#AdekSKatlouNaTripu, 5. díl:
3.3.2015, Dobrodružná jízda busem, rejžový terasy a Hmongové…
Vystupujeme uplně vyřízený a rozlámaný na nádraží v Lao Cai. Aspoň, že ve vlaku tekla voda, vyčistili jsme si zuby a já se tim trošku probrala. Z vlaku vystupuje neskutečný množství turistů a na ty se valí obrovský množství nahaněčů, který nabízej předraženej odvoz do Sapy. V tuhle chvíli je potřeba bejt nekompromisní a všem říct rovnou ne. Slyšeli jsme pár nabídek na cenu a bylo to fakt šílený. Do Sapy se jede hodinu a chtěli za cestu minibusem třeba i šest set tisíc dongů. Nevim, co je smutnější. Jestli ta drzost si o takový peníze vůbec říct nebo to, že jim to turisti v klidu zaplatí. Každopádně my za to tyhle nehorázný prachy odmítáme dát a snažíme se vykličkovat z tohodle šílenství. Před odjezdem jsem díky informacím ze stránky www.severni-vietnam.cz věděla, že tam jezdí nějaký linkový autobusy, který stojej kolem padesáti tisíc dongů. Jenže nevíme, odkud tyhle autobusy jezdí. Je strašně brzo ráno a nikde ty linkový autobusy nemůžeme najít. Nevim, jestli tady zrovna nejezdí nebo jsme je přehlídli, ale prostě žádnej linkovej bus tu teď neni. Používáme poprvý offline mapy a jdeme směrem autobusový nádraží. Nějaký busy tady jsou, ale neni tu nic, z čeho se dá vyčíst, kterej bus kdy, kam a za kolik jede. Nezbejvá nám nic jinýho, než chodit autobus po autobusu a ptát se přímo těch řidičů. Zní to jako jednoduchej úkol, ale když vezmete v potaz to, že ani jeden z řidičů neumí anglicky, stává se z jednoduchýho úkolu půl hodinovej a skoro nereálnej úkol. Po chvíli zoufalství, který mě začíná přepadat, na mě Adam volá, že ten bus našel a ať jdu za nim. Adam stojí u něčeho, čemu se nedá říct asi ani autobus. Nazvala bych to spíš pojízdnym vrakem, kterej maj na starost tři vysmátý Vietnamci. Prej nás tam hoděj každýho za třicet tisíc dongů. Což o to, cena je super, ale mně se v hlavě honí myšlenka, že tu cestu do Sapy nemusíme v tomhle nadupanym stroji přece jenom přežít. Na druhou stranu tady máme fakt, že nic jinýho tam zřejmě v nejbližší době nejede a tím pádem nezbejvá nic jinýho, než si s něma plácnout a za hodinu s něma odjet do Sapy.
Máme hodinu čas a je potřeba ji využít ke snídani. Moc toho kolem nádraží nemůžeme najít, takže si nemáme moc z čeho vybírat. Nakonec si sedáme k paní, která nám dělá ranní Bánh Mi Op La, což je snídaňová vietnamská bageta se zeleninou, bylinkama a vaječnou omeletou. To nám dost bodlo a teď si jdeme koupit ještě vodu a nějaký sušenky na cestu. Hodina utekla jak nic, my nasedáme do našeho „minibusu“ a vyrážíme konečně směr Sapa. Vevnitř sedíme jenom my, tři Vietnamci, kterejm tahle supr nadupadná kára patří a dva další Vietnamci. Zřejmě kamarádi těch majítelů. Je mi to celý nějaký divný a necejtim se uplně stoprocentně jistě. Adamovi to přijde uplně v pohodě a nechápe, že se mi něco nelíbí. Nic ale neříkam a už se těšim, až vystoupíme. Jenže po několika minutách jízdy nějak pořád kličkujeme ve městě a nenabíráme ten správnej směr. Adam to kontroluje na offline mapách a dokonce zjišťuje, že jedeme uplně na druhou stranu. To už mi docházej slova a jenom čekam, co se začne dít. Jsem lehce nervózní. Zajíždíme někam do zapadlejch uliček, projíždíme okrajem města a pak zajíždíme do nějaký prapodivný dílny. Dívám se na Adama „podle mě nás tady zabijou, zakopou do země a už nás nikdy nikdo neuvidí“ pohledem a tomu začíná taky lehce tuhnout výraz. Jeden Vietnamec vylejzá bez bot jedním z oken na střechu s provazem, druhej jde někam do dílny a třetí rve na střechu nějaký obří plechy. Mezitím, co dva se staraj o přivazování plechů na střechu, ten třetí rve pro změnu něco dovnitř vedle nás. Nějakej stavební materiál. Na střechu ty plechy mimochodem upevňujou tak, že si provaz podávaj pod sebou oknama vnitřkem auta. Vidíme tak nad sebou na stropě několikrát obmotanej provaz a nestačíme se divit. Po patnácti minutách odjíždíme z dílny a já jsem si oddychla, že nás nikdo nezabil. Jenže tím nakládací akce rozhodně nekončí a nám začíná právě hodinu a půl dlouhá okružka po prodejnách se stavebním materiálem a nekonečný nakládání všemožnejch věcí. Ze začátku se mi chce brečet, ale po pátý zastávce, kdy vedle kovovejch tyčí, dřevenejch prken a desek začali nakládat pytle s rejží, jsem se začala už smát. Zastávek bylo celkem asi deset a do Sapy vyrážíme ve chvíi, kdy minibus neni schopnej pojmout víc věcí a lidí. Adam sedí u okýnka a já mam loket pravý ruky opřenej o nějaký desky, který jsou narvaný vedle mě. No zažijete tohle někde jinde? Sice jsme v půlce nakládácí akce měli slabší chvilku a chtěli jsme vystoupit, ale nakonec jsme tohle divadlo vydrželi. Konečně nabíráme správej směr a projíždíme kolem místa, kde jsme do minibusu nastoupili. V tuhle chvíli se už s Adamem všemu smějem. Pořád koukáme kolem nás a nemůžeme uvěřit tomu, že se to fakt jako děje. Třešničkou na dortu je ale i samotná cesta do Sapy. Vzhledem k technickýmu stavu našeho vozidla si určitě umíte představit, jak dobře a rychle jedeme do kopce a jaký zvuky to vydává.
Po třech hodinách od nástupu do minibusu jsme konečně v Sapě. Platíme vysmátejm Vietnamcům šedesát tisíc dongů a vystupujeme. V tu chvíli se na nás opět sesypou různý taxikáři a lidi, co nabízí motorky nebo ubytování. Všechno odmítáme a snažíme se tady trošku rozkoukat. Sedáme si na nějakej nejbližší kámen a přemejšlíme, jak to uděláme. Po chvíli přemejšlení za náma přichází malá roztomilá paní s křiklavě růžovym šátkem na hlavě a ptá se nás, jestli bysme nechtěli přespat u ní doma. Vzhledem k tomu, že neni votravná jak ostatní, ptáme se jí na podrobnosti. Nabízí nám homestay, ve kterym bysme byli jenom my dva a její rodina a k tomu trekking po Sapě. My dva nejsme teda rozhodně typy na dlouhý procházky mezi rejžovejma polema, takže trekking odmítáme a domlouváme si homestay. V Sapě máte totiž několik variant, jak tam strávit čas. První možnost je vzít si klasickej hotel, objednat si tam okružku a mít to všechno zajištěný. Tuhle možnost hned škrtáme, protože je to dost nuda. Druhá možnost je si vzít turistickej homestay, kde je třeba dvanáct turistů a opět si k tomu připlatit program. Tahle možnost sice zní o něco líp, ale nic autentickýho rozhodně neuvidíte. Hromadný turistický homestaye maj totiž záchody i sprchu a to má do reality v Sapě daleko. Navíc je to drahý. Tuhle možnost teda taky škrtáme, protože klasickej lov na turisty nemusíme a chceme zažít něco autentickýho. Třetí možnost je vzít si autentickej homestay, půjčit si motorku a zažít Sapu tak, jak ji vidí málokdo. Ono vlastně základem je půjčit si tu motorku. To autentický bydlení už je jenom taková třešnička na dortu. Bez tý motorky se totiž dostanete jenom na nejturističtější místa, který před váma vidělo už asi milion lidí. Maličká paní (z etnické minority Hmong) se nám představuje jako Tu a domlouvá s náma sraz na večer. Taky s náma rovnou dohaduje cenu čtyři sta tisíc dongů za jednu noc pro dva s večeří i se snídaní. To mi přijde uplně super. Dává nám číslo, říká jméno vesnice, ve který bydlí a ptá se nás, jak se tam dostaneme. Říkáme, že si chceme půjčit motorku, ale nevíme kde. Na chvíli odbíhá a za minutu se vrací s nějakym klukem na motorce. Ten nám prej půjčí motorku. Říkáme mu teda, že bysme chtěli motorku na dnešek a zítřek. V tu chvíli sleze z tý motorky, dá nám klíčky a říká, že to bude tři sta tisíc dongů. Kroutím hlavou a říkám, že to chci za dvě stě tisíc dongů. Chvíli si tam něco mumlá vietnamsky, ale nakonec souhlasí. Berem motorku, dvě helmy, klíčky a domluva zní, že zejtra v pět na tomhle místě mu motorku vrátíme. Pro jistotu si chlapce fotím, protože mi přijdou všichni stejný a nemusela bych ho poznat. Loučíme se s Tu, startujeme motorku a vyrážíme k první benzínce. Jsme uplně v šoku, jak to tady funguje a musíme se smát. Člověk by čekal, že ho chlapec doveze někam do půjčovny, ale ne. Tady se s nějakym papírovánim netrápí a místo toho vám daj klíčky od motorky rovnou do ruky a řeknou, že zejtra v pět jim máte motorku vrátit. Na benzínce si necháme natankovat plnou nádrž a platíme něco kolem dvaceti tisíc dongů. Litr tady stojí asi třináct tisíc dongů, což je skoro zadarmo a vy na dva litry můžete jezdit skoro dva dny v kuse.
Máme motorku, máme domluvenej nocleh a můžeme vyrazit. Je určitě potřeba zmínit, že Adam řídí skútr poprvý v životě, takže probíhá taková menší seznamovačka. Tenhle skútr není plně automatickej, takže se musí řadit a to je potřeba si párkrát zkusit. Adam ale jako zdatnej řidič nemá s motorkou žádnej problém a po chvilce už řídí jako pravej závoďák. Před cestou si ještě dáváme rychlý Bún Chá a vyrážíme do vesnice Cat Cat. Z náměstí v Sapě vyrážíme směrem do hor. Svítí sluníčko, je krásně teplo a my jsme s Adamem naprosto spokojený. A koho cestou do hor nepotkáváme u krajnice. Tomáše s Evou! Fakt náhoda. Přijeli sem jenom na jeden den a chtěj si projít pár míst pěšky. Koukáme společně do mapy a ukazujeme si místa, kam máme namířeno. Po pár minutách zjišťujeme, že jsme všichni uplně mimo a máme namířeno špatnym směrem. Zapínáme tím pádem na jistotu offline mapy v mobilu a zjišťujeme, že se musíme vrátit a jet směrem do údolí. Hledáme cestu ještě Tomášovi a Evě, pak se loučíme a přejeme hodně štěstí a zážitků. My sedáme zase na náš stroj a jedeme na druhou stranu. Místo do hor teď směřujeme víc do údolí a začíná se lehce ochlazovat. Po dalších pár kilometrech se neochlazuje lehce, ale je šílená kosa. Tipuju tak 15 stupňů teplotní rozdíl. Zastavujeme u krajnice, oblíkáme si bundy a pokračujem ještě níž. Po pár minutách vjíždíme do vesnice Cat Cat, ale nic nevidíme. Všude je neskutečná mlha a nevypadá to, že by v nejbližší době ustoupila. Já začínám lehce panikařit, protože jsem zatim neviděla jedinou rejžovou terasu. A prostě když jedete do Sapy, tak nic jinýho ani neočekáváte. Adam bere klasicky všechno v pohodě a navrhuje, že pojedeme teď dopoledne do hor a pak se odpoledne vrátíme. Přijde mi to rozumnej nápad, nasedáme na motorku a projíždíme kolem místa, kde jsme před chvíli zjistili, že jedeme špatně. Pokračujeme ještě několik kilometrů do hor, sundaváme bundy a začínáme se kochat neskutečnym výhledem. Sice nevidíme žádný pěkný rejžový terasy, za to ale vidíme nádherný údolí, který je celý v mlze. Chvíli tam jen tak sedíme, kocháme se a fotíme si to. V horách se ještě asi hodinu projíždíme a pak vyrážíme konečně na ty terasy. Žádný konkrétní vesnice už si neplánujeme a prostě jedeme směrem dolů. Mlha už uplně opadla a my konečně všude vidíme ty slavný terasy. No a řeknu vám, že se to prostě nedá moc popsat. Na fotkách je to sice taky moc hezký, ale dokud tam nebudete stát, nepochopíte, jak skvělý to ve skutečnosti všechno je. Jezdíme takhle po různejch zapadlejch silničkách asi tři hodiny a děláme milion zastávek. Ty výhledy se prostě neomrzí. Každej je totiž uplně jinej.
Kolem čtvrtý se vracíme do Sapy na náměstí a řešíme, jak se dostat k Tu. Sice nám řekla jméno vesnice, kde bydlí, ale víc nevíme. Nezbejvá, než jí zavolat. Já mám v mobilu ale vietnamskou simku, která mi dovolí používat jenom internetový data a Adam má zase českou simku, ze který takovej hovor bude stát neskutečnej balík. Chvíli chodíme po náměstí a pak potkáváme kluka, co nám půjčil motorku. Po chvíli vysvětlování rukama nohama (neumí tam moc anglicky) pochopil, že chceme půjčit jeho mobil, aby jsme si mohli zavolat. Vytáčí nám číslo a Tu to hned zvedá. Ptám se jí, jak se k ní dostaneme. Shodou okolností prej jede za půl hodiny znova na náměstí, takže tam máme počkat. Týpkovi vracim mobil, dávám mu pět tisíc dongů za ochotu a jdeme si sednout na lavičku. Za půl hodiny fakt přichází Tu, v ruce má tašku s nákupem z truhu a ukazuje, že máme jet za ní. Ona si sedá na motorku, kterou řídí její manžel a vyrážíme směr Lao Chai. Neni uplně jednoduchý s něma držet krok, protože maj Sapu dost projetou a některý kličky, co tam předváděj, nemáme šanci napodobit. Každou chvíli tak na nás čekaj. Jsou fakt nejvíc hodný. V polovině cesty musíme zaplati poplatek padesát tisíc dongů na osobu za vjezd do údolí. Proč se zrovna za tohle údolí platí, chápeme hned za pár minut. Tu nám ukazuje ty nejkrásnější výhlídky z celé Sapy a my konečně vidíme to, kvůli čemu sem jezdí lidi z celýho světa. Párkrát nám zastavujou i na fotku a my nemáme slov. Jestli to, co jsme doteď viděli, bylo krásný, tak tohle je supr ultra nádherný. Po pár nádhernejch zastávkách přijíždíme do vesnice Lao Chai. Je to vesnice, kde žije etnická minorita Hmongů. V Sapě se nejčastěji setkáte právě s Hmongy nebo ještě minoritou Red Dao. Poznáte je od sebe na první pohled, protože Hmongové nosí křiklavě barevný oblečení a Red Dao maj vyholený vlasy a maj na hlavě červený šátky. My jsme se rozhodli poznat spíš Hmongy, protože mě upřímně ty vyholený hlavy dost děsily. Přijíždíme prašnou cestou k malýmu domečku, kterej je celej ze dřevěnejch prken a nahoře jsou hozený nějaký plachty. Domek je postavenej přímo nad nádhernym výhledem na rejžový terasy a je hned vedle místní školy. Parkujeme motorku a Tu nás seznamuje s její rodinou. Tím pro nás začíná největší nával emocí za celou cestu. Tu nám představuje její dvě děti, dvě děti její sestry, manžela, manžela sestry, dědečka, babičku a ještě nějakou sestřenici. Jména si absolutně nepamatuju a jsem totálně v šoku. Děti nemaj boty, maj na sobě totálně špinavý oblečení a některý z nich maj celej obličej od nudlí z nosu. Děti pobíhaj na prašnym plácku před barákem mezi slepicema, kočkama, psem a dalšíma zvířatama. Ta nejmenší holčička má papír, pastelky a něco si čmárá. Tipuju, že to dostala od nějakejch turistů. Pak vcházíme dovnitř. Jsou tu tři místnosti, ale nejsou ani oddělený dvěřma, jenom příčkama. Je tu betonová zem a jedna cihlová stěna, což znamená, že jsou to trošku bohatší Hmongové. U chudších rodin cihlová zeď neexistuje. V jedný místnosti se spí, ve druhý je stůl a žídle a ve třetí se vaří a umejvá. Nad velkou částí celýho domku je půda, kde maj jenom zásoby rejže, kterou vypěstovali. Tu nás vede do místnosti, kde budem spát a ukazuje nám postel. Ta je neskutečně špinavá, vypadá že v ní žijou brouci a visí nad ní roztrhaná a špinavá moskytiéra. Skládá se z několika různejch kusů matrací, na kterejch jsou různě naházený peřiny. Házíme si tam věci a jdeme rychle pryč. Házíme na sebe s Adamem „to je teda síla“ pohledy a pokračujeme v prohlídce. V další místnosti je stůl, několik židlí a malá stará přenosná televize. Upřímně bych tady žádnou televizi nečekala, ale asi kvůli dětem našetřili. Ve Vietnamu má totiž skoro každej po ruce aspoň malou televizi. V největší místnosti je kuchyň, koupelna a obývák v jednom. Vaří se tady na ohni, přes kterej jsou natažený dvě kovový tyče. Na tyčích jsou tři hrnce a v těch se ohřívá voda nebo vaří jídlo. Koupelnou myslim hadici, do který teče voda z hor. Voda pak vytejká malou dírou v domě zpátky do přírody. Tuhle hadici používaj k mytí nohou, nádobí, zubů i zeleniny. Záchod tady nemaj a choděj ven na seno. Neni tam ani žádná díra do země. Prostě jenom seno. Kolem baráku všude něco pěstujou a chovaj. Běhaj tu zvířata a maj tady banány, čaj, rejži a třeba i marihuanu, kterou používaj k výrobě oblečení. Oblečení pak i sami barví do typickejch hmongskejch barev v obřích kádích za barákem. Jsem ze všeho totálně v šoku, dělám pár fotek, sedám si k ohni a pozoruju, jak se nám připravuje večeře. Nejdřív se dá v jednom hrnci vařit rejže. Žádná sůl, prostě jenom rejže a voda. Pak se postupně připravuje tofu s rajčatama, závitky, mladá brokolice, cibulka s houbama, krájí se špek a smaží se prasečí vnitřnosti. Všimla jsem si, že nepoužívaj vůbec žádnou sůl ani koření. Několikrát nabízíme pomoc, ale nikdy ji nepřijmou.
Ve chvíli, kdy je všechno uvařený, se jídlo rozmístí na několik různejch talířků, aby každej měl po ruce všechno. Každej taky dostane před sebe mističku a hůlky a přichází chvíle na modlení. Hmongové jsou křesťani a tenhle zvyk opakujou před každym jídlem. Po modlitbě se na každou mističku nandá rejže, ta se zaleje vývyrem a pak si každej do mističky dává, co chce. Nám tam dávaj na začátek od každýho něco. Závitky jsou super, ale tím ta super chuť pro mě končí. Ostatní jídlo žádnou chuť vlastně nemá, protože to není ničim dochucený. Nejhorší chvíle je sníst prasečí vnitřnosti. Mně nevadí játra, ledvinky a podobný vnitřnosti, ale tohle je něco jinýho. Tohle jsou pupíky, kousky žaludku, srdeční blány a podobně. Všechno to v puse divně křupe a má to na rozdíl od zbytku jídla fakt hodně silnou chuť. Adamovi to třeba ale chutná, takže je to hodně subjektivní. Nejhorší ale je, že když dokřoupu poslední blánu a raduju se, že to mám za sebou, dědeček mi tam s úsměvem do misky hodí další nálož. U nich je totiž zvykem, že když maj hosty, tak jim prostě fůrt přidávaj. A jelikož je prostě urazit nechci, tak se snažim jíst do posledního sousta. Adam třeba dostává už čtvrtou porci špeku a taky už mu to evidentně leze ušima. Taky mam třeba dost problém s těma hůlkama. Normálně totiž ta rejže lepí a tím se dá v pohodě nabírat. Tahle rejže je ale taková hodně kulatá a navíc zalitá vývarem. Rejže tim pádem u sebe vůbec nedrží a já pokaždý naberu tak dvě zrníčka. Všem u stolu to příjde děsně vtipný, tak se směju taky. Nikdo kromě Tu tady neumí anglicky, takže stejně jinej druh komunikace mezi náma neprobíhá. Po večeři všichni společně sklízíme a těch pár zbytků se dává jako žrádlo pro zvířata. Vietnamci absolutně nic nevyhodí a využijou každou část rostlliny i zvířete.
Po večeři probíhá koupání dětí. Voda se ohřejvá na ohni a pak se míchá teplá voda se studenou. Dospělí se nemejou. Prej se mejou jednou za tejden, někdy jednou za čtrnáct dní. Děti umejvaj tak, že jim vyhrnou rukávy a nohavice, na kartáč nasypou stejnej přípravek, jakoym mejou nádobí a začnou jim tim drhnout ruce a nohy. Pak přípravek opláchnou a tím je hygiena hotová. Všichni si pak večer čistíme zuby na místě, kde se před chvíli umejval o nádobí a děti. Děti jdou spát a my sedíme ještě u ohně s Tu a manželem jeho sestry. Ptáme se, kde se naučila anglicky a ona nám vysvětluje, že z odposlechu turistů. Prej neumí číst ani psát (a to ani ve svym jazyce), ale dorozumí se. Přijde nám to neskutečný. Pak nám nabízej, abysme si pokouřili z jejich dýmky. Ona to neni teda moc dýmka, ale spíš bong. Já odmítam, ale Adam se samozřejmě na tohle nenechá dlouho přemlouvat. Nejdřív zkouší místní tabák, pak zkouší i místní marihuanu. Nemá to prej ale tu sílu, jako u nás. Chvíli si ještě povídáme, pak si dáváme výlet na seno a konečně se přesouváme do naší „ložnice“. Je zima, takže oblečení ani nesundavám a beru na sebe ještě bundu. Adam se taky ještě oblíká. Než vlezeme do postele, probíhá takovej vnitřní souboj. Už takhle si připadáme neskutečně špinavý, když jsme se dva dny neměli kde umejt a teď máme vlízt do špinavejch peřin, plnejch havěti. Navíc se tam střídaj různý lidi a pochybuju, že to nějak perou. Zhejčkanost dáváme ale stranou a lezeme tam. Ještě, že je taková tma a nevidim pořádně, co kolem mě je. To bych nemusela zvládnout totiž. Snažíme se s Adamem ještě v tichosti probrat naše dojmy z dnešního dlouhýho dne. Rozpadlej autobus, půjčení motorky, mlha, nádherný terasy, špinavý děti , prasečí vnitřnosti a podobně. Než to všechno stihneme probrat, oba dva usínáme. Máme za sebou fakt náročnej den a zejtra na odpočinek taky nebude čas.
