#adekskatlounatripu, 7.díl
5.3.2015, Čtvrtej den bez sprchy a přejezd do Halong Bay…
Je to neuvěřitelný, ale probouzíme se až na nádraží v Hanoji. Spali jsme celou noc a já se cejtim konečně vyspaná. Horší je, že jsme za poslední tři dny neměli možnost se nikde umejt. A dneska to celej den taky nehrozí, protože máme další přesun. Takže večer to budou čtyři dny bez sprchy a já vám říkám, že to nechcete prostě. V životě jsem tak dlouho bez sprchy nebyla, ani na fesťáku ne. Takže jenom u umyvadla ve vlaku čistíme zuby a vystupujeme na nádraží. Jenže je 5:30 a celý nádraží je zavřený. Včetně skříněk, kde máme krosny. Kolem nejsou otevřený ani žádný kavárny, takže nám nezbejvá nic jinýho, než čekat dvě hodiny do otevření mezi spícíma Vietnamcema. Na nádraží to divně smrdí, ale neopovažuju se nic říct nahlas. Přece jenom jsem se skoro čtyři dny nemyla, že jo. Spát se nám nechce, takže jsme aspoň na místní wi-fi a koukáme oba dva do mobilů. Po dvou hodinách čekání se konečně nádraží otvírá a přichází okamžik pravdy. Budou ve skřínkách naše krosny? Chvilka napětí….a byly tam. Uff. Teď ještě musíme počkat na paní za přepážkou, protože potřebujeme lístky do Hai Phongu. Na otevření přepážky ale už čekáme v naší oblíbený Highland Coffee kavárně a dáváme si Ca Phe Sua Da. Přehráváme opět fotky na Dropbox a v mezičase jde Adam koupit lístky na nádraží. Za chvíli přibíhá uřícenej, že lístky teda má, ale že vlak jede za půl hodiny z jinýho nádraží. Prej je to dva kilometry někam rovně. Rychle balíme věci v kavárně, nahazujem krosny na záda a jdeme rychlou chůzí tím směrem, kterej ukázala paní na přepážce. Adamovi se to ale nějak nezdá a vytahuje po chvilce mobil, aby se kouknul na naše offline mapy. A samozřejmě jdeme úplně špatně. Vlak jede za dvacet minut a my nemáme šanci to stihnout. Zbejvá jediná možnost – vzít si taxíka. Stopujeme první Malinh taxi, který vidíme a doufáme, že to stihneme. Jede to asi za 8 minut a my jsme fakt tady. Taxi stálo 24,000 VND (24 Kč) a my máme u sebe jenom pětistovku. Pán nemá zpátky a my nemáme čas to běžet někam rozměnit. V drobnejch máme 19,000 VND, tak je od nás bere a my můžeme jít na vlak. Moc hodnej pán. Za tuhle cenu v Praze do taxíku ani nenastoupíte.
Uřícený, ale šťastný, že jsme to stihli, nasedáme do vlaku na naše hard seat (ty nejlevnější) místa. Musíme přece vyzkoušet všechny varianty cestování vietnamskejma vlakama. No a co vám budu povídat, víc hard to už bejt prostě nemůže. Hard seat totiž znamená, že naproti sobě máte dvě dřevěný lavice, na každou se vejdou dva lidi a opěrátko se sedadlem jsou v pravym úhlu. Sedíme s Adamem naproti sobě a naše výrazy hovoří za všechno. Budou to dvě a půl hodiny hrůzy. V týhle třídě jezdí hlavně jenom místní a cizince tu málokdy potkáte. Ze stropu místo klimatizace trčej stolní větráky, lidi si tu různě dávaj nohy přes sebe a mluví spolu. Co bysme chtěli za 55,000 VND na osobu, že jo. Dáváme si sluchátka do uší a doufáme, že to rychle uteče. Paní vedle mě vypadá, že jí je nějak špatně a stařík z protější uličky všem kolem pořád nabízí nějaký bonbóny. Pětkrát mu moc děkuju a s úsměvem odmítám. Adam si cestu prokládá ještě komunikací se spolucestujícím z Číny. Komunikujou spolu přes mobil a používaj anglicko-čínskej slovník. Je to fakt sranda, když on tam píše ty znaky a Adamovi to vyjíždí v angličtině a naopak. Cesta nakonec utekla celkem rychle a my jsme v Hai Phongu. Opět se snažíme na nádraží vyhnout taxikářům a jdeme rovnou hledat autobusový nádraží. Tam kupujeme cestu do Halong Bay za 50,000 VND na osobu a jedeme. Na nádraží nastupujeme jenom my, krosny máme vedle sebe a celej autobus je jinak prázdnej. Jenže teprve po pár minutách jízdy poznáváme, jak to chodí v místních busech. Na nádraží totiž nenastupuje z místních nikdo. Řidič autobusu má na předním skle vždycky ceduli s nápisem, kam jede a místní si ho různě po cestě odchytávaj. Během půl hodiny jsou naše krosny někde vepředu u řidiče a my máme kolena u krku, protože se mačkáme mezi ostatníma v totálně přecpanym buse. Jako nejhorší věc na místních busech hodnotíme to, že nejsou přizpůsobený pro průměrnýho člověka z Evropy. Nohy se nám tam prostě nemaj šanci vejít. Čím víc se blížíme do Halongu, tím víc prší a je větší mlha. Shodujeme se s Adamem, že spát na lodi v tomhle počasí je blbost a radši vezmeme hotel. Ráno se pak rozhodneme, jestli na lodi má cenu vůbec vyjíždět.
Po dvou hodinách nám bus přibržďuje u krajnice a nám se to nějak nezdá. Ukazujou nám, že touhle cestou je Halong Bay. Jenže my jsme si zaplatili cestu až tam, takže nevidíme moc důvod, proč vystupovat dřív. Nikdo se s náma moc nebaví a my musíme prostě vystoupit u sjezdu z dálnice do největšího deště. Bus hned odjíždí a na nás tam čekaj dva Vietnamci na skútrech. Šmejdi. Prostě to měli předem dohodnutý, abysme zaplatili dvakrát. Jednou za bus a jednou za motorky. Do Halongu je to ještě pět kilometrů a strašně prší, takže nám nezbejvá nic jinýho, než jim zaplatit dalších 50,000 VND. Chtěli dokonce 100,000 VND, ale to jsem mu rovnou řekla, ať zapomene. Tohle mě tady fakt štve. Seš turista, tak tě voberou. Nehorázný. Jenže si říkam, že u nás to nechodí jinak, že jo. V průvodci jsme našli nějakou ulici, kde by měli bejt levný hotely, tak se tam vydáváme. Je to kousek. Během toho, jak ji procházíme, na nás z každýho hotelu někdo volá, ať jdeme k nim. Není sezóna a hotely se o každýho hosta perou. Máme tím pádem výhodu, protože si můžeme vybírat a navíc i docela dobře smlouvat. Dva hotely odmítáme kvůli šílený sprše. Po čtyřech dnech bez sprchy se odmítám koupat v totální plísni. Třetí hotel už nemám moc sílu to řešit a berem ho. Noc jsem usmlouvala na 250,000 VND za pokoj, což je super cena. Krosny házíme na zem a naše první kroky vedou do koupelny. Nemůžu tomu uvěřit!!! SPRCHA!!! Jsem tam snad hodinu, jak si tu vodu užívám. Konečně si zas připadám jako člověk a ne jako smradlavej hadr na podlahu.
Po sprše se snažíme celkově nějak zregenerovat. Dobíjíme veškerou elektroniku, přetahujeme fotky, třídíme je a pak jdeme kousek od hotelu na jídlo. Dáváme si nudle s masem a omáčkou a k tomu oba dva pivo. Po chvíli si za náma přisedne Brit od vedlejšího stolu a začne si s náma povídat. Jsme rádi, že si konečně máme s kým pokecat pořádně v angličtině. Ptá se nás na naši cestu, na dojmy z Halong Bay a celkově na první dojmy z Vietnamu. Po chvíli se nám představuje jako Marc Hampton, profesor turismu. Tady v Halong Bay je kvůli výzkumnýmu projektu a už vydal spoustu knih. Dokonce i pro „bacpackery“. Dává nám spoustu rad ohledně Bali, Singapuru a Kuala Lumpur a my jsme za každou radu od takovýho cestovatele fakt rádi. Po jídle se loučíme, slibujeme, že pošleme z našich cest nějakej e-mail a jdeme zpátky do hotelu. Cestou kupujeme vodu a ovoce na snídani a po příchodu do pokoje jdeme přímo do postele. Byl to den velkejch přejezdů a my jsme oba úplně vyřízený. Teď už stačí jenom doufat, že zejtra nebude pršet a my uvidíme tu slavnou zátoku Halong Bay.
K.
PS: Omlouvám se za počet a kvalitu fotek..Při přejezdech ale nebylo moc co fotit, tak jsou to jenom tři fotky z mobilu…
