#AdekSKatlouNaTripu, 14. díl:
Nekonečný hledání pláže, neviditelnej Red Canyon a bobování na písečnejch dunách
15.3.2015
Ráno nás budí sluníčko a krásnej výhled na moře. Dost nezvyklý na naší cestě, kde spíme většinou v pokojích bez oken. Mám úplně chuť do toho moře skočit, tak se oblíkáme do plavek a hned po snídani máme v plánu vyrazit. Při oblíkání kontroluju stav našich popálenin a je to asi o million procent lepší. Takže měsíčkovou mast oficiálně miluju a už nikdy neberu na cesty nic jinýho. Sice svítím pořád jako rak, ale stehen se můžu už aspoň dotknout bez toho, aniž by mi vyhrkly slzy do očí. Na snídani objednáváme dvakrát vietnamský Ca Phe Sua Da a nějaký vejce s pečivem. Plán na dnešek je jasnej. Koupání, jídlo a když bude nálada, tak je tady prej nějakej Red Canyon – něco jako Grand Canyon, akorát ve vietnamskym provedení, takže tuším, že to bude uplně něco jinýho…
Namazaný, natěšený, s ručníkama kolem krku a já s mym stylovym červenym vějířem z Hoi An vyrážíme k moři. Přesně tam, kam jsem se ráno dívala z okna a představovala si, jak tam skočím. Procházíme kolem pár baráčků a za minutu jsme na pláži. Na šílený pláži plný rybářskejch polorozpadlech lodiček, bordelu a špíny. Super. Takhle přesně jsem si ten relaxační den představovala. Vzhledem k tomu smradu a špíně se domlouváme, že sedneme na motorku a pojedeme jinam podél pobřeží. Já balim svůj červenej vějíř a sedám zase na motorku. To přesně jsem dneska nechtěla. Jezdit na motorce a hledat pláž. Ještě navíc, když tady vlastně žádná veřejná není. Jezdíme podél pobřeží asi hodinu a všechno jsou to privátní pláže, kam můžou jenom hosti z hotelu. Bezva. Jezdíme takhle další půl hodinu až konečně narazíme na veřejnou pláž. Jsou tam lehátka ve stínu i stánky s pitím a jídlem. Parkujeme motorku, platíme asi 10,000 VND (10Kč) a jdeme přímo k lehátkům. Hned, jak si tam položíme ručník, za náma přibíhá správce a chce po nás 200,000 VND. Za dvě lehátka. To nemůže myslet vážně, ne? To je asi tak deset večeří ve Vietnamu, abyste si to dokázali nějak představit. Zkouším klasicky vyjednávat, ale bohužel marně. Bereme ručníky, dáváme si je mimo lehátka na písek a jdeme se koupat. Moji první koupačku si nenechám rozhodně zkazit. Běžím do moře a jsem nejvíc happy. Konečně ta správná dovolenková pohoda. Koupeme se, dost nedobrovolně se kvůli nedostatku stínu opalujeme (s tričkem přes nohy) a odpočíváme. Já teda odpočívám. Adam sám sebe zahrabává do písku, dělá Supermana, pak si jakože přidělává z písku prsa (haha) a nakonec dokonce staví cestičky, aby se tam vlejvalo moře. Je roztomilej. Jako dítě.
Po dvou hodinách máme relaxování i hraní s pískem dost a to ostrý sluníčko nám nedělá zas tak dobře. Balíme si naše ručníky a vyrážíme hledat ten slavnej Red Canyon. Naše představa je asi taková, že na to budou všude cedule a nebo že když se někoho zeptáme, tak bude hned vědět. Bohužel ani jedno z toho neplatí a my to prostě nemůžeme najít. Ani přes internet. Jakoby to vlastně neexistovalo nebo co. Přestáváme hledat a zastavujeme u krajnice u prvního stánku s jídlem. Objednáváme si smaženou rybu s tamarindovou omáčkou, hovězí salát a kuřecí maso s chilli a citrónovou trávou. Všechno je opět naprosto dokonalý, já si spokojeně popíjim fresh z papáji a Adam zase pivo. Pak se nás kolemjdoucí cizinec ptá, jestli jsme se byli podívat na Red Canyon. Říkáme, že jsme chtěli, ale bohužel jsme ho nenašli. Chvíli se na nás dost zmateně dívá a pak ukazuje směrem za nás na ceduli s nápisem Red Canyon. Už chápu jeho zmatení. Myslel, že jsme tam byli a chtěl se nás zeptat, jestli to za to stojí. Místo toho my děkujeme jemu a vysvětlujeme mu, že jsme to tady asi hodinu hledali v okolí. Tohle prostě nevymyslíš. Obědvali jsme přímo u toho vstupu. Platíme účet, necháváme motorku zaparkovanou u restaurace a jdeme sem tam teda podívat.
Jdeme po schodech dolů a všude je voda po kotníky. Dáváme si boty dolů a vydáváme se po šipkách. Já jdu tou vodou teda dost nedůvěřivě, protože jsem párkrát viděla ty různý dokumenty o tom, jak vás může ušknout had nebo kousnout nějaká jedovatá ryba nebo tak. Taky tam všude bylo hodně nízkejch stromů a z těch vám zase může ten had klidně spadnout za krk, že jo. Adam se směje tomu, jak se bojim a já se snažím rozhodnout, jestli to vůbec chci vidět. Pak ale za první zatáčkou vidím docela dost turistů, tak si říkam, že tam přece nic jedovatýho bejt nemůže, když tam jde tolik lidí. Za pár minut si na hada ani nevzpomenu, protože se kochám tím červeným pískem a skálama okolo. Je to fakt krásný. Hodně turistický, ale fakt hezký. Míň hezký je ale třeba to, že tady nabízej projížďku na pštrosech, který maj totálně sedřenou těla, oškubaný peří a běhaj v ohradě pořád dokola, protože za to turisti platěj. Děláme spoustu fotek skal, vracíme se zase zpátky k motorce a jedeme na hotel. Tam si dáváme ještě pohodu u bazénu. Adam skáče asi stokrát do bazénu, aby udělal co nejlepší záběr na GoPro, já si dávám vynikající drink s marakujou a jsme happy. Pak jdeme na pokoj a na hodinu si jdeme zdřímnout před tím, než se začne stmívat. Chceme jít totiž na písečný duny a tam je to nejhezčí večer na západ slunce.
Odpočinutý vyrážíme na nejvíc turistický místo v celý oblasti, který i přes to, že tam bude tuna lidí, musíme vidět. První turistickej nesmysl přichází hned, když chceme někde zaparkovat motorku. Nikde není žádný oficiální parkoviště, tak to necháváme u stánků s občerstvením, jako ostatní. Hned jak zaparkujeme, přichází nějakej chlapec, že tam můžeme stát, ale že si musíme něco koupit. Nechce peníze, prostě si musíme něco koupit. Pití s sebou máme, hlad nemáme, tak bereme jednu zmrzlinu a chlapec je spokojenej. Nechápu. Přece by pro ně bylo výhodnější, kdyby tam vybírali parkovný.
Přecházíme silnici, já rozbaluju zmrzlinu a v tu chvíli nám začnou nabízet dva kluci (tomu jednomu je tak osum podle mě) plastový podložky, abysme se mohli na písku klouzat dolů. Vysvětlujeme jim, že si nejdřív chceme všechno nafotit, projít a pak až se možná svezeme. Jenže oni za náma pořád jdou. Až nahoru na ty duny a čekaj, až teda budeme připravený. Neskutečně otravná věc. Snažíme se chodit i dál, abysme se jich zbavili, ale pořád nic, tak to neřešíme už. Fotíme, co chceme, kocháme se nádherným výhledem na písek s mořem a Adam z těch dun i skáče. No a konečně přichází chvíle otravnejch kluků. Za půjčení toho plastovýho krámů chtěj 50,000 VND (50 Kč), což je na Vietnam neskutečně drahá věc. Prej je to časově neomezený a můžeme si to půjčovat i mezi sebou. No ještě, aby ne za ty prachy. Já po ježdění na dunách zas tak netoužila, takže první jízdu přenechávám Adamovi, kterej hned zjišťuje, že to vlastně zas tak dobrý není, protože to na tom krámu vůbec nejede. Klučina se to tam snažil něčím pořád voskovat a vysvětlovat, že to určitě půjde, ale po pár pokusech, kdy jsem zhodnotila, že je to totální kravina, jsme mu to vrátili a šli se radši dívat na západ slunce. Rozhodně větší zážitek, než celý bobování na písku.
Po západu slunce vyrážíme na večeři. Kousek od dun jsem na ulici viděla, jak dělaj takový rejžový placičky s chilli omáčkou a jarní cibulkou, tak se pro pár kousků zastavujem (fakt si nemůžu vzpomenout, jak se to jmenuje, ale je to něco jako Banh Beo akorát smažený). Platíme asi 5,000 VND a u mini stolečku u silnice se touhle dobrotou oba cpeme. Tahle chuťovka nám ale k večeři nestačí, takže vyrážíme na další jídlo. Cestou na duny jsme směrem k našemu hotelu viděli místo, kde jedli jenom místní, tak jsme vyrazili tam. Parkujeme motorku a asi deset minut hledáme místo na sezení. Je tady úplně plno a místní z nás maj zase atrakci. Všichni se za náma otáčej, usmívaj se a mávaj do GoPro kamery, protože si to všecko natáčíme. Asi tam k nim turista ještě nezavítal. Po chvíli čekání odchází jeden stůl a my konečně máme místo. Podle tohodle poznáte, že tam vařej dobře. Že tam sedí místní a je plno. Na každym stole je rozpálenej malej gril a všude to neskutečně voní. Už to chci jíst. Nabídce moc nerozumíme, protože není anglicky, tak nám to překládá jeden pán a vysvětluje, že tam podávaj jenom kozí maso a různou zeleninu k tomu. Objednáváme talíř kozího masa se zeleninou, pivo a čekáme, co dostaneme.
Do pěti minut nám obsluha přináší talíř se syrovým naloženým kozím masem, k tomu podélně nakrájenou okru, bylinky, omáčku a rejžovej papír. Maso jsem hned dala na gril a začala koukat kolem sebe, co s tím rejžovym papírem. Vypozorovala jsem, že se to trochu namočí, daj se do něj bylinky, zelenina i maso a pak se to namáčí do připravený omáčky. Kopíruju postup místních a je to naprosto dokonalý. Maso skvěle ochucený a k tomu ta výborná omáčka a grilovaná okra. Asi desetkrát na sebe s Adamem koukáme a říkáme, jak je to dobrý. Přeplněný a spokojený platíme, místní nám mávaj na rozloučenou a my jedeme rovnou na hotel. Zejtra nás čeká zase dlouhá cesta. Tentokrát vyrážíme směr Dalat.
K.
PS: Omluvte kvalitu a (food) styling některejch fotek..v době cesty byly moje znalosti z tohodle oboru na levelu mínus dvě stě…
