý jsem to pak chtěla právě shrnout do jednoho článku. Psala mi totiž spousta lidí, že má třeba něco doma v šuplíku nebo zrovna plánuje nějakou knížku vydat, tak si myslím, že tenhle článek třeba někomu i pomůže.

Článek bude o všem. O tom, jak vznikal nápad, koncept i samotná kuchařka, proč jsem se rozhodla si knížku vydat sama, jak jsem pak tvorbu knížky financovala, jak vznikal design, jak jsem organizovala svoji tour po ČR, jak proběhl křest knížky, jak (ne)probíhala distribuce, jak nahlížím na propagaci svojí knížky, jak řeším účetnictví a všechno s tím související. Snad se mi povede to napsat nějak srozumitelně, ale předem upozorňuju, že to bude dlouhý.

Taky bych ráda hned na úvod napsala, že jsem v týhle oblasti úplnej nováček, tak to neberte, prosím, jako návod, jak to přesně udělat. Spíš to berte jako inspiraci a jako jednu z možností.

Článek nebude psanej jako nějaká příručka. Bude to psaný jako příběh, jak to celý vznikalo, takže kromě nějakejch praktickejch informací se to bude různě prolínat i s mejma pocitama. A vím, že jsem to už psala, ale bude to dlouhý.

Rozhodnutí, nápad a tvorba konceptu

Píšu o tom trochu i přímo v kuchařce v úvodu, ale napíšu to i sem. Můj sen nikdy nebylo vydat kuchařku. Logicky, když jsem vlastně nikdy ani moc nevařila. Na vejšce mě bavilo psát a říkala jsem si, že jednou napíšu třeba nějakou knížku, ale rozepsala jsem se tenkrát (v rámci projektu do školy) spíš o životě, vztazích a podobně a pak to s ukončenou školou samozřejmě vyšumělo, i když jsem z toho měla dobrej pocit a říkala jsem si, že je to fakt dobrý. Nic nenasvědčovalo ale rozhodně tomu, že bych vydala kuchařku. To, jak jsem začala blogovat a vařit, se můžete dočíst u mě na blogu v části o mně, o tom tady psát nebudu, spíš popíšu ten vývoj a cestu ke kuchařce.

Blogování je super. Je to kreativní práce, ve který máte skoro neomezený možnosti. Můžete vymejšlet nový recepty, můžete dávat tipy na různý místa, kam jít na jídlo nebo kafe, kam cestovat a podobně. Ale stejně jako u každý práce, se může i blogování stát tak trošku stereotypem. Hlavně, když to máte i jako práci. Já jsem do toho stereotypu tenkrát celkem spadla a říkala jsem si, že to chce něco novýho. Něco, čím to blogování posunu zase někam dál. Něco, co bude pro mě výzva. Dlouho jsem tlaku na vydání kuchařky odolávala, protože jsem se na to prostě necítila, ale ta nekonečná podpora a zpětná vazba od čtenářů mě tak nakopla, že jsem se rozhodla do toho jít.

Možná by se mohlo zdát, že jsem hned začala řešit, jak knížku vydám, zjišťovat ceny tisku a hledala vhodnou distribuční cestu, ale já se soustředila ze všeho nejdřív na koncept knížky a na to, jak bych si ji celou ideálně představovala.

Přemýšlela jsem, co mělo na blogu za celou tu dobu největší úspěch (kromě cestování) a došla jsem k závěru, že to byl měsíc, kdy jsem každej den přidávala fotky toho, co jím a jak cvičím. Původně jsem chtěla udělat koncept knížky tak, že k tomu bude i nějaký to cvičení doporučený, ale pak jsem od toho dala rychle ruce pryč. Za prvý tomu nerozumím a za druhý nejsem ani ten typ, co by cvičil každej den, takže jsem nechtěla dělat, že jo. Kapitolu o cvičení jsem proto rychle škrtla a zbyl mi koncept na měsíc plnej zdravýho jídla. Jenže jsem si zase sáhla do svědomí a řekla jsem si, že přece nejím každej den jenom zdravě a že prostě udělám tu knížku tak, jak to ve skutečnosti je. A tak se z konceptu #ZdravejMěsícSKačí stal #MěsícSKačí a začala jsem si sepisovat, jaký recepty bych v kuchařce chtěla mít. Vzniknul tím vlastně i dost přirozeně koncept, kdy jsem vymýšlela 30 snídaní, 30 obědů a 30 večeří. A protože jsem chtěla do kuchařky dostat i pár základů, co v kuchyni používám, přidala jsem ještě kapitolu základní recepty a rozhodla se tam dát 10 receptů, aby jich v knížce byla rovná stovka.

Dávala jsem to všechno dohromady asi tři měsíce. Základ byl samozřejmě z blogu, protože z něj celá kuchařka měla vycházet, ale chtěla jsem i nový recepty a tak nezbejvalo, než vymýšlet, kombinovat, zkoušet, hledat. Celý dny jsem jenom vařila, vyhazovala věci do koše nebo nadšeně ochutnávala, co se mi povedlo. Napadalo mě hlavně milion jídel z cest, který jsme různě ochutnali, ale vždycky, když jsem sepsala seznam surovin, věděla jsem, že to bude sice super zajímavej recept, ale že si ho asi nikdo neuvaří. Proto jsem se zaměřila ze všeho nejvíc na to, aby v kuchařce byly recepty ze snadno dostupnejch surovin. To se, myslím, povedlo a vzniklo tak 50 novejch a super jednoduchejch receptů, který jsou jenom v kuchařce a ne na blogu. Dokonce jsem přezkoušela i recepty z blogu a upravila tam, kde bylo potřeba, abych měla jistotu, že fungujou. A když jsem měla hotovo, vytiskla jsem tuhle knížku nanečisto mámě a ta jela všechno doma znova a psala mi poznámky jako “super”, “výborné” nebo “nelíbí se mi ta konzistence”:D

Nakladatelství nebo vydání na vlastní náklady?

Když jsem měla už na stole koncept, seznam receptů a v sobě pocit, že takhle to chci a že to zvládnu, přišla otázka, jak vlastně knížku vydat. V tuhle chvíli máte tři možnosti. Za prvý vás osloví nějaký nakladatelství samo a projeví tak zájem o to vám knížku vydat. Druhá možnost je, že oslovíte nakladatelství sami s vaším konceptem a budete doufat, že se jim koncept bude líbit a třetí možnost je si knihu vydat sám.

Tuším, že tím, co napíšu, se vrhám celkem na tenkej led, ale chci vám upřímně napsat, jak tyhle věci chodí, abyste pochopili, proč jsem se rozhodla pro vlastní vydání. Samozřejmě ale taky uvedu výhody a nevýhody obou možností.

Já měla tu „výhodu“, že mě nakladatelství oslovilo samo. Přišel mi e-mail o tom, že by rádi vydali moji kuchařku a že by se rádi dohodli na nějakých podmínkách. Upřímně jsem neměla nejmenší ponětí, jak tyhle věci chodí, takže jsem napsala, že děkuju za nabídku a že prosím o zaslání nějakých dalších informací o tom, jak by to probíhalo, jaká by byla odměna a podobně. Z odpovědi, kterou jsem dostala, jsem byla v šoku. Než to ale sepíšu, chci upozornit na to, že jsem s žádným nakladatelstvím nikdy nespolupracovala a proto všechno, co tady napíšu, jsou jenom informace sesbíraný z různejch zdrojů. Ať už od autorů, co už něco vydali nebo od lidí, kteří se v tom pohybují. Chci taky říct, že věřím, že každý nakladatelství má jiný podmínky a nechci tak nic generalizovat a na nic útočit, ale myslím, že obecně tyhle věci prostě platí.

První a vlastně jeden z rozhodujících faktorů, proč jsem nabídku odmítla, bylo pro mě nepřijatelně nízký procento ze zisku. Bylo mi nabídnuto 8% z celkových tržeb. Takže v reálu by to vypadalo tak, že kdyby se prodalo třeba 1000 knížek, utržilo by se při ceně mojí kuchařky 450 000 Kč a já bych z toho dostala 36.000 Kč. Asi vám nemusím říkat, kolik z toho pak máte, když si to prodáváte sami. Jako matika mi fakt nikdy vůbec nešla, ale tady jsem si dokázala celkem rychle spočítat, že by se mi to nevyplatilo a že nehodlám rok pracovat na něčem, za co pak dostanou peníze cizí lidi. Nehledě na to, že většina lidí, co si knížku koupí, budou moji čtenáři. Slyšela jsem i o lidech, co měli procento ještě nižší i o lidech, co měli naopak procento vyšší. Nebylo to ale nic převratnýho.

Když úplně pominu peníze, tak další věcí, co se mi nelíbí je, že knížka vlastně nepatří vám, ale nakladatelství. V praxi to pak znamená, že když chcete například prodávat knížku na svym blogu, musíte si ji od nakladatelství za nějakou cenu koupit a pak teprve ji můžete přeprodávat. Stejně tak nakladatelství vlastní i fotky, který v knížce jsou, takže musíte žádat i o svolení o jejich šíření. O svolení na šíření svých vlastních fotek. Jak říkám, nedostala jsem se do fáze jednání a třeba se tohle dá všechno vyjednat, ale mě to prostě hrozně odradilo.

V neposlední řadě mi pak vadil i fakt, že nakladatelství celkem do velký míry zasahuje do počtu stran, vzhledu knihy a podobně. Cílem nakladatelství je totiž samozřejmě udělat co nejzajímavější marketingovej produkt, kterej půjde na dračku, takže tuším, že by na mojí knížce byly samolepky o tom, jak jsem vítězka nějakejch cen a vypadalo by to hrozně. Taky pochybuju, že by mi prošla růžová gumička a měkká vazba, ale jak říkám, třeba se pletu.

Když to teď všechno píšu, tak mě napadaj i další nevýhody. Třeba to, že nejste pak schopni moc ovlivnit, kam se knížka dostane a za jakou cenu se prodává. Může se tak stát, že ji za chvíli uvidíte ležet v poličce v hypermarketu s nálepkou -50%. A já vám říkám, že tohle vidět, tak mi po tý práci, co s tím byla, praskne hlava i srdce.

Abych byla ale spravedlivá, tak samozřejmě vydání přes nakladatelství má i svoje výhody. A samozřejmě ne malý. Největší výhodou je, že nakladatelství má kapitál a vy vůbec nemusíte řešit finanční prostředky. Nakladatelství zaplatí od lidí, přes tisk až po propagaci do koruny všechno. Nic tak neriskujete, protože v případě, že se třeba knížka neprodá, jde celá ztráta za nakladatelstvím. Velký nakladatelství taky už maj kontakty na tiskárny a tím pádem jsou schopný vyjednat super ceny, na který se jako fyzická osoba „z ulice“ nemáte úplně šanci dostat. I když samozřejmě záleží na počtu kusů. Když tisknete hodně, jste schopný se tam dostat taky.

Nakladatelství taky zajišťuje veškerou distribuci, takže máte jistotu, že budete ve spoustě knihkupectví a dost pravděpodobně zajistí i dobrou propagaci v médiích a podobně. Taky vám zajistí viditelný místo v tom knihkupectví, což je kolikrát dost rozhodující faktor. Ve výsledku to pak dost často znamená hodně prodanejch kusů. Nebo prostě rozhodně víc prodanejch kusů než jste schopný prodat bez knihkupců a nakladatelství.

Další důležitou věcí je uskladnění knih. Nakladatelství se stará i o tuhle část a vy nemusíte řešit, kam knížky z tiskárny přijedou. Pokud si vydáváte sami, musíte si zajistit místo, kam hotový knížky složíte a věřte, že ve větším množství to vůbec není jednoduchý. Ale víc o tom napíšu v jiný části článku.

Na základě všech těhle informací jsem začala hodně přemýšlet a počítat. Došla jsem ale k závěru, že je pořád lepší a výhodnější si prodat míň (o hodně míň) kusů sám než spoustu přes nakladatelství. Pro mě byla totiž priorita vytvořit knížku podle mých představ. Takovou, se kterou budu já spokojená a budu o ní rozhodovat. Takovou, kterou budu nabízet svejm čtenářům a oni mě v ní poznaj. Jasně, je super, když se knížka líbí a koupí si jí i člověk, kterej mě nesleduje, ale není pro mě priorita se na tyhle lidi zaměřovat. Proto mi přišlo zbytečný bejt v knihkupectví a proto mi přišlo zbytečný i všechno okolo.

Když to nějak shrnu, tak pokud nemáte nějakou svoji základnu čtenářů a tím cílovou skupinu, který budete knížku prodávat, je pro vás určitě nejlepší volbou nakladatelství. Nic neriskujete, zkusíte si, jakej je o vaši knížku zájem a dostanete tu nejlepší možnou startovací pozici. Pokud ten svůj okruh ale už máte a nebojíte se riskovat, doporučuju jít vlastní cestou. Naučí vás to hrozně moc věcí, budete mít spoustu novejch zkušeností a navíc z toho budete mít i daleko větší zisk.

Nejvíc mě pak zarazila odpověď z nakladatelství, když jsem nabídku odmítla s tím, že se mi nelíbí podmínky. Dostala jsem celkem zajímavej mail, kde bylo napsaný něco o tom, že jako autor nemůžu tušit jaký náklady se s produkcí a tiskem vážou. Pokračovalo to tím, že pokud chci investovat statisíce do tisku, tak prosím (doslova tam byla napsaná formulace “tak prosím”:D), ale že mi takhle velkej náklad jen tak někdo nezaplatí. A to víte, to bylo něco na mě. Od týhle chvíle jsem byla rozhodnutá ještě víc než kdy před tím, že to dám.

Jak zafinancovat vydání vlastní knihy

Člověk by si řekl, že tady vlastně není moc co řešit, ale i u financování takovýho projektu existuje hned několik možností, jak to udělat. Tady je asi na místě zmínit, že jsem se narodila ve znamení berana. Jsem tím pádem dost tvrdohlavá a vydala jsem se z několika důvodů tou pro mě asi nejmíň výhodnou cestou. I když mi spousta lidí říkala, že je to zbytečný. Hned vysvětlím proč.

První možností je jít cestou crowdfundingu, kdy přes servery jako je HIT HIT nebo třeba Startovač vytvoříte projekt, na kterej vám menšíma částkama přispívá víc lidí a vy jim za to nabízíte odměnu. V případě vydání knížky si vlastně čtenáři můžou předplatit tu knížku s tím, že ji dostanou až ve chvíli, kdy bude vydaná. Je to super možnost, jak za krátkou chvíli získat hodně peněz a vy si tím nemusíte brát půjčku. Věděla jsem, že bych asi neměla přes sociální sítě problém tu částku vybrat, ale zase tam pro mě bylo pár věcí, který se mi moc nelíbily.

Z těch peněz, který vyberete, odvádíte stránkám jako je HIT HIT poplatek za zprostředkování celý akce. Je to logický, naprosto ten poplatek chápu, ale je to pro mě vlastně něco na způsob úroku z úvěru. Samozřejmě to není to stejný, protože tady vlastně nic neriskujete, ale chápete snad moji myšlenku. Dalším důvodem, proč jsem se rozhodla touhle cestou nejít je moje povaha. Nějak mi pořád není příjemný takhle vybírat peníze dopředu za něco, co ještě neexistuje. Byla bych z toho akorát nervózní a vím, jak umí bejt pak nervózní i lidi, co na takovýhle projekty přispějou. Neměla bych na to prostě asi nervy.

Další možností, kterou chápu, že nemusí mít úplně každej, jsou sponzoři. Pokud jste nějakým způsobem už někde vidět a firmy ví, že se vaše knížka bude prodávat, mají vždycky zájem na tom, aby se na ní mohly podílet. Znamená to, že vám poskytnou nějakou částku (většinou dost velkou) výměnou za to, že umístíte jejich produkt do knížky. Za velký peníze chtěj ale pochopitelně firmy velký plnění a když jsem si představovala, jak by ta knížka pak vypadala, kdybych jejich plnění převedla do reality, tuhle možnost jsem taky odmítla. Navíc když vezmete takovou nabídku, tak tím vlastně automaticky říkáte, že uděláte ústupky a přizpůsobíte tu knihu jejich požadavkům. Protože kdyby tam ten sponzor nebyl, tak například fotky i texty vypadaj úplně jinak a já chtěla tu knížku čistou.

Další možností je zafinancovat si knížku sám. Tam je taky několik možností. Buď máte svoje peníze a pak není co řešit nebo máte v rodině někoho, kdo je ochoten vám půjčit nebo prostě musíte do banky pro úvěr. Já to nakonec dala dohromady vlastně všema z uvedenejch metod a pomáhal mi s tím hlavně táta. Když to shrnu, tak jsem si vzala krátkodobej úvěr, kterej jsem krátce po vydání knížky splatila a úrok byl nakonec mnohem menší než jsem čekala. Rozhodně třeba menší než poplatek za zprostředkování kampaně na HIT HITU. Každopádně je to samozřejmě riziko a nebudu lhát. Když jsme to řešili a kejvla jsem na to, měla jsem úplně staženej žaludek a představovala si, jak to celej život splácím. Ale kdo se bojí a kdo si nevěří, ten prostě nemůže začít podnikat.

Naprosto chápu, že každej má jinou pozici a situaci při vydávání knížky a vůbec neříkám, že je nějaká z těhle variant špatná. Oceňuju každýho, kdo do toho vůbec jde a nezáleží na tom, jakou z cest si vybere. Každýmu je příjemný něco jinýho.

Výběr tiskárny

Představte si asi tohle. Chcete vydat knížku, ale nikdy jste žádnou nevydávali. Trošku tušíte, jak by měla vaše knížka vypadat, ale ne zas tak úplně přesně. Nevíte, jak se pohybujou ceny, na co se při výběru tiskárny zaměřit a podobně. Tak s tímhle jsem šla asi tak zhruba do toho, že jdu najít nějakou vhodnou tiskárnu pro tisk mojí kuchařky. Od pár lidí, co se v tom pohybujou, jsem dostala doporučení a od toho jsem se vlastně mohla odrazit. Šla jsem podle doporučení a pamatuju si přesně mojí první schůzku v tiskárně. Jsem docela ráda, že tam u toho byla aspoň Jitka (moje grafička), která některejm slovům rozuměla, ale já byla úplně mimo. Paní z tiskárny chtěla (jasně, že chtěla) nějaký přesný údaje o tom, jak má knížka vypadat, jaký má mít povrchy, druhy vazby, papír, gramáž, druh laminace a já nevím, co všechno. A já nevěděla nic. V tu dobu jsem chtěla ještě kroužkovou vazbu a to bylo tak všechno, co jsem k tomu mohla říct. Nakonec jsme daly dohromady nějakou první podobu poptávky a já byla ráda, že to mám za sebou. Připadala jsem si jak Alenka v říši divů. To byl takovej první střet s realitou. Že jako musím trošku nastudovat, co vůbec chci a že o tom vůbec nic nevím.

Na druhou schůzku už jsem přijela připravenější. Doporučuju si při výběru těhle věcí vytahat všechny knížky z knihovny a zkoumat. Papíry, vazbu, laminace, ražbu, všechno. Vyberte si knížky, u kterejch se vám líbí buď vazba nebo papír nebo cokoliv a přineste to s sebou do tiskárny. Je to nejjednodušší způsob, jak člověk, kterej netuší, o čem je řeč, dá najevo, co by se mu tak líbilo. Prostě jako v cizí zemi. Když neumíte vysvětlit, co chcete, tak na to ukážete. Takže asi takhle jsem si vybrala, co by se mi líbilo a nechala jsem si udělat maketu. Když mi přišla, věděla jsem, že kroužková vazba prostě padá. Nevypadalo to dobře, hned se to kroutilo, papír byl moc tlustej, ale tenčí by se zas trhal, no prostě peklo. Mezitím, co jsem čekala na maketu, jsem si nechala udělat nabídky od dalších asi 15 tiskáren. Jednoduše jsem hodně hledala na internetu, sbírala doporučení a pak tam psala nebo volala. Všude jsem poslala stejný zadání a sbírala jsem různý druhy nabídek.

Musím říct, že jsem byla v šoku, jak se ty nabídky měnily. Byly to neskutečný rozdíly v částkách, takže opravdu doporučuju oslovit co nejvíc tiskáren, než se pro jednu rozhodnete. Ty rozdíly jsou tam hlavně proto, že skoro žádná tiskárna není schopná udělat všechny práce na knížce sama. Většinou musí nějakou část s někým kooperovat. Například kroužkovou vazbu dělaj jenom támhle, tenhle zase umí super uchycení gumiček na diáře a tak dále. Záleží, jak komplikovanou poptávku máte. Taky třeba zkuste malinko jinej papír, kterej může bejt levnější, ale má stejný vlastnosti a ve výsledku to není poznat. Co vám taky udělá obrovskej rozdíl v ceně je množství kusů, který si necháte vytisknout. Tiskárna vám udělá kalkulaci na různý množství kusů a tam vidíte krásně ty cenový rozdíly. Ze spousty důvodů jsem se rozhodla pro větší náklad. Jak mi bylo řečeno, pro naprosto nestandardní náklad.

Pro mě nakonec nehrála roli jenom cena, ale i přístup, možnost platit na dvě části a podobně. Vybrala jsem si nakonec tiskárnu ART-D, přes kterou jsem tiskla v Havlíčkově Brodě. Než jsme se ale dobrali nějaký konečný podoby, stálo nás to ještě asi deset různejch schůzek, výrobu několika maket, nekonečný změny tloušťky papíru a já nevím co ještě. Pořád se mi prostě něco nelíbilo.

Do toho jsme řešili s tiskárnou smlouvu, která by byla ok pro obě strany, což trvalo taky nějakou chvíli. No prostě samý věci, ve kterejch se dost vyznám. Jsem ráda, že měl táta na mě v tomhle nervy.

Jak na ISBN

Jestli jsem se na začátku něčeho obávala, tak to byly nějaký oficiality okolo vydání knížky. Nemám ráda takový to nekonečný papírování a vyřizování. Pár lidí mě odrazovalo, že není jednoduchý dostat číslo ISBN a tak dále. Tak vám napíšu, jak moc složitý to je.

ISBN (International Standard Book Number) vlastně není povinný údaj. Pokud si vydáváte knížku pro svoje vlastní potřeby a budete si ji i prodávat přes svůj obchod, je to vlastně celkem zbytečná věc. ISBN ulehčuje pak samotný prodej v knihkupectvích a jiných kamenných obchodech. Chvíli jsem proto přemýšlela, že si ho vůbec nebudu zařizovat, ale pak jsem zjistila, že když má knížka ISBN, tak podléhá nižší sazbě DPH. A jelikož jsem se v tu dobu stala nově plátcem, neměla jsem co řešit.

Stačí si zavolat do Národní knihovny ČR na oddělení ISBN, kde vám nadiktují, jaké údaje jim pošlete na e-mail. Je to něco jako počet stran, autor, druh vazby, nakladatel, rok vydání. Nic složitýho. Tyhle údaje pošlete mailem a do dvou pracovních dnů vám přijde přidělené číslo. To číslo jsem pak nadiktovala v tiskárně a ta mi vygenerovala podle čísla čárový kód, který jsme daly na zadní stranu knížky. Všechno zdarma.

Jediná povinnost, kterou máte, když máte ISBN kód, je odevzdat 5 výtisků vaší knihy různým knihovnám. Dvě do Národní knihovny, jednu do Městský knihovny města, kde bydlíte, jednu do Olomouce a jednu do Brna. Podrobný adresy najdete na stránkách národní knihovny v kategorii povinný výtisk.

Design a tvorba obsahu

Když už jsem věděla, že mám kde tisknout a řekli jsme si v tiskárně první termíny, věděla jsem, že mám teda co dělat, abych to všechno stihla. Sešly jsme se s Jitkou a řekly jsme si, jak by to teda mělo vypadat. Jediný, co jsme věděly, že chceme, aby knížka měla gumičku. Chtěly jsme od začátku, aby to vypadalo jako deník (My Cooking Diary) a aby to bylo celý takový čistý. Zároveň jsem chtěla, aby byly jasně oddělený kapitoly a aby ke každýmu receptu byla fotka. Taky jsem chtěla, aby na každý dvoustraně byl recept a fotka, recept a fotka. Knížky, kde je to takhle udělaný mám nejradši, ale často teď vídám, že je třeba fotka pak na druhý straně a já jsem z toho akorát zmatená. Nějak jsem tu svoji představu předala Jitce, ta na tom začala pracovat a vymyslela ještě ty vyklápěcí strany, který oddělujou kapitoly, což mi přijde naprosto super.

A já začala fotit. Přestěhovala jsem se vlastně na celý léto na chalupu, kde mi máma s tetou pomáhaly vařit a asistovaly, s čím bylo potřeba. Na to focení jsem se celkem těšila, protože jsem si říkala, jak to bude kreativní a že to půjde od ruky. Jenže hned první den, kdy jsme vařily vývar a já ho fotila snad hodinu a pořád jsem nevěděla, jak to vzít, jsem se začala vztekat, že to nezvládnu. Že prostě neumim fotit a že budu mít kvůli tomu hnusnou knížku. Pak jsem nafotila dalších asi deset věcí a poslala to Adamovi, kterej mi řekl, že to vůbec není můj styl. Bylo to pro mě hrozně těžký, protože všechny fotky na blog jsem fotila doma na jednom místě, kde byl nějakej druh světla a najednou jsem fotila venku. Fotila jsem to jídlo na různejch místech s různým přírodním pozadím a je pravda, že to bylo vlastně mimo. Dneska jsem hrozně ráda, že mi to Adam řekl, protože bych to pak třeba v půlce zjistila taky a musela bych přefotit všechno.

Každopádně to bylo neskutečně náročný. Bylo léto, my trávily každej den od rána do večera u plotny a já ještě u foťáku a u počítače, abych z toho dne hned fotky protřídila a vybrala ty nejlepší. Po pár dnech focení už mi docházely nápady na food styling, takže jsem měnila celkem dost styly a pak byla smutná z toho, že se to k sobě třeba nehodí a celá rodina mě uklidňovala a říkala, že jsou to krásný fotky. Ale znáte to, máma vám řekne i ve školce, že to je krásný ten šílenej obrázek, protože jste to malovali vy. Některý jídla se fotily úplně krásně, některý jsem dokonce kvůli tomu, že nešly vyfotit, z knížky vyřadila. Ale ten pocit, že jsem to celý nafotila sama na můj malej Olympus s jedním objektivem, bez takovejch těch věcí jako jsou odrazky, světla a jiný vymoženosti (protože to neumim používat), je k nezaplacení. Sice jsem chtěla každý dva dny celou knížku přefotit a vlastně i sama vidím, že co se týče týhle disciplíny, mám co dohánět, protože se mi to nepodařilo všechno sladit tak, jak jsem chtěla, ale je to moje a člověk se musí pořád mít co učit a zdokonalovat.

Během focení knížky jsme hlavně ještě finálně ladily recepty a já každej večer zapisovala změny. Taky jsem ještě každej večer dopisovala úvodní texty k receptům, což se nedalo dělat dýl jak hodinu v kuse, protože pak jsem se hrozně opakovala. Ale musela jsem si pohnout, protože jsem musela průběžně posílat všechno na korekturu. No prostě šílený dva měsíce, kdy jsem kromě dvou festivalů nevytáhla paty do civilizace.

Když bylo všechno vyfocený a napsaný, začala jsem to postupně posílat Jitce, aby z toho začala tvořit tu knížku. Najednou to bylo něco uplně jinýho. Vidět ty texty a fotky v nějaký reálnější podobě. Scházely jsme se skoro každej den v Café Jedna a dávaly to všechno dohromady. Mezitím ilustrátorka Kája dodala krásný logo, ilustrace a nadpisy a knížka začínala chytat výslednou podobu. Ono to zní teď, jakože to šlo hrozně hladce, ale bylo to fakt strašně náročný. Ty hodiny, kdy koukáte jenom do počítače, a už se vám nelíbí vlastně skoro nic, protože to vidíte po dvě stě padesátý třetí.

Jinak Jitka to všechno připravovala v programu InDesign a neumím vám popsat úplně proces toho, jak to musí bejt připravený na tisk, protože tomu nerozumím. Ale každopádně musíte mít nastavený přesně ty rozměry knihy, hřbetu, k tomu nějaký značky, kde bude tiskárna řezat ten papír a všechny fotky k tomu potřebujete ve CMYKU. A pokud nechcete grafikům přidělávat práci, tak všechny fotky ukládejte, prosím vás, bez diakritiky. Dělá to pak hroznej bordel prej.

Někde tady v tom mezičase jsem se vdala a pak se zase jelo dál.

Fotky hotový, texty vložený a přišel čas na finální korektury. Tu velkou jsem od Bohu měla hotovou, ale stejně byla potřeba to projet, kontrolovat překlepy, ingredience a dokola všechno číst, jestli je to v pořádku. Dělala jsem to já, máma a táta a i když jsme to jeli už třeba pětkrát, pokaždý se tam našly chyby. Jednou je pak potřeba říct konec a už to neotvírat, protože jinak by se to mohlo dělat do nekonečna. Já mezitím ještě sepisovala úvod, texty na zadní stranu, do kapitol a na klopu. Termín odevzdání se blížil, Jitka odlítala do Ameriky a já začínala bejt slušně pod tlakem. Poslední dva dny před odevzdáním jsem už vůbec nespala a pořád něco dodělávala. A pak přišel ten den, kdy to prostě bylo hotový. Jitka vyexportovala poslední soubor, odletěla pryč a já šla konečně spát.

Samotný tisk a výroba knížky

Pokud si říkáte, že to vytvořením souboru KNIHA_MY_COOKING_DIARY_KOMPLET skončilo, tak mi takhle zpětně přijde, že to celý spíš začalo. Nadšená píšu do tiskárny, že už mám tiskový data a kdy je můžu poslat a dozvídám se celkem šílenou zprávu o tom, že není papír. Je připravenej papír na titulní stranu, ale na vnitřní strany prostě není. Nechápu absolutně proč, když mám tu zakázku objednanou už několik měsíců dopředu a začínám panikařit. Jak jako není papír. Pan Černý mi vysvětlil, že probíhala nějaká stávka papíren a vůbec jsem tomu nerozuměla. Bylo 2.10. a samotnej tisk knížky se odhadoval na 30 dnů (v období před Vánoci je nejvytíženější období v tiskárnách). Za prvý těch výtisků bylo neobvykle moc a za druhý se po vytištění musely svázaný knížky převézt do Prahy, kde se teprve nasazovaly ty gumičky.

Tady si pojďme připomenout výhodu toho, když máte nakladatelství. Všechny tyhle věci řeší oni a pro vás to víceméně odesláním dat končí. Pan Černý dělal, co mohl, ale tisk vnitřních stran se odložil o 14 dní. Normálně by to ničemu nevadilo, ale pro mě to znamenalo posunout křest knížky a mít autogramiády po ČR bez jedinýho dne volna za sebou. Prostě tlačil mě čas a to dost. Jasně, mohla jsem to mít hotový na začátku září a bez stresu, ale vzhledem ke svatbě a všem těm věcem kolem jsem to dřív prostě nezvládla. A ano, slyšela jsem už mockrát, že jsem si to nemohla naplánovat hůř a všichni, co to řekli, měli pravdu.

V čase, kdy se čekalo na dodávku papíru pro tisk vnitřních stran, se tiskla titulní strana. Když se tiskne, nemusíte u toho úplně nutně bejt, ale víte jak. Já bych nebyla klidná, kdybych nebyla u všeho, takže jsme vyrazili s Adamem do tiskárny do Havlíčkova Brodu se mrknout na to, jak to probíhá a schválit si barevnost. Ono se to nezdá, ale tiskařina je fakt alchymie. Každej stroj má jiný nastavení a je potřeba dokonale vyvážit barvy. Chvíli trvá, než se stroj zajede a pak už titulky padaly jedna za druhou. Na začátku jsem dostala náhodnej arch a podívala se, jestli je barevnost správná. Nejhorší je vychytat pleťovou barvu, aby působila přirozeně. Výtisk, kterej se mi líbil, jsem podepsala a podle něj se musel vytisknout zbytek. Respektive byla to moje pojistka, že kdyby ta titulka pak byla jinak barevná, můžu to reklamovat. Pak jsem se dívala asi deset minut v kuse na to, jak se ta titulka tiskne a byla jsem dojatá. Zároveň ve mně pořád bylo tisíc pochybností. Jestli se to stihne, jestli se něco nepokazí, jestli to bude pak ve výsledku vypadat tak, jak jsem si přála.

Asi týden před tiskem vnitřních stran jsem dostala domů na kontrolu obrovskou roli papírů, ve který byly archy s celou moji vytištěnou knihou. Byla jsem z toho strašně zmatená, protože recepty byly totálně na přeskáčku a já nevěděla, co mám vlastně kontrolovat. Šlo hlavně o kontrolu nějakejch grafickejch nedostatků, který objevíte spíš takhle, když se to vytiskne než v počítači. K tomu jsem dostala do ruky tyhle archy i nastříhaný a složený tak, že dávaly dohromady celou tu moji knihu. Tam se zase muselo zkontrolovat, jestli jdou stránky a kapitoly dobře za sebou. Tolik důležitejch a strašně zodpovědnejch rozhodnutí a schválení, co jsem musela během pár dnů udělat. Měla jsem v sobě asi milion pocitů. Radost, že už se to blíží a zároveň strach, co všechno se vlastně může ještě pokazit. V tom pořadí receptů jsem našla totiž chybu, takže jsem začala bejt ve stresu, že se to pak určitě natiskne blbě i tam a že budu mít třeba něco vzhůru nohama nebo tak. Normálně by to bylo jedno, reklamovala bych to a natisklo by se to znova, ale já měla křest 11.11. a ty knížky by se ani omylem nestihly přetisknout a znamenalo by to, že by knížka byla až po Vánocích. Klasická já. Katastrofický scénáře mi běhaly hlavou celý dny. A to ani nemluvím o tom, že jsem ten soubor nakonec ještě otevřela, protože jsem na to měla čas během čekání na papír a našla jsem tam ještě další chyby, který jsem pak musela sama upravit v nějakym speciálním programu, kterej jsem viděla poprvý v životě, protože Jitka byla v Americe.

Tím, že jsem našla chybu v tom pořadí receptů, bylo potřeba zajet opět do tiskárny do Havlíčkova Brodu, aby se schválilo finálně to správný pořadí. Jeli jsme tam spolu s Adamem, aby to vidělo víc lidí a aby to pak nebylo když tak jenom na mě, že jo. Ukázali jsme si, jak to teda má být správně a já ten výtisk podepsala. Pak mi ale došlo, že existuje jenom jeden tenhle podepsanej svazek a že když se cokoliv stane, tak já nemám nic v ruce. Třeba jako tu titulní stranu. Tak jsme tam čekali snad dvě hodiny v zasedačce na další tenhle výtisk. Nevím, jestli je to normální postup, možná jsem byla prostě jenom strašně moc opatrná, ale nechtěla jsem nic podcenit. Pak jsme do tiskárny jeli ještě jednou na tisk vnitřních stran, u kterých to probíhalo stejně jako u titulky. Schválila jsem a podepsala barevnost namátkovejch stránek a vzala si je domů pro případ, kdyby se to pak nějak lišilo.

No a poslední návštěva tiskárny byla ta nejlepší. Tam se totiž knížka kompletovala a byla to chvíle, kdy jsem poprvý mohla držet v ruce hotovej produkt. Pamatuju si, jak jsem to točila na instastories. Ten průběh, jak se to kompletuje, jak se to pak k sobě lepí s titulkou. Taky si pamatuju, že skoro v celý ty obrovský místnosti nebylo nic jinýho, než moje knížka. Všude palety buď s titulkama, vnitřníma stranama nebo hotovejma knížkama. Na všech strojích jezdilo My Cooking Diary a pak za mnou přišla paní z tiskárny a předala mi první výtisk. Podala mi ho úplně jakože nic a já jí říkám, že mi takovouhle věc nemůže přece předat jen tak (řekla jsem to ze srandy). Tak to udělala ještě jednou (taky ze srandy, jakože oficiálně) a já jsem poprvý držela a prolistovala SVOJI KNIHU. V tu chvíli na mě přišel největší nával emocí a asi patnáct minut v kuse jsem brečela a nebyla jsem schopná říct ani slovo. Byla to chvíle, kdy jsem zažila čistej pocit štěstí. Adam mě objímal, říkal, jak je na mě pyšnej a já na sebe v tu chvíli taky byla pyšná. Všechno, co se odehrálo potom bylo super, ale tenhle pocit byl jedinečnej.

Hotový knížky se pak odvezly do Prahy, kde se začaly dělat nýtky a gumičky. S tímhle se začalo den před křtem, takže první kompletně hotovou knížku i s gumičkou jsem viděla až tam.

Křest knihy

Do všech těch povinností a řešení samotný knížky jsem řešila a organizovala křest knížky. Chvíle, kdy knížku poprvý uvidí i někdo jinej než já a moji nejbližší. A protože jsem to chtěla mít krásný, ale zároveň jsem neměla moc času na to, vzala jsem si k sobě holky z Yes and Yes. Holky totiž nedělaj jenom svatby, jak by se mohlo zdát, ale jsou schopný zorganizovat, vyzdobit, graficky zpracovat a zkoordninovat i oslavy, konference, meetingy, workshopy nebo třeba právě akci jako je křest knížky nebo baby shower. Daly jsme jednu schůzku a já věděla, že holkám v tomhle můžu dát stoprocentní volnost a že výsledek bude krásnej. A taky že byl, zarámovaly fotky z knížky, vytvořily záložky, obří plakáty, nechaly vyrobit obrovskou samolepku mýho loga na zrcadlo, no prostě milion krásnejch detailů. Zároveň mi vytvořili grafiku a doprovodný věci k celý tour a já z toho byla naprosto nadšená. Celá akce se pak konala ve Vnitroblocku v tanečním sále Sector.

Máma s tetou mi klasicky pomáhaly s vařením jídla přímo na akci, kam jsme udělaly pár receptů z knížky a v den akce jsem byla dost nečekaně klidná. Měla jsem pozvanejch asi 80 lidí a nestresovalo mě ani to, že jsme na akci dorazili pozdě a moc jsme nestíhali. Já tam přijela nenamalovaná s tím, že se ještě převlíknu a upravím, ale pak se začalo nandávat jídlo, Yesky ladily různý detaily a mimo jiné začaly připravovat balíčky s připravenou knížkou jako dárek pro hosty. Do každý knížky dávaly záložku a musely tím pádem sundat gumičku, dát záložku a zase zpátky zagumičkovat. A tady nastal problém. Problém, kterej mi vlastně tak trochu (tak trochu hodně) zničil náladu na celej večer.

Knížky jsem viděla a měla čas překontrolovat, ale první knížky s gumičkou jsem dostala až přímo na křest, protože dřív nebyly. No a pokaždý, když se ta knížka zavírala, tak gumička praskla. Respektive se uvolnil ten plechovej konec a gumička vypadla. Jasně, tohle se prostě stane a vlastně mi stačil jeden telefon k tomu, aby se to začalo dělat jinak a bylo vyřešeno, ale tohle byl můj křest. Chvíle, na který představujete svůj produkt všem blogerům, rodině, kamarádům a chcete, aby to bylo dokonalý! Místo toho tam gumičky vystřelovaly všem do očí a já z toho byla prostě zoufalá. Ani jsem se pak nepřevlíkla, ani jsem se pak už nemalovala. Vůbec jsem neměla náladu řešit takový věci. Místo toho jsem volala do tiskárny, dokud mi to někdo nezvedl. Vlastně jsem nebyla nervózní z toho, že mám špatný knížky na křtu, ale z toho, že za dva dny mám první prodej pro veřejnost ve Vnitroblocku a knížky musej bejt na 100%. Potřebovala jsem to podchytit dřív než se ty gumičky udělaj všude.

Můžu bejt vděčná za to, jaký mám kolem sebe lidi, protože všichni si tam udělali uzlík a uklidňovali mě, že je to úplně jedno, že je to krásný a že jsou rádi, že maj aspoň na památku originální kousek. Snažila jsem se všechny přesdvědčit totiž, aby si knížku nebrali a že jim pak dám jinou. Nikdo to takhle nechtěl. Všichni si ji nechali a jsou rádi, že maj prej tuhle. Takže na svatbě nám celej den pršelo a na křtu mojí knížky lítaly gumičky. Já prostě nemůžu mít nic jen tak. No pomohlo mi až víno se z toho trošku dostat. Pak už to bylo hned lepší. Děkuju zpětně ještě jednou všem, co tam byli, že se snažili to obrátit ve vtip. A že mi odpustili to, že jsem nebyla tolik ve svý kůži, ale já si to představovala jako strašně pozitivní večer, kde budu chodit a ptát se jak se komu knížka líbí a co na ní říká. A místo toho jsem všude chodila a vysvětlovala, aby netahali za tu gumičku tolik nebo jim to vypadne. Nebo ať si rovnou udělaj uzlík.

Organizace tour po ČR

Druhej den po křtu knížky jsme místo odpočinku uklízeli věci z Vnitroblocku a převáželi je na příslušný místa. A další den, v pondělí 13.11. byla první oficiální akce, kde byla možnost si moji kuchařku koupit. Málem jsem ani nedospala a hned jsem musela pro knížky jet, abych se přesvědčila, že gumičky opravdu drží a abych detailně prozkoumala, že to nemá jak vypadnout. Rozbalila jsem asi deset balíků, abych se cejtila jistá. Obdivuju takhle zpětně všechny, že to se mnou vydrželi. Byla jsem totálně hysterická už ve všem. Ale zpátky k celýmu nápadu na tour.

Jelikož jsem si knížku vydala sama a nebylo tím daný nějaký přesný datum, kdy se musí začít prodávat, přemýšlela jsem dlouho, jak to vlastně udělám. Je totiž jasný, že když knížka vyjde, je o ni největší zájem. Taky ve spojení s tím, že vychází před Vánocema. No prostě jsem si říkala, že by bylo hezký, než se vůbec spustí prodej na e-shopu, objet celou republiku, prodávat knížku přímo na místě a dát tím možnost mít v knížce i podpis a věnování. Bylo to hlavně z toho důvodu, že jsem se celkem bála toho e-shopu. Nikdy jsem ho neměla, nevěděla jsem, jak to bude fungovat a říkala jsem si, že takhle odbavím nějakou část lidí a pak tolik nezatížím prodej přes e-shop. Navíc mi to přišlo originální, protože podle mě ještě nikdo nejel tour jako spuštění prodeje. Dost často chodí lidi na autogramiády a tyhle akce právě s tím, že si nechaj knížku už jenom podepsat.

Dala jsem proto společně s pomocí čtenářů dohromady seznam měst, kam bych s knížkou mohla jet. Dalo to dohromady 14 míst. Co se týče datumů, bylo to dost jednoznačný. Každej den musí bejt jedno město, protože jsem 1.12. slíbila spuštění prodeje přes e-shop a kromě Prahy můžu začít tour jet až 17.11. Nejdřív jsme s Adamem dali dohromady nějakou logickou mapu toho, jak ty města půjdou po sobě, kde budeme spát, odkud se budeme vracet domů a podobně. Když jsme se dohodli na termínech, vypsala je na Facebook, zveřejnila jsem je a zjistila, že ten zájem o akce je daleko větší, než jsem očekávala.

Na jednu stranu mě to strašně těšilo, ale na druhou stranu jsem si říkala, že absolutně padaj ty prostory, který jsem měla vymyšlený. Do malý roztomilý kavárny asi nenacpu tolik lidí, že jo. A tím začalo další šílenství v podobě dohadování prostorů. Do jaký kavárny se asi tak zhruba vejde v Praze 600 lidí? A přijde jich všech 600? Nebo jich přijde míň? Nebo snad víc? To byly všechno otázky, na který jsem neuměla odpovědět, ale dělala jsem, co jsem mohla a nějaký místa asi po 14 dnech řešení ve všech městech domluvila. Taky jsme museli sehnat větší auto, protože do naší Fabie by se ty knížky asi úplně nevešly:D I když Adam už deset let říká, že do Fabie se vejde všechno.

A teď vám řeknu moji původní představu o tom, jak jsem chtěla, aby to probíhalo a pak realitu, která mě čekala hned na první akci. Moje představa byla, že na začátku budu třeba hodinku o kuchařce povídat, lidi budou sedět v tý hezký malý kavárně a bude to vlastně takovej úvod k tomu prodeji. Aby jako lidi věděli, do čeho jdou. Po povídací části jsem chtěla, aby přišel prostor pro dotazy a pak se mělo prodávat a podepisovat. Jenže Vnitroblock a první akce v Praze mě jako dost vyvedla z omylu. Už hodinu před začátkem akce se začala tvořit fronta, která se postupně zvětšovala nejdřív za roh, pak ven, pak za roh vedlejší ulice a pak už radši ani nechci vědět kam. Když jsem pak na úvod chtěla mluvit o kuchařce se všema, co přišli, nebylo to možný, protože uvnitř bylo úplný minimum lidí.

Něco jsem na začátek přece jenom řekla, ale moc toho nebylo, protože jsem to nechtěla protahovat. Chtěla jsem, aby lidi venku co nejmíň mrzli. Navíc mě tolik lidí pohromadě strašně znervóznilo a najednou jsem byla taková celá nejistá a zmatená a hrozně se ve mně mísily různý pocity. Nechápala jsem to množství lidí. Vždyť tu kuchařku vlastně ani neviděli:D

První akce trvala asi šest hodin a z toho jsem nemluvila ani dvě minuty. Adam prodával, rodina pomáhala rozbalovat knížky jak o život a já se podepisovala, fotila, povídala a připadala si, že se mi to asi jenom zdá. Navíc tolik kamarádů a známejch, co mě tam přišlo podpořit. Neměla jsem ale moc čas si to nechat rozležet, zabalila jsem si kufr a letěla na tři dny pracovně do Itálie. Hned po návratu začala celá tour a bylo to takhle každej den. Tolik lidí, co v Praze, už sice nepřišlo, ale Brno a Ostrava k tomu neměli daleko. Obojí kolem čtyř nebo pěti hodin podepisování. Tolik fotek, podpisů, dárků, krásnejch slov, upřímnejch objetí, tolik prodanejch knih…Doteď to fakt nechápu. A taky tolik energie, co mi to dalo a zároveň tolik energie, co mi to vzalo. Fakt jsme jezdili s Adamem domů a nepromluvili v autě skoro slovo. Člověk musel šetřit energii v každý minutě. Pak spánek, naložit knížky, přejezd, vyložit knížky, povyprávět o knížce (v ostatních městech jsem se snažila tomu úvodu věnovat aspoň 15 minut), podepsat knížky, sbalit všechno, uložit peníze do banky a spát. Bylo to náročný, ale mě tyhle výzvy prostě baví a mám vždycky pocit, že čas využívám naplno. Akorát to tělo vám začne po chvíli stávkovat.

Tvorba a spuštění e-shopu

Aby toho během celý tour nebylo málo, musela jsem na cestách řešit e-shop. Jeho spuštění se nezadržitelně blížilo a já toho neměla moc připravenýho. Co se týče možností, tak si myslím, že jsou vlastně takový dvě základní. Buď si uděláte svoji webovou stránku na svojí doméně nebo využijete nějakej z už dlouho fungujících konceptů jako je Shopify nebo třeba Shoptet. Webová stránka je většinou o dost nákladnější a komplikovanější na nastavení. Taky je potřeba mít nějakej dobrej server, kterej utáhne nápor lidí, který tam chodí. Původně jsem chtěla mít e-shop normálně na blogu, ale poslední dobou mi to padalo i když jsem vydala novej recept nebo článek. Nedokázala jsem si představit, co by se stalo, kdybych tam spustila prodej knížky.

Na základě všech pro a proti jsem se rozhodla pro Shoptet, protože je to českej projekt a celkově to ve mně vyvolávalo největší důvěru. Stačí si objednat jeden z nabízenejch tarifů podle toho, jaký služby a funkce u e-shopu potřebujete a můžete začít tvořit. Taky je dobrý, že si to můžete vyzkoušet na měsíc zdarma, takže jsem to měla stažený už dýl a v každý volný chvíli zkoumala, co a jak funguje. Poprosila jsem pak Jitku o výběr šablony a nahození grafiky a pak jsem poprosila kamaráda Marka, co se mi stará od začátku o blog, aby mi pomohl s nastavením všeho ostatního. Poradil mi, jak na to, ale ve výsledku jsem zjistila, že je časově nejlepší, když si to všechno nastavím sama. Bylo to rychlejší než vysvětlovat, jak si co představuju, jaký je kde DPH nebo cena a co chci kam napsat.

Shoptet vás od začátku dost hezky a srozumitelně provede postupně krok za krokem tím, co musíte udělat. Nastavit různý údaje o doméně, produktu, (popis, fotky, atd.), o stránce, o ceně produktu, o DPH, o ceně a druhu dopravy. Pak jsem potřebovala vyřešit obchodní podmínky, vytvořit šablony na faktury a různý druhy mailů, co budou chodit zákazníkům, nastavit párování plateb s bankou, dohodnout smlouvu a podmínky s platební bránou GoPay a následně to zprovoznit na eshopu. GoPay musíte kontaktovat přímo a dohodnout si s nima individuální podmínky pro váš e-shop. Potřebujou vědět spoustu věcí ohledně stránky a nespustí vám bránu dřív, dokud nesplníte všechny jejich podmínky.

Každej samozřejmě má jiný ceny, jiný sazby a jiný produkty, takže těžko tady radit v něčem konkrétním. Co mě u řešení e-shopu ale překvapilo, bylo to automatický párování plateb z účtu. Myslela jsem, že to můžu nastavit na jakýkoli účet, ale tu možnost nabízí jenom Fio banka. Teda aspoň ve spojení s Shoptetem. Takže jsem si musela založit i extra účet, abych tuhle funkci mohla používat. A opravdu si nedokážu představit, že bych to párování neměla. Neskutečně to ulehčuje práci, takže doporučuju naprosto všem. Jediný, co se mi teď nepáruje, jsou platby ze Slovenska, který dělám ručně. A pak platby, u kterejch jsou špatně zadaný variabilní symboly.

Co mě taky baví je to, že za tuhle platformu platíte měsíčně (částka je podle vybranýho tarifu) a když třeba už e-shop nepotřebujete, platit to nemusíte. Taky mají svoje vlastní servery, takže se nemusíte bát nějakýho přetížení nebo spadnutí stránek. A pokud se pořád bojíte, že byste to třeba nezvládli, tak vás uklidním, že má Shoptet super zákaznickou linku, kde pracujou lidi s nekonečnou trpělivostí. Já tam tejden v kuse volala denně snad stokrát a ptala se na úplně každou kravinu. Většinu věcí jsem tak nastavila s paní po telefonu. Na závěr je dobrý zkusit si pár objednávek třeba v rodině a nastavit si tak systém jejich vyřizování.

S e-shopem pak mám celkem „vtipnou“ historku. Pamatuju si jak jsem den před jeho spuštěním seděla s Kájou (Kovym) na vyhlašování cen Křišťálová lupa a začal mi svítit mobil, kde chodil jeden mail za druhym. Byly to maily s přijatejma objednávkama. Hned jsem psala Márovi, co se děje a on zkoušel spuštění domény. Během pěti minut, co to bylo on-line mi přišlo snad třicet objednávek, který jsem pak druhej den musela rušit a vysvětlovat lidem, že to byl takovej menší omyl. Rušit jsem je musela hlavně z toho důvodu, že nechodila ještě faktura a objednávka správně.

Balení, skladování a doprava knih

Jednou z velkejch nevýhod toho, že si knížku vydáváte na sebe, je její následný skladování. Pokud děláte malej náklad, tak se to dá ještě občas vyřešit sklepem nebo garáží, ale to v mym případě nehrozilo. Snažila jsem se proto různě ptát známejch, kamarádů a samozřejmě jsem i hledala na internetu. Nakonec jsem měla fakt štěstí, protože jsem se dostala k firmě Model Copack Plus, která zajišťuje jak skladování, tak i výrobu obalů a následný rozesílání výrobků. Vyřešilo mi to tak spoustu starostí najednou a já byla naprosto nadšená.

Měla jsem totiž od začátku vymyšlený, že chci nějakej speciální obal na knížku. Že to nechci posílat v obyčejný bílý obálce s bublinkama. Chtěla jsem, aby ten první kontakt s kuchařkou byl hezkej už na poště nebo kdekoliv si ji zákazník přes e-shop vyzvedne. No a tahle firma se na obaly na míru specializuje, takže mi pomohli udělat návrh a neměli problém s žádným nápadem, se kterým jsem přišla. Vymyslela jsem si, že každá knížka bude zabalená do hedvábnýho papíru, kterej se přelepí samolepkou s mým podpisem a pak se to dá do nějaký krabičky s mým logem. Myslela jsem, že to bude nějaká obyč krabička, ale nakonec se udělala krásná bílá přímo na rozměry tý mojí knížky a s obřím logem. Navíc mi navrhli obal s přesahem krajů, aby když se s knížkou někde při přepravě bouchne, aby se jí nic nestalo. Nakonec jsme se ještě rozhodli knížku i s obalem zatavit do fólie, aby se krabička během dopravy neušpinila a taky aby se dala použít i pod stromeček a nemuseli jsme přímo na krabičku lepit štítek. Prostě to bylo vymyšlený na míru se vším všudy a já byla nadšená.

Knížky se pak navezly na sklad, kde se část nechala na tour a část se zabalila do obalů. Pak zbývalo doladit detaily ohledně Zásilkovny, PPL a toho, jakým způsobem si budeme předávat štítky na zásilky. Ten den jsem se několik hodin učila se systémem Zásilkovny, kterou si obsluhujete sami. Je to jednoduchý, ale na začátku je samozřejmě potřeba přijít na ten nejlepší systém, což chvíli trvá. Všechny typy exportů najdete přímo v systému Shoptetu a můžete si je upravovat podle vašich potřeb do různejch formátů. Všechno chce jenom vyzokušet a přijít na to, jak to nejlíp vyhovuje vám.

Přípravy trvaly dlouho, ale vyplatilo se, protože jsme během jednoho dne našli ideální systém vyřízování zásilek, kterej funguje i teď úplně krásně. Já každej všední den udělám exporty, rozdělím je na zásilky PPL a Zásilkovnu a připravím štítky pro odeslání. Ty pak přepošlu do firmy, kde se dají na předpřipravenou zabalenou knížku a dopravci si balíčky každej den vyzvednou.

Z mojí zkušenosti bych dneska už na e-shop dala jenom možnost Zásilkovny. Mají pobočky všude po ČR i na Slovensku a je to nejlevnější a nejrychlejší varianta. Za celou dobu se mi přes ně zasekla jenom jedna knížka, což se u PPL říct rozhodně nedá. Tam jsem před Vánocema denně rešila stovky zpoždění, což nikomu nepřeju a už to nikdy nechci zažít. Teď už PPL funguje zase normálně, ale bylo to hrozný.

Distribuce

Během těch pěti měsíců, co knížku prodávám, mi samozřejmě přišla (a neustále chodí) spousta dotazů na to, proč není moje knížka v knihkupectví. Já naprosto chápu, že je pro vás těžký si objednat něco, na co si nemůžete sáhnout, co nedržíte v ruce, ale mám k tomu svoje důvody.

Pokud si vydáváte knížku na vlastní náklady, neznamená to, že ji nemůžete prodávat v knihkupectví. Je ale o dost těžší ji dostat do distribuce. Musíte oslovit buď někoho, kdo se vám o celou distribuci postará nebo si obvolat místa, kde chcete knížku mít. Není pravidlem, že vaši knížku do knihkupectví budou chtít a asi nejsou ani žádný fixně nastavený pravidla, který platí, když vám ji tam pak vezmou, ale většinou jsou dvě možnosti. První je, že od vás knihkupectví přijme knížky do tzv. komisního prodeje. To znamená, že vám pak zaplatí jenom za ty knížky, který se prodaj a zbytek (pokud nějaký je) vám vrátí. Druhá možnost je, že od vás koupí knížky přímo a zaplatí je rovnou, což je ze spousty důvodů ta lepší varianta. Každopádně v obou případech vám vyplatí jenom 50% z ceny. Ta druhá půlka je jejich.

Pokud navíc máte knížku v tom komisním prodeji, je celkem obtížný pak odhadovat zásobu vašich knih. Nikdy moc dopředu nevíte, jestli se prodaj a vy můžete objednat další nebo jestli se vám pak vrátí. Když dáváte knížku do distribuce, tak taky nemáte moc jistotu, kde vaše knížka bude vystavená a co si budeme povídat, to je kolikrát dost rozhodující věc. Za lepší místa se pak samozřejmě platí vyšší peníze. Tady se pak zase vracím k tý výhodě nakladatelství, kde máte celkem jistotu, že se postarají o nějaký viditelný místo, protože je to hlavně v jejich zájmu.

Já jsem věděla, že nejvíc lidí, co si knížku koupí, budou moji čtenáři a přišlo mi zbytečný to do knihkupectví vlastně dávat. Pro zákazníka je to samozřejmě horší, protože výrobek přímo nevidí a musí platit dopravu, ale já věřila, že když knížku někdo bude opravdu chtít, tak si ji koupí i tímhle způsobem. Navíc jsem jezdila právě proto po ČR, aby měli čtenáři všude možnost knížku vidět a ušetřit i na dopravě.

Tady musím říct, že jsem ale v distribuci zatím nebyla, takže nemám žádný oficiální informace a nemám s tím přímou zkušenost. Všechno tohle jsem zjistila přes lidi, kteří si tím buď prošli nebo kteří se pohybují v tomhle světě.

V nejbližší době ani prodej v knihkupectví neplánuju. Knížky se zatím prodávají dál a vlatně mě k tomu nic nenutí. Jsem ale otevřená tomu, že dám knížku na místo, který mi bude sympatický. Do nějaký kavárny, bistra, hezkýho obchůdku a podobně. Přijde mi, že tímhle způsobem si pomáhají obě strany a je mi to příjemnější než klasickej velko prodej.

Třeba přijde chvíle, kdy si řeknu, že do knihkupectví knížku dám, ale zatím to tak necítím. Samozřejmě ale vím, že bych tam mohla prodat víc kusů a oslovit širší publikum. Takže ideální strategie je si knížku prodávat nejdřív přes svůj e-shop svojí cílový skupině a po tý největší vlně zájmu to prodejní místo rozšířit i o klasickou distribuci.

Propagace

Ve výsledku asi nejdůležitější věc a já jí naprosto upřímně věnovala nejmenší prostor. Původně jsem chtěla mít ke knížce natočený video, nafocený fotky a připravenej nějakej článek, ale nestihla jsem nic z toho. Chtěla jsem taky na blog dát obří fotku knížky s odkazem a místo toho tam je doteď pořád jenom nenápadnej odkaz na e-shop. Veškerou propagaci jsem tak dělala přes Instagram a Facebook. Respektive jenom přes Instagram, protože na Facebooku už dlouho kopíruju obsah z Instagramu. Dávala jsem a doteď dávám odkaz na knížku pravidelně do Instastories, protože přes ně se vlastně prodalo vůbec nejvíc knížek. Občas jsem samozřejmě dala i fotku na Instagram, ale fotky maj prostě menší dosah než stories. Jednou jsem před Vánocema zasponzorovala příspěvek na Instagramu a jednou na Facebooku. Na Facebooku to celkem efekt mělo, ale na Instagramu mi přijde, že vám spíš přibydou sledující a lajky, než že by se lidi víc proklikávali, tak jsem to od tý doby už neudělala. Nevím, třeba tomu dám ještě jednou někdy šanci. Když to beru ale podle sebe, tak na mě ty sponzorovaný příspěvky prostě dojem nedělaj, tak asi nechci, aby tak vypadaly ty moje. Jak tohle vnímáte vy? To by mě celkem zajímalo.

Propagaci taky určitě pomohlo to, že jsem knížku rozdala i mezi další blogerky a blogery, kteří se o ní někde zmínili, za což takhle zpětně moc děkuju.

Momentálně to občas dám na Instagram, natočila jsem ke knížce konečně krátký video a nafotila pár fotek, ale víc toho dělat nebudu. Nejsem ten typ, co umí agresivní typ reklamy a propagace. Nejsem člověk, kterej chce cpát desítky tisíc do sponzorovanejch příspěvků. Věřím v sílu přirozený propagace, kde si lidi mezi sebou sdílí svoje názory a zkušenosti a tím se moje knížka dostane dál. Taky si myslím, že jenom takhle se vlastně dostane ke správnejm lidem. Pamatuju si, jak jsme se už na vejšce v PR učili, že nejlepší reklamu a PR stejně udělá šuškanda. A za tím si tak nějak stojím. Určitě je fajn tuhle šuškandu podpořit tím, že bude knížka lidem na očích v knihkupectví, že budou vyskakovat bannery na internetu, tím, že budou všude billboardy. Ale kdybych tohle chtěla, tak to budu celý rovnou od začátku dělat přes nakladatelství.

S jakými náklady počítat

Tady u tý části rovnou říkám, že nebudu mluvit v konkrétních částkách, ale spíš o tom, s čím počítat, pokud budete dělat podobnej projekt. Když to vezmu úplně od začátku, tak dost velkou položkou jsou suroviny. Než jsem vymyslela, vyzkoušela a nafotila všechny recepty, stálo mě to fakt balík. Pořád musíte dokupovat všechno čerstvý, občas se vám něco nepovede a musíte to opakovat, no prostě jídlo jako takový mě stálo fakt dost. Určitě jsem taky kupovala nový nádobí, ubrusy, ubrousky, příbory a podobný věci, abych měla pocit, že mám co nejvíc na výběr.

Pak vznikají náklady na šikovný lidi, co vám pomáhají. Já platila za grafičku, ilustrátorku, korektorku, fotografku (fotky do kapitol) a holky z Yes and Yes. Pak počítejte, že pokud vám nepomůže někdo z rodiny nebo kamarádů, budete potřebovat i někoho, kdo vám bude asistovat u vaření. Je potřeba non-stop umývání nádobí, pomoc s vařením, krájením a vším v kuchyni. Já se s mámou a tetou pak samozřejmě vyrovnala po svym:)

Největším nákladem je pak jednoznačně samotný tisk knížky. Tam, jak už jsem psala, záleží na velikosti nákladu a požadavcích, jaký na tisk máte. S tiskem jsem měla spojenej další náklad a to byl úrok, kterej jsem musela platit za půjčení peněz z banky.

Po vydání knížky jsem pak měla i velký výdaje na křest knížky a tour po republice. U tour počítejte s výdajem na benzín, na místa k pronájmu a na ubytování.

Dalším nákladem je pravidelná platba za fungování e-shopu, za zprostředkování GoPay brány a DPH.

Pravidelně pak platím ještě za balení a obal knihy, Zásilkovnu a PPL. Tyhle náklady jsou ale zahrnuty v ceně dopravy za zboží zákazníkovi, takže tomu vlastně tak úplně náklady říkat nemůžu. Spíš je potřeba se každou chvíli starat o to, aby bylo všechno zaplacený.

V neposlední řadě platím za vedení účetnictví a za on-line program, do kterýho zadávám přehledně všechny svoje náklady a faktury.

Na základě všech nákladů si pak musíte stanovit cenu produktu, do kterýho musíte taky započítat svoji práci a marži.

Jak řeším účetní stránku

Tady asi nenapíšu nic, co by člověk, kterej podniká, nevěděl. Funguju už několik let jako OSVČ. Potřebujete k tomu vlastně jenom živnostenskej list. Měsíčně odvádím peníze na sociální a zdravotní pojištění a každý rok odvádím taky daň z příjmu. To jsou mimochodem i peníze, se kterejma musíte TROŠKU počítat do nákladů. Čím větší zisk, tím větší odvody za tyhle věci, ale dál se o tom rozepisovat nechci, musela bych se zase rozčílit.

Sice mám za sebou obchodku, ale nic si už z účetnictví nepamatuju, takže mám svoji účetní, která mi se vším pomáhá. Každý měsíc mi vypočítává DPH a pak jednou za rok pomáhá s daňovým přiznáním.

Jinak tady možná taková menší rada. Do kategorie plátce DPH spadáte překročením určitýho obratu za rok. Pokud už dopředu víte nebo předpokládáte, že tenhle obrat překročíte, doporučuju se přihlásit k DPH dobrovolně ještě před tím. Můžete si pak totiž odečíst DPH z největších nákladů, jako je tisk a podobně, což pak zpětně už nejde.

Faktury za objednávky mi krásně řadí Shoptet a taky mi je přehledně exportuje podle potřeby. Tyhle exporty pak každej měsíc posílám účetní kvůli DPH.

Ostatní faktury a náklady zadávám do on-line programu Fakturoid, do kterýho má moje účetní přístup. Všechno je tam krásně přehledný a navíc to strašně urychluje práci. Tenhle program rozhodně doporučuju všem bordelářům, jako jsem já. Dávám tam všechny faktury hned a tím pádem se mi nestane, že na něco zapomenu. A účetní si může stáhnout kdykoliv to, co potřebuje.

Jak to všechno funguje teď

Vlastně všechno funguje tak, jako na začátku, akorát víc v klidu. Knížka se pořád prodává jenom na E-SHOPU a já už jsem si našla ve všem systém. Objednávek samozřejmě nechodí tolik, jako před Vánocema, takže se to dá konečně stíhat a já jsem klidnější. Každej všední den exportuju objednávky, páruju nepovedený a slovenský platby, řeším e-maily ohledně objednávek, nepovedenejch plateb a podobně.

Momentálně řeším další dotisk, chystám se trošku upravit e-shop a pak se chci konečně věnovat zase víc blogování. O tom jsem psala ale už v předchozím článku.

Závěr

Přemýšlím, co chci, aby tenhle článek vlastně řekl. Nechci, aby sloužil jako návod na vydání knížky, protože tím určitě není. Vlastně asi chci, aby byl třeba trošku motivací a inspirací, že se věci můžou dělat i jinak. Že slovo NEJDE opravdu neexistuje a že všechno JDE, když se chce. Že knížky se dneska nemusí vydávat jenom přes nakladatelství a že se nemusí prodávat jenom v knihkupectví. Že knížku nemusí nikdo sponzorovat a i tak se na ní dá vydělat. Že i když si uděláte všechno po svym a uděláte během toho spoustu chyb, může se vaše knížka v tichosti a bez toho, aby to bylo všude napsaný, stát BESTSELLEREM❤.

K.

---