Kateřina Lustigová - blogerka roku
Jak je to teď s blogem?

Tenhle článek se snažím napsat už asi třetí tejden, ale pokaždý se do něj zamotám a skončím někde, kde jsem nechtěla. Tak to zkouším ještě jednou a jdu rovnou k věci. Možná (určitě) to bude malinko zmatený, ale doufám, že pochopíte, co tímhle článkem chci říct. Taky omluvte nějaký překlepy. Vždycky článek vydám a až potom hledám chyby, tak slibuju, že je průběžně budu opravovat.

Jak jste si mohli všimnout, poslední rok se toho u mě hodně změnilo. Před tím než jsem začala dělat kuchařku, byl blog a můj profil hodně o vaření, receptech a inspiraci na cvičení. Pak jsem začala pracovat na knížce a blog musel jít stranou. Měla jsem spoustu novejch receptů, ale chtěla jsem, aby byly do kuchařky. Aby kuchařka měla tu přidanou hodnotu a vy tam našli novou inspiraci, což se povedlo. Nejdřív jsem si myslela, že budu dávat sem tam i recept na blog, ale prostě to nešlo. Ono by to asi  teoreticky zvládnout šlo, ale to bych kolem sebe musela mít tým lidí a už bych neměla pocit, že jsem to já. Práce na kuchařce mi zabrala rok. Rok od nápadu po chvíli, kdy jsem ji držela v ruce. Co všechno za vydáním bylo sepíšu do jinýho článku, to je zase jiná a dlouhá story.

Každopádně jsem si trošku naivně myslela, že vydáním knížky to ze mě všechno spadne a od ledna si pojedu zase to svoje dál. Budu cvičit, budu dělat nový jídla, budu dopisovat články z cest. Věci občas ale nejdou podle plánu a to byl (je) přesně můj případ. Nikdo mi totiž dopředu neřekl, jak náročný to bude. Psychicky, fyzicky, časově. Myslela jsem si, že vydám knížku, udělám křest, objedu s kuchařkou republiku, spustím e-shop a bude klid. Jenže ono to spuštěním toho e-shopu začalo. Během prvních pár dnů, co se to rozjelo, jsem pochopila, že to je práce na plnej úvazek. Hlavně teda takhle před Vánocema. Tisíce objednávek, stovky mailů, stovky dotazů, stovky problémů. A já na to v tu chvíli byla úplně sama.

Adam měl spoustu práce, naši o Vánocích nikdy nemaj ani sekundu čas, protože jedou stánky na náměstí Míru. Takže řešili cukroví (který jsem si sem tam odskočila taky dělat) a milion starostí zas okolo prodeje. Prostě v tu chvíli nebyl nikdo, kdo by mi s tím pomohl. A i kdyby byl, tak jsem si vlastně nedokázala představit, že to někomu svěřím. Že mu řeknu tady máš počítač a odpovídej na maily. Měla bych pocit, že to není fér vůči člověku, kterej mi píše, aby mu odepsal někdo jinej než já.

No a takhle nějak to bylo se vším. Všechno si chci udělat sama. Nikomu nic nesvěřím, všechno chci mít pod kontrolou. Někdy v půlce prosince jsem pak seděla u počítače, měla jsem z toho dne dalších asi 100 nepřečtenejch e-mailů a normálně jsem se z toho rozbrečela. Brečela jsem asi hodinu v kuse a říkala jsem si, jak jsem to mohla nechat dojít tak daleko, že sedím a nestíhám ani ty maily číst. Že se prostě musím smířit s tím, že budu mít někoho, kdo ty maily bude řešit, protože jinak se zhroutím. Vždyť mi tohle všechno má dělat radost. Knížka se prodává skvěle, chodí mi jenom pozitivní reakce a já tu brečím.

Aby to bylo ještě v souvislostech, tak jsem od května do tý chvíle pracovala vlastně skoro každej celej den na knížce. Buď jsem vymejšlela a zkoušela recepty nebo vařila, fotila, řešila v tiskárně milion věcí, rozhodovala o grafice, řešila korekturu textu a podobně. Ve volnejch chvílích jsem pak řešila svatbu a v září se vdala. Pak jsem měla křest knížky (o tom taky napíšu v článku o knížce, protože jsem se tam málem psychicky zhroutila) a následovala tour po ČR. Ta mě na jednu stranu strašně dojala a nabila energií na milion let, protože jsem poprvé slyšela a viděla vaše reakce na kuchařku, ale zároveň strašně vyčerpala. Kvůli problémům v tiskárně se totiž posunul termín vydání a nezbejvalo než udělat tu tour tak, že bylo 14 zastávek, ale ani jeden den volna. Ujeli jsme za těch 14 dní 2700 km v dodávce, strávili 30 hodin na cestě a 33 hodin jsem v kuse podepisovala knížky. Jak říkám, bylo to neskutečně krásný, ale zároveň mi to vzalo moje poslední zbytky energie. Na akcích jsme hodně mluvili, bavili se s váma, předávali jsme energii, ale hned jak jsme sedli do auta, museli jsme mlčet a snažit se nabrat energii na další město.

Aby toho na tour nebylo málo, musela jsem v mezičasech řešit e-shop. Původně jsem myslela, že to zadám kamarádovi, kterej mi dělá blog, ale pak jsme dospěli k závěru, že na tý platformě, kde to mám, bude lepší, když si to celý nastavím sama. Tak jsem dny trávila hlavně na zákaznický lince Shoptetu. Volala jsem tam třeba dvacetkrát denně a ptala se snad na každou kravinu. E-shop se spouštěl den po poslední zastávce tour, takže jsem pak měla fakt co dělat, aby to všechno bylo na čas. Nakonec se mi to ani nevím jak podařilo a e-shop se rozjel. Tím (v dobrým slova smyslu) šílenym způsobem, jak jsem psala na začátku. A tak se vracím k tý chvíli, kdy brečím na posteli a říkám si, že to fakt nezvládám. Po hodině breku jsem zvedla telefon a volala Adamovi, že potřebuju dovolenou. Že chci letět co nejdřív po Vánocích naprosto kamkoliv a že ho na kolenou prosím, aby si to zkusil zařídit v práci. Přece jenom měl už naplánovanou dovolenou s klukama ve Vietnamu, tak další dovolená (navíc na měsíc) nebyla úplně jistá. Naštěstí v lednu není u Adama v práci úplně sezóna (tu si vybere slušně každej rok od dubna do října), takže Adam dovolenou dostal s tím, že bude mít s sebou PC a bude k dispozici, kdyby cokoliv. Do dvou dnů od tý chvíle, co jsem brečela na posteli, jsem koupila letenky na Havaj s odletem 30.prosince a příletem 6.února. Bylo to nejlepší pocit na světě a díky letenkám jsem zvládla ten neskutečnej frmol a tlak, kterej před Vánocema byl. Potřebovala jsem prostě vidět to světlo na konci tunelu.

Na Vánoce jsme byli samozřejmě s rodinou a pak jsme hned letěli na dovolenou. Konečně. Nabrat nový síly, energii, inspiraci a tak nějak celkově rozdejchat události posledních měsíců. Jsem vdaná, napsala jsem kuchařku a právě sedím na Havaji. Trvalo mi vlastně celou dovolenou si uvědomit, co všechno se stalo a mám pocit, že se mi to stejně podařilo jenom částečně. Po návratu domů jsem se chtěla hned dát do práce na blogu. Začít vařit a psát, ale nějak mi to nešlo. Pořád jsem hledala chybu v sobě a řešila, jestli mě to třeba tím vším kolem knížky nepřestalo bavit (například každodenní starost o e-shop). Ale přišla jsem na jinou věc. Od práce na blogu mě odtahujou momentálně dvě věci. První je práce kolem kuchařky, e-shopu, objednávek a ta druhá je náš byt. Hned vysvětlím, co tím myslím.

Když jsem začínala blogovat, tak jsem pracovala (o tom taky bude článek) a blog dělala opravdu jenom pro zábavu. Postupem času se z blogu stala práce, ale pořád to bylo hlavně o přidávání receptů. Veškerý spolupráce spočívaly hlavně ve focení jídla a tím pádem to byla pořád inspirace pro vás. Ale ta knížka všechno změnila. Já najednou začala opravdu podnikat se vším všudy a zjistila jsem, že třeba 80% práce mi zabírá momentálně e-shop a odpovídání na maily ohledně objednávek, spoluprací , řešení faktur, daní a pak odpovídání na zprávy na Instagramu a na Facebooku.

Co tím chci říct? Na začátku všeho bylo focení jídla a sdílení receptů, kdy mě naplňovala ta kreaitivita a různorodost, kterou to přináší. Opravdu to bylo o jídle, vaření, vymejšlení receptů. Naplňovala mě ta odezva od vás, ty fotky, jak podle mě vaříte. Postupem času mi to ale přišlo pořád to samý, tak jsem se rozhodla vydat kuchařku. Chtěla jsem se prostě posunout dál. První část její tvorby byla pořád o jídle, ale ta druhá už ne a šlo hlavně o různý schůzky a jednání o tom, jak co bude. To mě pořád ještě bavilo, protože jsem se u toho neustále něco učila. Bavila mě i tour, bavilo mě se naučit s e-shopem, i když to bylo všechno ve stresu, ale teď jsem v takovym zvláštím rozpoložení.

Říkám si, že celou dobu vlastně člověk tak nějak chce bejt dobrej v tom, co dělá . Chce se pořád posouvat někam dál a pak když se posune, tak zjistí, že je možná trošku dál než chtěl bejt. Nebo možná spíš nepočítal s tím, co všechno s sebou to slovo “dál” nese. Jsem hrozně ráda, že jsem si tím vším prošla a že vím, jaký to je. Jaký je, když se vám povede práce, na který děláte takovou dobu. Mám upřímnou radost z toho, že se kuchařka tak strašně moc líbí, že podle ní tolik lidí reálně vaří, že mi chodí denně fotky jídel, který vaříte. A tak nějak jsem díky těm reakcím zjistila, že se chci strašně vrátit k tomu původnímu konceptu. Chci jít nakoupit, vymyslet z toho nový jídla, nafotit je a dát na blog. Nechci celý dny sedět u počítače, chodit po schůzkách a řešit jenom maily a faktury. Chci bejt zase trošku víc kreativní. Zároveň je kolem blogu a knížky ale i ta práce, co není vidět a zabírá nejvíc času. Nabízí se si na toho někoho vzít, ale já to nechci. Nedokážu si představit, že někdo tolik uvidí do mejch věcí a že někdo cizí bude odepisovat na vaše zprávy nebo maily. Že někdo jinej bude za mě lajkovat vaše fotky. Takhle to nechci. Takže se snažím vymyslet momentálně nějakej systém, kterej bude fungovat tak, že mi bude zbejvat čas a energie na blogování.

A až najdu ten systém, tak potřebuju ještě kreativní prostředí. Tím se dostávám k druhýmu problému, kterým je náš byt. Je nám už strašně malej. Během focení kuchařky jsem odvezla všechny věci jako talíře, misky, příbory, utěrky a prkýnka na chalupu, kde jsem kuchařku fotila. Dokoupila jsem v průběhu tvorby ještě i další věci a nastal problém. Nemáme to do našeho bytu kam dát. Prostě se to sem nevejde. Máme strašně malou kuchyň a věci jsou narvaný naprosto všude a mě to strašně odrazuje od toho cokoliv dělat. Navíc v celym bytě existuje jenom jediný místo na focení a to je půlka stolu u okna, takže když potřebuju fotit, musím přeskládat milion věcí, aby na to vůbec byl prostor. Když do toho začnu ještě vařit a fotit, okamžitě jsou všude krámy a všechno mi trvá dvakrát tak dlouho. Proto jsou všechny věci na focení stále na chalupě.

Miluju tenhle náš byt, protože tady s Adamem žijeme už asi 6 nebo 7 let, ale  zároveň ho poslední dobou nesnáším. Nelíbí se mi  tady kromě obrovskýho sprcháče vlastně už nic, což je pro člověka, kterej pracuje z domova, dost demotivující. Potřebuju prostě nutně změnu. Jenže se nechceme stěhovat do většího bytu do pronájmu, ale chceme byt koupit. To samozřejmě trvá, protože najít ideální byt na celej život není sranda a navíc podmínky pro koupi nemovitosti jsou v tuhle chvíli taky dost nepříznivý. Mohlo by se zdát, že to s mojí tvorbou nemá nic společnýho, ale mě to ovlivňuje fakt hodně. Chtěla bych pracovat ve světlym a krásnym kreativním prostoru, kde si můžu udělat svůj koutek na focení jídla. Chtěla bych velkou kuchyň, kam se mi vejdou všechny věci a přístroje, který k práci potřebuju. Chtěla bych, aby mi to dělalo radost a ne, abych se vztekala pokaždý, když musím přendat věšák na prádlo, když chci do skříně pro koření.

Jakej je závěr tohodle článku vlastně nevím. Zítra odlítám na tři tejdny s holkama do Thajska a doufám, že si v hlavě trošku srovnám priority a až přijedu, tak budu vědět, co chci. Ono k tomu určení priorit upřímně dost pomáhá ale i to, že jsme teď s Adamam dost dlouho od sebe. Člověk si totiž uvědomí, že jediný, co je v životě fakt důležitý, je láska a zdraví.

Nechci, aby tenhle článek vyzněl negativně. Nechci, aby to vyznělo tak, že mě blogování nebaví nebo štve, to vůbec. Ale jenom nechci dělat recepty na sílu. Nechci, abych to dělala jenom proto, že jsem food blogerka a dělat bych to měla. Chci to dělat proto, že to dělat chci. Momentálně mě naplňuje cestovat, tak sdílím svoje cesty a mezitím se snažím dělat všechno proto, abych se vrátila k původnímu konceptu blogu. Je to stejně zvláštní, jak člověk nejdřív nechce jenom fotit jídlo a psát recepty, ale chce se posunout a když se to stane, tak se ze všech sil snaží, aby to mohlo bejt zase jako dřív.

A abych byla úplně upřímná a měli jsme to komplet, tak mě na celý situaci ohledně blogování štve teď ještě jedna věc a tou je Instagram. Všichni asi víme (hlavně my, co blogujeme), že Instagram má nějakej novej princip, ve kterym nezobrazuje fotky automaticky všem, co nás sledujou. V praxi to znamená, že vidíte třeba každou mojí třetí fotku, co přidám. Instagram se tím snaží docílit toho, abychom svoje příspěvky sponzorovali, na což já absolutně odmítám přistoupit. Jsem ochotná zasponzorovat příspěvek, kterej se týká e-shopu nebo kuchařky, protože to mi dává smysl (může oslovit i lidi, co mě nesledujou, propaguje to určitej produkt, odkazuje to na e-shop), ale nechápu, proč bych měla platit za to, aby se například moje fotka z dovolený zobrazila lidem, který naprosto dobrovolně klikli na tlačítko odebírat. Nehledě na to, že když někde vidím sponzorováno, tak mě to spíš odrazuje.

Mrzí mě, že nevidíte všechny moje fotky a mrzí mě, že se Instagram vydává stejným směrem jako Facebook, ale nebudu to podporovat  ani na jedný platformě. Věřím, že pokud vás moje tvorba zajímá, tak si můj profil jednou za čas rozkliknete a na fotky se podíváte. Přijde mi to fakt totálně postavený na hlavu a v hodně případech je to fakt demotivující. Mám z toho totiž úplně stejnej demotivující pocit, jako ten ve chvíli, kdy mi přišly daně. Prostě jenom s poctivostí nejdál zřejmě úplně nedojdeš se mi tak zdá poslední dobou. Ale to je zas jinej příběh.

Já vám jenom chci tímhle vším říct, že to pravý My Cooking Diary, jak ho znáte, bude za chvíli zase zpátky, ale dejte mu, prosím, čas. Teď jedu do Thajska a až se vrátím, bude všechno jinak. Snad.

Mám vás ráda a děkuju. Děkuju hlavně za to, že i když si toho určitě spousta z vás všimla (tý neaktivity ohledně jídla), tak mi nepřišla ani jedna zpráva, co se děje. Jste nejlepší a pokud jste tenhle zmatenej článek dočetli až sem, tak klobokou dolů:D

Můžu vám třeba za odměnu takhle na závěr napsat, že až se vrátím, tak plánuju zas MĚSÍC S KAČÍ a to se vším všudy:)

Krásnej večer přeju!

K.