#AdekSKatlouNaTripu, 20.díl
Plovoucí trhy v Cai Rang, skvělej oběd v Can Tho, krokodýli a smutný rozloučení s Vietnamem v noclehárně a pizzou…
22.3.2015
Kolem půl sedmý Quang obchází pokoje a budí nás. Připadám si trošku jako na škole v přírodě. Adam balí krosny a já jdu shánět někam snídani. Vyšla jsem ven a všude kolem hotelu byly akorát stánky s nějakejma součástkama na motorky. Absolutně nikde v okolí nebylo nic, kde by se dalo koupit jídlo. Náhodou u jednoho z těch stánků se součástkama zahlídnu, že tam pán dělá kafe, tak ho hned prosím o dvě. Aspoň něco. Vracíme se do hotelu a dáváme jejich snídani. Předraženou omeletu, ale hlady bejt nemůžeme. Ona sice jedna stála 30,000 VND (30 Kč), ale normální cena ve Vietnamu je třeba 10,000 VND, takže to z principu prostě dávat nechcete. U snídaně se taky loučíme s klukama s Malajsie, protože oni jedou už zpátky do Saigonu a domlouváme se, že až budeme za pár tejdnů v Kuala Lumpur, určitě se jim ozveme. Bereme si na sebe kontakty a my vyrážíme pěšky do přístavu, kde nasedáme na loď a jedeme směrem plovoucí trhy. Cestou už mi fakt leze na nervy jedna naše spolucestující, takže už je nejvyšší čas, že se zejtra zase odpojíme. Lodí jedeme asi hodinu a ta projížďka je fakt nádherná. Všude kolem nás jsou jenom domky na kůlech a lidi v týhle oblasti řeší všechno na vodě. Kupujou na lodích benzín, jídlo, no prostě všechno. Pak přijíždíme na trhy a je to nádherný. V tuhle chvíli mě trošku štve, že tu jsme na turistický lodi, protože nemáme šanci zažít tu autentickou atmosféru. Okamžitě se o naší loď zaháknou menší loďky, který nabízí ovoce, pití a jídlo. Normálně bych si něco koupila, ale tohle podporovat nechci. Ochutnávám akorát skvělý a šťavnatý milk fruit, který nám dávaj každýmu jako pozornost. Ostatní ovoce znám, tak o nic nepřicházím.
Mezitím, co tam ostatní obchodujou a nakupujou, já si sedám úplně dopředu na loď, pozoruju, jak to na trhu funguje a dělám pár fotek. Trošku mě mrzí, že jsme tu až takhle pozdě. Podle mě by sem člověk měl přijet s východem slunce, protože to je tam nejvíc lodí. Teď tu sice taky nějaký jsou, ale už to není ten správnej ranní šrumec. Představuju si, že tady je normálně mnohem víc živo. Hlavně mě fascinujou ty obří bambusový tyče, kterejma loďky odrážej a jejich motory na obřích tyčích. Z trhů přejíždíme na místo, kde se vyrábí rýžový nudle. Na to jsem dost zvědavá, ale je mi jasný, že to bude zas klasická turistická zastávka. A taky že jo. Sice je super vidět, jak celá výroba funguje, ale to množství turistů, co se fotí s plátkem rejžovýho papíru, trošku kazí dojem. Vím, že si na to pořád stěžuju, ale je to prostě ta horší stránka organizovanýho výletu. Všechno je udělaný tak, aby člověk utratil co nejvíc peněz za nejmíň autentickej zážitek. Následuje ještě exkurze v obřích skladech rýže, kde nám ukazujou různý její podoby. To množství pytlů kolem nás je fakt neskutečný. Pak už zase nasedáme na loď a jedeme zpátky do Can Tho. Tam máme dvě hodiny volna, než nám pojede autobus, kterým budeme pokračovat směr Chau Doc.
Čas využíváme na oběd. Jdeme do takovýho malýho útulnýho bistra a objednáváme si Bó Khó. Já s nudlema a Adam s Bánh Mí. Je to naprosto vynikajicí a trošku nás mrzí, že jsme tohle jídlo objevili až teď. Je to taková hustá hovězí polívka, která připomíná guláš. Má v sobě akorát hodně mrkve a jiný koření. Všechno je to zasypaný koriandrem a my jsme naprosto nadšený. Jako bonus jsme dostali ještě nějakej puding s karamelem a jsme úplně přecpaný. To ale vůbec není od věci, protože nás teď čeká šest hodin v autobuse. Nasedáme a nezbejvá nám jiný místo než na poslední pětce v zadu, kde sedí dva Němci. Ještě, že jedeme jenom hodinu a pak bude většina autobusu vystupovat, protože ten Němec vedle mě usnul a spí mi na rameni. Fakt pecka. Hned jak zastavujeme, tak to přesouváme s Adamem na jiný místa. Než si lidi vyndaj tašky z autobusu, tak se rozhlížím kolem a vidím pána, kterej trpí elephantismem. To znamená, že má třeba třikrát větší hlavu, než normální člověk, ale má k ní normální velikost těla. Jako musim říct, že mě to hodně rozhodilo. Netušila jsem, že něco takovýho existuje a uplně mě zahltila lítost (ještě pár dní jsem to měla před očima).
Cesta do Chau Doc má trvat ještě pět hodin, což je dost šílený. Mezitím máme ale zastávku na krokodýlí farmě, tak je fajn, že se trošku projdeme. Musím říct, že jsem fakt netušila, jaký množství krokodýlů nás čeká. Byly jich klidně stovky na jednom malym kousíčku. Je to tím, že žili dřív v Mekongu, ale pak začal cílenej odchyt, protože se tam přemnožili. Je to na jednu stranu hrozný, protože ty zvířata nežijou ve svým přirozenym prostředí, ale asi to jinak nešlo, protože ohrožovali lidi, co bydleli v okolí. Shodujeme se s Adamem, že je to fakt strašně děsivý zvíře a rozhodně ho nechceš potkat ve volný přírodě. Navíc když nám říkaj, že krokodýl má pořád hlad, tak proto otevíraj neustále tu tlamu. Po prohlídce farmy pokračujeme dál autobusem. Ten se po chvíli nalodí celej na trajekt, aby mohl přejet na druhej břeh Mekongu. Samozřejmě hned vylejzáme na trajekt a koukáme na západ slunce.
Po úmorný cestě konečně přijíždíme k hotelu. Opět je to spíš ubytovna a na první pohled je mnohem horší, než ta včera. Dostáváme klíče a už na chodbě se to hemží všelijakým hmyzem. Všude je totiž rozsvíceno, okna jsou otevřený dokořán a rozhodně v oknech nejsou sítě. Otvírám dveře do pokoje a když rozsvítím, mám hned totální šok a vyhejknu, že se lekne i Adam. Na stěnách běhaj obří gekoni, nad hlavou mi visí pavouk a všude poletuje divnej hmyz. Adam pohotově zabíjí pavouka a konstatuje, že je to teda mega hnus. Házíme do pokoje jenom krosny a jdeme se někam najíst. Musím to trošku rozdejchat. Nejsem jako nějaká zhejčkaná, fakt toho snesu dost, ale tohle je fakt moc. Ve městě zjišťujeme, že nejenom pokoj je hnusnej. Celý to město je takový špinavý a divně to v ulicích smrdí. Navíc nemůžeme najít žádný normální jídlo. Jediný, na co narážíme, je pizza. Dáváme si ji, i když je už od pohledu šílená. Hlad ale nějak zahnat musíme. Přijde mi trošku smutný, že se s Vietnamem loučím pizzou a takhle ošklivym městem, ale chápu, že je to prostě jenom hraniční město a ani to nemá bejt nijak zajímavý pro turisty. Po večeři se vracíme hned do tý noclehárny alias džungle a oba dva se štítíme čehokoliv dotknout. Adam ve skříni díky bohu ale objevuje nějakou síť nad postel. Asi půl hodiny zkoumáme, jak se to nad tu postel věší, až najdeme náhodou pod postelí nějaký tyče. Na ty se to musí zaháknout a to vytvoří takovej domeček. Síť mě upřímně dost uklidnila a hned se cejtim líp. Ještě by bylo skvělý, kdyby všude na povlečení nebyly fleky, nesmrdělo to močí a vedle z pokoje se neozývaly ty porno zvuky. Do koupelny se radši ani neodvažuju jít a snažím se co nejrychlejc usnout. No co vám budu povídat. Poslední noc ve Vietnamu jsem si představovala trošku jinak. Zítra už budeme v další zemi, kterou máme na naší cestě naplánovanou. Tak zejtra se vidíme, Kambodžo!
K.
