#AdekSKatlouNaTripu, 4.díl:
2.3.2015, Jedeme vlakem do Sapy…
Opět jsme vzhůru ještě před budíkem. Dneska je náš první přesouvací den, takže začínáme všechno balit zpátky do krosen. Představa, že tohle budu dělat každej den, mě teda dost děsí, ale nezbejvá , než si zvykat. Pak se oba ještě jdeme vysprchovat, protože do sprchy se dostaneme, odhaduju nejdřív zejtra večer. Ve vlaku se totiž umejeme těžko. Jdeme na snídani, dáváme si opět vajíčka (nic jinýho tam vlastně na výběr ani neni, jen druh úpravy těch vajec) a tentokrát snídáme bez švába. A taky jsme vyměnili džus z prášku za kafe z prášku, který bylo pro změnu z nějakýho 3v1 pytlíku. Fakt dobrota. Po snídani bereme krosny a vyrážíme na nádraží, aby tam pro nás měli ještě lístky. Je pod mrakem, což je při přesunu s těžkou krosnou pěšky naprosto ideální. Je to něco kolem dvou kilometrů, takže počítáme, že to půjdeme tak dvacet minut. Po Hanoji už umíme chodit, takže kličkujeme mezi motorkama a cesta fakt utíká. Jedinej problém jsou ty nízko položený elektrický kabely. Dost často se nám to chytá za krosnu. Hlavně teda Adamovi. Jsme na nádraží. I když nesvítí sluníčko, tak z nás leje, máme oba totálně zpocený záda a taky nás záda dost bolí. Krosny pokládáme pod nohy, abysme si ulevili a čekáme ve frontě na lístky do Lao Cai. Přímo do Sapy se totiž vlakem jet nedá. Z Lao Cai pak musíme autobusem do Sapy, ale to hodláme řešit až na místě. Do Sapy jezdí jenom noční vlaky a první vyráží někdy kolem sedmý hodiny. Chceme místa „soft bed“, což jsou podle všeho místa v kupé pro čtyři lidi, kde má každej svoji postel. Jsou to nejlepší místa, který si můžete ve vlaku ve Vietnamu prej vybrat. Normálně bych si vzala i nižší třídu, ale všichni nám říkali, ať to určitě neděláme, že je to šílenství. No a tyhle dobrý místa jsou volný až ve vlaku, kterej jede v deset večer. Nezbejvá nám nic jinýho, než je vzít. Bereme k nim rovnou i zpáteční lístky z Lao Cai do Hanoje a platíme dohromady milion šest set tisíc dongů (šestnáct stovek v českejch).
Oukej, jenže co jako budem teď dělat? Máme dvě obrovský krosny a v Hanoji jsme všechno zajímavý viděli. První je potřeba vyřešit, co s krosnama. Tahat se s něma celej den je totální nesmysl, takže se snažíme najít nějaký řešení. Navíc si je nechceme brát ani do Sapy, protože je to zbytečnej vopruz. Chceme mít jenom batoh s hygienou, spoďárama a foťákama. Rozhlížíme se na nádraží a vidíme skříňky. Jdeme k nim blíž a starý polorozpadlý skříňky nám nepřijdou úplně bezpečný. Potřebujeme si krosny schovat na tři dny a tohle může každej vylomit asi za deset sekund. Navíc nám nikdo neni schopnej říct, kolik to stojí, protože neví, na co se jich ptáme. Adam jde před nádraží a snaží se vymyslet jinou možnost. Za chvíli přichází s tím, že paní naproti v cestovce nám tam ty krosny za tři sta tisíc dongů pohlídá. Jdeme tam i s krosnama a zjišťujeme, kde by krosny byly. Paní ukazuje do rohu místnosti. Díváme se s Adamem na sebe a jeden pohled stačí k tomu, abysme se shodli, že tady fakt ne. Prostě bysme je tam měli opřít do rohu a doufat, že je tam najdem. To riskovat určitě nechceme. Děkujeme a snažíme se vymyslet nějakou další variantu. Nakonec zjišťujeme, že lepší varianta než skříňka na nádraží asi v týhle situaci neni. Našli jsme na netu ještě nějaký úschovny, ale byly děsně daleko. Vracíme se na nádraží a kousek od skříněk sedí paní, která tam před tím nebyla. Ptáme se jí na skříňku a ona začne něco vietnamsky. Vytahujeme poprvý slovníček a ukazujeme na frázi ohledně ceny. Na papírek nám píše cenu za den a my jí píšeme, že chceme dny tři. Dává nám slevu a my s cenou nakonec souhlasíme. Skříňka nás na tři dny stojí dvě stě padesát tisíc dongů a dostáváme ještě klíč od malýho zámečku, kterej tam můžem zamknout. O bezpečnosti tý skříňky si fůrt myslíme svoje, ale nezbejvá nic jinýho. Dvě krosny se do jedný skříňky vejdou jen tak tak, bezpečný to moc neni, ale my jsme rádi, že jsme se jich konečně zbavili. Jdeme si za paní pro papírek o zaplacení a potkáváme u ní dva Čechy. Zjišťujeme, že jedou taky večer do Sapy, akorát tím vlakem dřív. Chtějí skříňku, tak jim pomáháme vykomunikovat nějakou cenu. Jedou do Sapy jen na den a nechtějí tam ani spát, takže potřebujou jenom dva dny. Pak se dáváme do řeči a nakonec jdeme společně s Tomášem a Evou na pivo. Nikdo z nás nespěchá, tak proč si na chvíli někam nesednout. Dáváme pivo (točený pivo asi za dvanáct tisíc dongů), povídáme o Vietnamu a říkáme si první pocity z týhle země. Pak se rozdělujeme, přejeme si hodně štěstí ve vlaku na spolucestující a hezkou dovolenou.
Krosny jsme vyřešili, Hanoj jsme viděli, takže co teď? Jdeme k jezeru. Už potřetí. Sedáme opět na lavičku a přemýšlíme, co budeme dělat. Já chci ochutnat nějakou Bánh Mi bagetu, ale jsem trošku ztracená. Nevím kam na ni zajít, tak píšu přes Instagram mým oblíbencům z Bánh Mí Makers, aby mi poradili. Vím, že jsou z Hanoje, takže komu jinýmu napsat. Obratem mi přijde fotka s adresou a my se tam hned vydáváme. Bistro Bánh Mee je hned vedle katedrály sv. Josefa. Objednáváme si tři různý druhy baget, abysme jich mohli ochutnat co nejvíc. Dvě bagety jsou klasicky naplněný masem, zeleninou a koriandrem. Třetí není plněná vůbec a přinesli k ní nějakou polívku s hovězím masem, mrkví a bylinkama. Bagety byly na chuť dobrý, ale trošku sušší. Vítězem se tak stala dokonalá hovězí polívka s kopou zeleniny a bylinkama (podle mě to bylo něco jako Bó Khó, něco na způsob našeho guláše po vietnamsku). Za tohle jídlo fakt palec nahoru. Sedíme chvíli ještě v bistru a využíváme místní wifi. Adam stahuje offline mapy, abysme se v Sapě neztratili. Stahuje mapu celýho Vietnamu a já jsem zvědavá, jak takový offline mapy budou fungovat. Pak se díváme do mapy Hanoje a přemejšlíme, kam bysme ještě mohli jít. Někde jsme četli, že je v Hanoji známej ještě most Long Bien. Je kousek, tak se k němu vydáváme. Po patnácti minutách chůze, kdy nás nepřestává bavit se dívat kolem sebe a divit se všemu co vidíme (sváření, vaření, prodávání, spaní, holení, stříhání, vyroba různejch věcí, milion motorek), stojíme podle mapy přímo před mostem. Jenže my vidíme jenom sloup od podjezdu a most je až za ním. Snažíme se to teda nějak obejít a dostat se na most. Jenže zjišťujeme, že i když to vypadá snadně a je to přímo před náma, neni zas tak snadný, se tam dostat. Musíme projít několik bloků, abysme se vůbec dostali na druhou stranu přes malej mostík. Když se tam konečně dostaneme, přicházíme do nějaký šílený ulice, kde je samej bordel, šílenej smrad a lidi na nás divně koukaj. Taky se tam potulujou psi a kočky. Když tou ulicí konečně projdeme, zjišťujeme, že nikam nevede a že musíme zpátky. V tu chvíli už říkám, že ten most vidět nepotřebuju a že na to kašlem. Adam se ale přece teď neotočí, když už jsme tady, takže volí jedinou možnost. Tou je jít asi padesát metrů po krajnici asi pětiproudý silnice, kde jezdí milion motorek. Ne, neni tam žádnej chodník a já fakt nechci, aby mě srazila motorka. Odmítám tam jít a Adam se mě snaží přemlouvat. Nakonec se nechávám přemluvit a běžim po krajnici, abych to měla co nejdřív za sebou. Motorky kolem mě lítaj a já si nadávám, že jsme sem vůbec šli. Po týhle šílený cestě přicházíme k mostu a je to starej ošklivej kovovej most, kterej za to absolutně nestojí. Jezdí tam milion aut a neni na tom nic zajímavýho. Asi je hezčí a zajímavější, když ho vidíte celej ze strany, ale v tuhle chvíli mě most Long Bien přestal zajímat a chci jít pryč. Ani ho nefotim. Jenže musíme zpátky zase přes tu krajnici a já zase běžim, Adam se mi směje, ale mně přebíhání obrovský silnice ve Vietnamu zas tak vtipný nepřijde. To už je podruhý, co jsme se někam táhli kvůli mostu a nestálo to za nic. Poprvý to bylo ve Franii v Carcassonne a most jsme nakonec ani nenašli. Žádný mosty už nikdy hledat nebudu. No, super nápad s hnusnym starym rezavym mostem je za náma a fůrt nám zbejvá asi sedum hodin čas.
Jsem z toho všeho unavená, tak dáváme pauzu na kafe. Klasický Cà Phê Sữa đá vyřeší každej problém a hlavně nám dodává chybějící energii. Koukáme znova na mapu Hanoje a všímáme si nějakýho obrovskýho parku s jezerem. Ještě jsme tam nebyli, máme milion času, tak proč ne. Pěšky je to celkem dálka a já začínam bejt dost ušmajdaná. Každopádně po půl hodině stojíme před bránou s nápisem Lenin park a nevíme, co máme čekat. U brány se vybírá vstupný čtyři tisíce dongů za osobu, tak to platíme a jdeme tam. Vzhledem k tomu, že si s Adamem moc nečteme a neprohlžíme dopředu info o tom, co to má bejt, nestačíme se pak divit (třeba s tim šílenym mostem, že jo). Vcházíme do prostoru, kde nás hned na začátku vítá strašidelná polorozpadlá atrakce a k tomu psycho hudba jak z nějakýho strašidelnýho filmu. Jdeme dál. Čím dál jdeme, tím to vypadá líp. Zjišťujeme, že tenhle park je taková relaxační a sportovní oáza pro všechny. Lidi sem chodí běhat, cvičit, procházet se nebo skejtovat. Zastavujeme se u několika posilovacích strojů, který jsou určený pro každýho, kdo jde kolem. Tady na nich cvičí především starý lidi a my nedokážem zastavit smích. Je to absolutně skvělý, prej je to i u nás v Čechách, ale já to nikdy neviděla a teď na tom vidim cvičit malý Vietnamce. Nejsou to prostě normální stroje, jsou to různý kola a houpačky a já nevim co všechno. Točíme to, fotíme to a jdeme dál. Tam je to zas dost strašidelný. Rozpadlá stará horská dráha s dračíma vozejkama, která už dávno nejzdí, fůrt hraje ta divná hudba a kolem celýho parku vedou nějaký malý koleje, po kterejch nic nejezdí. Přicházíme k obrovskýmu jezeru, kde se půjčujou lodičky. Na vodě je ale jenom jedna, asi kvůli počasí. Fouká a je pod mrakem. Sedíme a pozorujeme vedle nás na plácku skupinku mladejch skejťáků, jak jezděj. Adam si to jako správnej skejťák samozřejmě fotí a točí na GoPro a všichni jsou z toho tam nadšený. Najednou jezděj jako kdyby o něco soutěžili a předháněj se, kdo dá lepší trik, což je sranda. Po hodině nic nedělání jdeme projít zbytek parku a jdeme směrem na nádraží. Sice máme ještě něco přes tři hodiny čas, ale už tu fakt nemáme co dělat. Sedáme si do kavárny Highlands Coffee před nádražím, objednáváme si další kafe a Bánh Mí a dohromady platíme asi sto tisíc dongů. Kafe mi chutná, Bánh Mí ne. Je tu wifi, zásuvky a maj pohodlný křesla. Já dopisuju deník a Adam střídavě přetahuje fotky na Dropbox, dobíjí elektroniku a čte si. Takhle nějak tam trávíme asi dvě a půl hodiny před odjezdem.
Je hodina do odjezdu a to je čas, kdy už máme bejt na nádraží. My si jdeme ještě do skříňky vyndat bundy a ostatní věci, co chceme s sebou. V Sapě má bejt fakt chladno, tak to nehceme podcenit. Taky kupujem vody a nějaký sušenky na cestu a míříme na nástupiště podle lístku. Všecko maj dobře značený a když nevíte, tak vám poradí. Pak hledáme bez problému ještě náš vagón a kupé. Máme jedno místo nahoře a jedno dole. Já beru to nahoře a Adam začíná zkoušet postel. Začínáme se fakt bavit. Za prvý je ta postel s názvem soft bed tvrdá jako kámen, za druhý jsou na polštářích i peřinách všude žlutý fleky a za třetí jsou ty postele prostě krátký. Já se tam vejdu tak, že se mi hlava i nohy dotýkaj zdí a Adam musí ležet v pozici nenarozenýho plodu. Přijde nám to dost vtipný a dost nás to baví. Prostě takovej dobrodružnej vejlet. Kdyby to bylo všechno supr a pohodlný, tak nemáme na co vzpomínat. Obalujeme polštáře bundou, body belty s pasem, penězma a kartou dáváme pod kalhoty, přikrejváme se a čekáme na spolucestující. Přichází dvě mladý Vietnamky, takový místní modelíny. Jedna veze obří kosmetickej kufřík a druhá má umělý řasy až na strop. Každopádně mi to přijde dobrý. Bála jsem se nějakejch podezřelejch lidí, co by nás třeba okradli, ale s těmahle jsem v klidu. Dávám nabíjet mobil pod polštář (jo, každej má svoji zásuvku za hlavou), zhasínám světlo, zamykám kupé a jdu spát. Už jsem v polospánku, když jedna z těch krasavic začne kašlat tak, že to vypadá na tuberu a ta druhá začne s někym telefonovat. Kašlající slečna za hodinu usíná a je od ní klid, ale ta druhá telefonuje dál. Zřejmě s nějakym vietnamskym bavičem, protože se fůrt chechtá, fůrt něco mele a rozhodla se, že spát prostě nebude. Po třech hodinách, co kvůli ní ani jeden s Adamem nespíme, ji říkam pššššt. Koukne se na mě vražednym pohledem, na chvíli začne šeptat a po pěti minutách jede zase to samý. Přijíždíme do Lao Cai, což poznáme tak, že začne v kupé hrát hudba, která vás má probudit (jenže my nespali, takže nás to vzbudit nemohlo) a pak hlásí, že jsme na místě. Cesta trvala osum hodin a slečna z toho s někym telefonovala sedum a půl. Asi si dokážete představit, jak fresh oba dva vystupujeme na nádraží do novýho a náročnýho dne.
