#AdekSKatlouVJaponsku, 11.díl
Loučení s hostelem v Osace, cesta Shinkansenem směr Hiroshima, nejsmradlavější pokoj
10.4.2017
Ráno vstáváme, dáváme sprchu a hned začínáme balit. Já ještě detailně fotím celej hostel, aby jsme měli vzpomínku. Taky fotím i záchod, protože jeden japonskej záchod na památku musíme mít. Svlíkáme peřiny, cpeme všechno do krosen, vracíme klíčky od skříněk na recepci a krosny si ještě necháváme v hostelu. Bereme jenom tašku se špinavym prádlem, kupujeme snídani v 7 eleven a jdeme do prádelny. Po zkušenosti s minulou prádelnou to už zvládneme i tady u nás za rohem. Jsou tu sice jiný pračky, ale funguje to stejně. Akorát to teda neni i s práškem, takže ten musíme koupit extra v mini automatu vedle. Všechno je to samozřejmě v japonštině, takže nevíme co je prášek a co to druhý. Kupujeme jedno z toho a zrovna je to nějaká houbička do sušičky. Na druhej pokus vypadne asi teda konečně prací prášek. Sypeme to do pračky, i když to vypadá spíš jako nějaká žíravina a zapínáme to. Pračka jede a my se můžeme pořád podívat dovnitř. Jakože můžeme odklopit to víko a koukat se, jak se točí ten buben. To nás trošku znervózňuje (teda hlavně Adama), ale necháváme to bejt. Nakonec to zacvakne a začne se to konečně prát. Po půl hodině přesouváme vypraný prádlo do sušičky a zapínáme ji na 30 minut. Já píšu deník a Adam hraje něco na mobilu. Suchý prádlo skládáme a snažíme se ho narvat do tý tašky, ve který jsme ho přinesli. Jenže tu jsme vyprali taky a sušička ji trošku víc srazila. Neseme prádlo v ruce zpátky do hostelu, přidáváme ho do krosny a vyrážíme vlakem na stanici Shin Osaka.
Chceme si rezervovat místa, ale vlak je už plnej. Musíme si proto najít místa v non-reserved vagonech. To většinou bejvaj ty první tři a stojí se na vstup do nich v řadách už třeba půl hodiny předem. Adam jde proto do řady a já jdu vybrat peníze a koupit sváču. Doporučuju peníze vybírat v bankomatech 7 eleven. Ostatní bankomaty nám občas kartu vůbec neberou. Vracím se za Adamem, kterej stojí v řadě hned druhej. Krásná práce. To bysme si mohli sednout i vedle sebe. Vlak přijíždí jako vždycky na čas, obsluha obrací sedačky na druhej směr (normálně je vezmou a všechny otočí, aby se sedělo ve směru jízdy) a za pár minut nastupujeme. Na nástup i výstup máte vždycky fakt jenom chviličku. Shinkanseny jezdí na vteřiny přesně a jsou dost nekompromisní. Sedáme si krásně vedle sebe, krosny rve Adam nad nás a vyrážíme Shinkansenem Sakura směr Hiroshima. Opět nám zalejhaj uši a opět je to zážitek. Jet ve vlaku skoro 300 je prostě masakr.
Na nádraží v Hiroshimě jdeme rovnou na turistický informace a tam se ptáme, jak se dostaneme co nejlíp k našemu hotelu. Paní nám doporučuje Hop-on Hop-off autobus, na kterej nám platí JR Pass, tak jedeme tím. Vystupujeme na zastávce Hiroshima castle a hotel je asi minutu od nás. Ukazujeme rezervaci, platíme 12.024¥ za hotel na dvě noci a jdeme na pokoj. Ten je malinkej, ale konečně nemusíme šeptat a spát na palandách, takže pecka. Manželský postele jsou tu teda o dost menší a je to spíš takový větší jednolůžko. Nic z toho mi nevadí, ale to, že pokoj smrdí jako popelník trošku jo. Jenže nekuřáckej pokoj v tomhle hotelu nebyl k dispozici a když jo tak za trochu jinou cenu. Na stole je ale nějakej sprej, tak to stříkam po celym pokoji, otvírám okno a za chvíli je to lepší. Sundaváme krosny a jdeme se projít do centra na jídlo. Náš klasickej problém s výběrem jídla už nekomentuju. Nakonec vybíráme kari. To jsme dlouho neměli, tak na něj máme chuť.
Dáváme si ho asi v nejmenším bistru. Má dohromady tak 8 míst a jídlo i pití vám připraví za mini barem. Kari je sice míň výrazný než normálně, ale i tak nám chutná. Platíme a jdeme zpátky na hotel. Je tu celkem chladno a zejtra má bejt hnusně, ale to nás už nepřekvapuje. Zatim nám počasí nějak extra nepřeje. Cestou si kupujeme nějaký jídlo na pokoj a já jdu dělat deník. Asi po půl hodině to vzdávám, protože wifi je šílená. Upravuju aspoň fotky a nahraju to snad někde zejtra. Koukáme chvíli ješte na japonský pořady o vaření a pak jdem spát. Zejtra to bude tuším dost náročnej den. Hlavně psychicky.
DNEŠNÍ ÚTRATA: 17.494¥
Nahrávání deníku, smutný Muzeum v Hiroshimě, procházka městem a krásnej park s Hiroshima castle
11.4.2017
Probouzíme se do upršenýho rána, ale tak za dvě hodiny by mělo bejt už líp. Volíme proto variantu, že se nasnídáme v nějaký kavárně, počkáme tam až přestane pršet a já mezitím nahraju deník. Potřebujeme k tomu ale dobrou wifinu a ta je tady jistá snad jenom ve Starbucks. Sice moc nemusíme tyhle předražený kavárny, ale občas se to hodí. Dáváme si Chai tea latté a k tomu snídani. Já beru zeleninovej wrap a jednu waffličku a Adam nějakou bagetu se šunkou a quiche. Přece jenom tu nějakou chvilku budem. Wrap je super. Když v něm zacejtim koriandr, uplně mi dojde, že mi tady v Japonsku strašně chybí v jídle čerstvý bylinky. Doma je používám do všeho a tady skoro v ničem nejsou. Nebo teda aspoň v tom, co jsme jedli my. Wifi je tu super a já během hodiny a půl mam deník i s fotkama na blogu. Balíme naši malou kancelář a jdeme na prohlídku města.
Pořád ještě trochu prší, tak jdeme jako první do muzea. Jak už jsem psala v deníku z Tokia, tak na muzea moc nejsem, ale tohle mě fakt upřímně zajímá. I když tuším, že to bude asi hustý. Kupujeme vstup a jdeme po schodech nahoru. Všechno začíná fotkama, který byly pořízený těsně po výbuchu. Na Hiroshimu totiž dopadla 6.8.1945 v 8:15 ráno atomová bomba, kterou odpálily USA. Bylo to poprvý, co byla vůbec použita. Fotky výbuchu jsou jediný místo, kde jsem fotila, pak už jsem vytáhla foťák jenom na vzkaz od Václava Havla do pamětní knihy. Nebudu tady psát, jak to všechno bylo, určitě si o tom můžete přečíst všude na netu, ale chci spíš popsat to muzeum. Začátek je takovej informační a vysvětlí, co a kdy se stalo. Pak přichází ale ty horší části. Chodíte kolem vitrín, ve kterejch jsou různý předměty s popisem, komu patřily. Většinou patřily malejm dětem a mně se z toho chce brečet. Když vidíte malý roztrhaný šatičky od krve a k tomu popis, že holčička se po výbuchu snažila dostat domu, ale nepodařilo se jí to, tak se asi není čemu divit. Taky tam jsou třeba ustřižený vlasy a k tomu popis, že patří holčičce, která nepřežila výbuch a její máma si ustřihla vlasy na památku, když ji našla. Nebo taky zrezlá a ozářená tříkolka, kterou měl rád dvouletej chlapeček, kterej nepřežil výbuch a jeho táta ho pohřbil spolu s ní. Když ustojíte tohle, tak vás pak dojme příběh o Sadako, holčičce, která přežila výbuch ve zdraví, ale následky se v podobě leukémie dostavily o pár let později. Bojovala s nemocí několik let, ale nakonec zemřela. A protože chtěla žít a věřila v uzdravení, skládala malinký ptáčky z papíru. Věřila, že když jich složí dostatek, tak nemoc porazí, což se bohužel nestalo. Složila jich víc než tisíc a dodnes jsou symbolem města. Narazíte na ně skoro všude. O nehtech za sklem, fotkách ohořelejch těl, popisu následků záření na lidský tělo, fotkách zničenýho města a podobně už se snad ani rozepisovat nebudu. V muzeu trávíme přes dvě hodiny, čteme si úplně všechno a vycházíme dost smutný. Zemřelo tenkrát celkem přes 100.000 lidí.
Po prohlídce muzea se jdeme podívat na všechny památníky, který jsou v parku před ním. Je tam pamatník dětem, kterej vzniknul na počest Sadako a všech dětí, co tenkrát zemřely. Památník obětem je kousek od něj a jsou pod ním v truhle v sešitech napsaný jména všech známejch obětí. Některý se nikdy nepodařilo identifikovat. Taky v parku hoří věčnej oheň od roku 1964, kterej zhasne až ve chvíli, kdy ze světa zmizí všechny nukleární zbraně. Na konci parku pak stojí Atomic Dome. Budova, která jako jedna z mála útok částečně vydržela. Navrhoval ji českej architekt Jan Letzel a podobná budova je i v Praze. Po procházce parkem jdeme na obědo večeři. Dáváme si gyoza knedlíčky, já k tomu rýži s vejcem a Adam s masem a nějakou omáčkou. Pijeme k tomu pivo a je to skvělý.
Poslední, co chceme dneska vidět, je Hiroshima castle. Je kousek od našeho hotelu a v parku všude kolem něj jsou sakury. Je to krásná procházka a jak pršelo, tak se sakury odráží i v těch loužích. Navíc začínaj opadávat, takže procházíte přes barevný květy. No prostě romantika. Samotnej hrad je taky nádhernej. Je dřevěnej a docela podobnej tomu v Osace. Když jdeme zpátky, začíná vykukovat i sluníčko, tak by zejtra mohl bejt hezkej den. Po procházce si jdeme nakoupit nějaký zobání a večeři na pokoj do supermarketu. Adam má na pokoji nějaký brutální nudle, co si koupil už v Naře a já si beru okurkovej salát se sezamem a chilli. K tomu bereme pistácie a mochi bochánek a jdeme na pokoj. V našem popelníčku (rouzuměj zakouřenym pokoji) Adam tahá konvičku, kterou tak moc touží už od začátku vyzkoušet. Je to taková mini kovová konvička s pokličkou a malým vařičem pod ní. Jako nic speciálního to samozřejmě nedělá. Klasicky to uvařilo vodu, ale Adam vypadá spokojeně, že to zkusil. Zalejvá svoje divně vypadající nudle a jdeme “hodovat”. Salát byl moc dobrej, ale Adam konstatuje, že tyhle nudle nic moc. Máme tady od začátku svoje oblíbený a tohle prostě neni vončo. Koukáme u toho zas na nějaký šílený pořady a tipujeme, o čem tak jsou. Pak chvíli píšu deník, objednáváme hotel v Beppu a jdeme spát. Zejtra nás čeká Miyajima Island.
DNEŠNÍ ÚTRATA: 5591¥
K.
