#AdekSKatlouNaTripu, 11.díl:
Výživnej přejezd z Hoi An do Nha Trang a den plnej regenerace
11.3.2015
Ráno se budím už před sedmou, tak beru počítač a jdu volat našim na Skype. Adama nechávám ještě spát a jdu si sednout na lavičku na terasu. S našima kecám asi hodinu a pak jdu vzbudit Adama. Ten už je vzhůru a můžeme začít balit. Zjišťujeme, že už se nám dost hromadí špinavý prádlo a budeme si ho potřebovat někde nechat vyprat. Balení krosen klasicky dost trvá a třikrát to přeskládáváme (tentkrát hlavně kvůli mejm suvenýrům, že jo). Po balení se jdeme oba dva ještě osprchovat, protože nevíme, kdy zas uvidíme sprchu. V plánu je dneska přesun do Nha Trang, ale ještě netušíme čím a ani jak dlouho tam pojedem. Dáváme si snídani a já řeším, jestli si mám vzít ty místní prášky (myslim těch sto různejch prášků) nebo ne. Zatím si mažu pupínky jenom tou mastičkou a uvidím, co to udělá. Krosny necháváme na recepci a vyrážíme ještě na pláž. Chci si udělat na památku pár fotek v tý nový sukni přímo na pláži v Hoi An.
Zastavujeme někde u silnice, necháváme tam motorku a jdeme fotit. Trávíme tam asi dvacet minut a okamžitě se stáváme atrakcí místních plážovejch prodejců. Všichni na nás upřeně koukaj a smějou se. Po focení sedáme zpátky na skútr a frčíme do města. Projíždíme si ještě město a pak hledáme nějaký slušný místo, kde si dáme oběd. Po chvíli hledání vidíme nápis Cáo Lau za 30,000 VND, takže neni co řešit. Dvě sympatický mladý slečny nám hned nabídnou lístek a my hned objednáváme Cáo Lau, Bánh Xéo a ještě Fried Wonton (smažená placka z krevet s rajčatovou omáčkou a bylinkama). Když nám jídlo donesou na stůl, ptáme se slečen, jak se správně jí Bánh Xéo. Ukazujou nám tak celej systém, kdy si trochu namočíte rejžovej papír, dáte do něj zeleninu a bylinky a na to rozevřete tu placku. Pak všechno zabalíte do takovýho závitku a je hotovo. Dost zábavný a hlavně hrozně milá obsluha. K pití si dáváme pivo a slečny nám ještě donesly nějaký dortíky a čaj jako pozornost podniku. Pak nám dávaj ještě Oreo (nevim, čím jsme si to zasloužili) a ptaj se nás, kam jedeme. Říkáme, že potřebujeme do Nha Trang a že sháníme lístky na vlak. Vedle nás je totiž hned jejich kamarádka, která má malou cestovku a hned zkouší volat a zjišťovat možnosti. Vlak je prej plnej na dvy dny dopředu. Bezva. Zase se opakuje situace z Hanoje. Ptáme se teda na „sleeping bus“ a ona zase někam volá. Prej má poslední dvě místa dohromady za 500,000 VND. Jenže my chceme spíš ten vlak a třeba má pani na recepci v našem hotelu pořešený nějaký lístky na vlak. Slibujeme, že jsme za půl hodiny zpátky, že si dojedeme jenom pro krosny a dáme vědět. Paní nás ale upozorňuje, že lístky mizí hrozně rychle a už nemusej bejt. Stejně ale chceme ještě zkusit ten vlak. Děkujeme, sedáme na motorku a jedeme pro krosny. Máme to do hotelu asi minutu na motorce. Tam vracíme klíčky od motorky, bereme krosny na záda a ptáme se na recepci, jestli by bylo možný sehnat nějaký lístky na vlak. Paní dost ochotně volá na pár míst a pak zjišťuje to samý, jako paní v cestovce. Na dva dny dopředu je plno. Moc děkujeme za všechno, loučíme se a vyrážíme dost neradi směr cestovka a lístky na autobus.
Celý tohle kolečko netrvalo ani půl hodiny a my jsme zpátky v tý cestovce. Říkáme, že bereme ty lístky na autobus a paní začně znova volat asi na deset míst. Po chvilce je nám jasný, že je zřejmě obsazeno už i tam. Bohužel máme pravdu, takže jedeme podle původního plánu. Autobusem do Da Nangu na vlakový nádraží a pak vlakem do Nha Trang. Loučíme se, děkujeme a bereme taxi na autobusový nádraží. Je to totiž asi čtyři kilometry, je přibližně čtyřicet stupňů a s těma krosnama bysme umřeli. Platíme asi 40,000 VND a hned chytáme autobus do Da Nangu. Platíme 40,000 za osobu, což nám přijde na místní autobus dost, ale prej je to 20,000 VND za osobu a 20,000 VND za velký krosny. Tak to neřešíme, sedáme do rozpadlýho busu s místníma a jedeme směr Da Nang. Cesta je klasicky vietnamská. Cestou různě nabíráme náhodně na ulicích lidi, náhodně je vysazujeme. Spousta z těch lidí něco táhne. Před náma je třeba zrovna obří větrák a barel na vodu. V místních autobusech jsou hlavně vždycky dva. Jeden řídí a jeden nabírá právě ty lidi. Týpek, co měl tady na starost tohle nabírání lidí celou dobu kouřil z okýnka a tvářil se strašně. No co už. My spíš s Adamem celou cestu ale řešíme, jestli na nádraží seženeme lístky na vlak a když ne, tak co budeme dělat. Cesta trvala kolem hodiny a z busu nás vyhazujou přímo u nádraží. To vyhazujou je skoro doslova, protože autobus vlastně pořádně nezastavil.
Na nádraží se zařazujme do dvou front. Nikdy nevíme, ke který máme jít. Adam je na řadě dřív a zjišťuje, že soft bed lístky jsou opravdu na dva dny dopředu vyprodaný, což je super. Ptáme se teda (dost neradi) na hard bed. Tam jsou poslední dva lístky a navíc každej je do jiný kabinky. Chvíli s Adamem váháme, ale pak je berem. Rozhodně lepší tohle, než brát zbytečně noc v hotelu a čekat dva dny na lepší místa. Platíme něco kolem 800,000 VND a dostáváme lístky. Hned si je kontrolujeme a na lístkách je čas odjezdu 11:45. Jenže je 13:20, tak se ptáme, co to je za lístky. Pán nám vysvětluje, že vlak má šest hodin zpoždění a pojede tak až v 17:45. Na nádraží je dost plno a všichni evidentně čekaj na stejnej vlak. Nechce se nám bejt tři hodiny na nádraží, tak si jdeme sednout někam do nejbližší kavárny. Tam si objednáváme klasicky dvakrát Ca Phe Sua Da a já jdu na záchod. Tam zjišťuju, že jsem to dostala. Super. Neni nic lepšího, než to dostat ve Vietnamu v den, kdy si nemůžete dát sprchu a dojít na jinej záchod, než na nádraží nebo ve vlaku. Což jsou ty nejhorší a nejsmradlavější záchody v celym Vietnamu. Na řadu teda přijde dost určitě moje malá výbava . Intimní ubrousky a antibakteriální mejdlo. To, že tady totiž skoro nikde neni mejdlo, jsem vám už říkala, ne?:D V kavárně trávíme něco málo přes hodinu a pak se přesouváme někam na jídlo. Dáváme si neidentifikovatelný jídlo, který nemá absolutně žádnou chuť a je plný tlustýho masa a nudlí. Rozhodně nejhorší jídlo za celou cestu zatim. Pak jdeme nakoupit ještě pití, nějaký zobání do vlaku a jdeme zpátky na nádraží. Jsme tu chvilku po pátý hodině a vidět tady ty lidi po šesti hodinách čekání je šílený. Ještě šílenější je ale ten vydejchanej a upocenej vzduch tady. Do vlaku nás pouštěj až v 18:30, takže jsme si v tom super vzdoušku na nádraží chvíli taky poseděli. Já jsem si taky nemohla nechat ujít zážitek jménem „záchod na nádraží v Da Nangu“. Takovýto, jak se vám boty lepí k podlaze, všude jsou cejtit chcanky (líp to prostě říct nejde), na záchodě neni toaleťák, v umyvadle neteče voda, dveře od záchodu jsou nějaký poloprůhledný a všude se jenom mačkaj lidi, který jeden přes druhýho řvou. No a vy si v týhle situaci máte vyměnit tampón. No, nebudu to dál rozvádět. Připadala jsem si po tomhle zážitku dost zneužitá.
Nastupujeme do vlaku a začíná naše nový dobrodružství s názvem „hard bed“.Všude jsou jenom Vietnamci. Cizince v těhle vagonech fakt nepotkáte. Já mam jiný kupé než Adam, ale máme je aspoň vedle sebe. Já si dávám krosnu do toho svýho a celý kupé je okamžitě ticho a kouká. Lezu v žabkách na svoji palandu, což je v pořadí třetí lůžko od země. V každym kupé je šest postelí, ale velký je uplně stejně, jako to pro čtyři postele. Takže si představte, že si prostě na tý posteli nesednete. Tolik místa nad sebou ani náhodou totiž nemáte. No ale abych se vrátila k mojí úvodní scénce z kupé. Lezu v těch žabkách nahoru (s tím, že si samozřejmě ty žabky až budu nahoře sundám a pak teprve vlezu do postele) no a v tu chvíli mi ty žabky nějaký dvě Vietnamky začnou rvát z nohou. Tak vůbec nechápu, co se děje a lezu zase dolu. Něco tam na mě ječí a já jdu okamžitě k Adamovi, že tohle asi nedam. Ten se mi sice směje, ale jeho zoufalej výraz mi napovídá, že ani on neni uplně nadšenej. V tu chvíli se mladej kluk vedle Adama zvedá a ptá se, jestli nechci jeho místo. Že si klidně vezme to moje vedle v kupé (použil asi dvě anglický slova, ale pochopili jsme se). Snažím se mu vysvětlit, že mam místo uplně nahoře (což je to nejlevnější), tak jestli chce nějaký peníze. Kroutí hlavou že ne, bere si batoh a vyměnujeme si místa. Neskutečně hodnej chlapec, fakt. Zachránil mě od těch šílenejch ženskejch tam vedle. To ještě netušim, co mě čeká za super osazenstvo tady. Lehám si teda vedle Adama. Oba dva máme lůžko uprostřed. Obaluju si klasicky polštář mikinou, mám na sobě dlouhý kalhoty a snažím se moc nedotýkat holou kůží těch dek. Jestli totiž v soft bed kupé byly ty peřiny hnusný, tak tady jsou super nechutný. Žlutý fleky všude ani nekomentuju už. Začínám se rozhlížet po kupé. Nad náma s Adamem zatím nikdo není, ale zřejmě budou lidi ještě přistupovat. Pode mnou leží dědeček, kterej vypadá, že ve vlaku bydlí. Na stole má bonbony, křížovky, brejle, pivo a sušenky a pořád nám něco nabízí. Přijde mi roztomilej. No a pod Adamem spí nějaká stará paní. Vlak se konečně rozjíždí a my se snažíme usnout. Jenže ta starší paní, co doteď spala,se rozhodla, že si pokecá s někym po telefonu (jak je stará, tak mluví dost nahlas). A pán pode mnou už mi ani trochu nepřijde roztomilej. Za prvních pár minut jízdy si stačil několikrát hlasitě krknout, prdnout a pořád šíleně chrchlá. Ležíme s Adamem oba na zádech s rukama na bříše a vždycky se na sebe jenom otočíme a uděláme takovej ten výraz „jako vážně“!? Aby toho nebylo málo, stařík pode mnou si objednává polívku. Když mu ji donesou, tak ji začne hlasitě srkat a pomlaskávat si. Po polívce je konečně chvíli klid a oba staříci jdou spát. Když stařík usne, začně dost hlasitě chrápat. První dvě hodiny vůbec nespíme.
Vlak má první zastávku a přistupujou k nám do kupé další lidi. Tentokrát je to paní s dítětem a má lístek na postel, kde leží ta stará paní. Začalo se to tam řešit a starší pani si nakonec vylezla na palandu nade mě. Moc jsem to nepochopila a přišlo mi šílený, že se vyválela někomu v jeho zaplacenym místě. No nic, jedeme dál. Nechutnost toho staříka pode mnou absolutně překračovala všechny meze a my se snažili za každou cenu usnout. Jenže začalo brečet to dítě, co přistoupilo. Tím naše naděje na spánek zmizely uplně. Po dalších dvou hodinách máme další stanici. Nikdo nevystupuje a přistupujou k nám do kupé další lidi. Jeden mladej kluk a pán s dalším dítětem. Mladej chlapec má místenku tam, kde leží stařenka. Dost nekompromisně ji z toho místa vyhazuje a nepřestává na ni křičet. Přichází průvodčí a chce po stařence (oukej, my s Adamem jsme jí začalil říkat parazitující bába) jízdenku. Tu ona samozřejmě nemá. Takže se prostě vyválela na dvou místech a nakonec se zjistí, že nemá ani lístek. Výborně. Fakt se nenudíme. Bába je dost uražená, ale nevzdává se. Zřejmě se dohodla, že ji ve vlaku nechaj, tak si bere svoji tašku, dává si ji pod hlavu a leži v kupé v uličce. Pojďme si to shrnout. Jedeme v kupé pro šest lidí. Já, Adam, nechutnej stařík, parazitující bába, paní s brečícím dítětem, mladej naštvanej kluk, co leží místo báby a pán s nebrečícím dítětem. Je nás tam celkem děvet. Bravo. Vzduch vám popisovat snad ani nemusim, ne? Ani jeden z nás celou cestu nezamhouřil oko a tak rezervuju v Nha Trangu nějakej lepší hotel. Oba dva potřebujeme velkou regeneraci. Díky slevovýmu kódu od www.cechvevietnamu.cz máme pár stovek slevu na první ubytování, tak objedávám Prime hotel se snídaní a s bazeném kousek od pláže. Platím asi 400,000 VND a od tý doby mám v hlavě jenom tu představu, jak se válíme na lehátku u bazénu.
12.3.2015
Na nádraží vystupujeme naprosto vyřízený kolem šestý ráno. Berem krosny na záda a jdeme směr Prime hotel. Je to jenom rovně a máme čas, tak si nebereme ani žádnýho taxíka. Chvíli jsem teda chtěla, protože jsme četli, že v Nha Trangu se po nocích potulujou gangy, který okrádaj turisty. Ale člověk nesmí přemejšlet takhle černě. Je ale pravda, že jsme takový opatrnější a hodně se díváme kolem sebe. Konečně jsme v hotelu. Polospící recepční se nám snaží najít naše rezervaci a nějak se mu to nedaří. Asi dvacet minut to tam řešíme, ale nakonec se nějak dohodneme. Check-in budeme mít v devět, což je super, protože normálně je až ve dvě. Krosny necháváme na hotelu a jdeme se projít na pláž. Cestou si kupujeme snídaňovou Bánh Mí Op La (s vajčenou omeletou – zabalenou stylově v nějaký stránce z popsanýho sešitu:D) a ptáme se v prádelně, kolik by stálo vyprat jedno kilo prádla. Prej 20,000 VND za kilo. Paráda, hned odpoledne to sem hodíme. Pak si sedáme na pláží na zídku, jíme Bánh Mí a koukáme na východ slunce. Právě jsem zapomněla na tu šílenou cestu a přijde mi to naprosto neskutečná chvíle. Jsme s Adamem zase spokojený a říkáme si, že to za to stálo. Před devátou jdeme zpátky na hotel a dostáváme rovnou už kartu. Pokoj je super. Dokonce má oddělenou sprchu závěsem, což jsme tady ještě nezažili. Hned dáváme oba dva sprchu, hážem na sebe plavky, bereme pivo za 12,000 VND /12 Kč) z minibaru a jedeme výtahem směr bazén v patnáctym patře. Když se dveře od výtahu otevřou, doslova nám to vyrazí dech. Přímo před náma je prázdnej bazén, nikde nikdo a máme nádhernej výhled přímo na moře a pláž. Zabíráme lehátka a hned skáčeme do vody.
Koupeme se, fotíme se (zkoušíme poprvý i GoPro pod vodou), já dopisuju deník, relaxujeme, opalujeme se a pijeme. Přesně tohle jsme potřebovali. Po pár hodinách dostáváme hlad a vyrážíme na jídlo. Bereme s sebou i to prádlo, abysme si ho zejtra mohli vyzvednout. Na recepci si pak objednáváme motorku na šest dní, protože chceme udělat takovej větší trip do různejch měst. Prej “no problem” a zejtra ráno bude připravená.Dokonce nám tu prej těch šest dní pohlídaj i ty krosny. Cestou na jídlo se stavujeme v tý prádelně, kde jsme byli ráno. Dáváme tam prádlo a paní nám účtuje 40,000 VND za kilo. Pořád mi to přijde super cena, ale ptám se, proč to ráno stálo 20,000 VND a teď jednou tolik. Paní se začne rozčilovat, tak beru tašku a dám to jinam. Tohle jejich střílení cen od boku mě fakt nebaví. Pak jdeme asi dvacet minut pěšky na místo, který nám doporučil Tomáš (Čech ve Vietnamu). Objednáváme si Bún Thit Nuong. Je to něco jako Bún Chá, takže grilovaný vepřový maso s nudlema, omáčkou a bylinkama. Jenže je to ještě stokrát lepší, než Bún Chá. Fakt jsme se toho nemohli nabažit. K tomu jsme ještě ochutnali Bánh Beo s arašídama a masem. Taky skvělý. Děkujeme za tip. Cestou z jídla si kupujeme marakujovej drink a děláme zástavku na pláži na koupačku v moři. Já se stále ještě na moře z několika už známejch důvodů necejtim. Po koupání procházíme promenádu na pláži a hodnotíme, že je to tady moc hezký. Je to teda takový dost ruský letovisko, ale vzhledem k tomu, že jsme tu jeden den, tak nám to nevadí. Až na to, když na nás Vietnamci křičej rusky. Je to tady takový vietnamský Miami. Z pláže jde dokonce vidět ostrov s obřím nápisem „Vinpearl“, kterej vypadá jako nápis Hollywood a má to bejt něco jako zábavní park. Ve Vietnamu prostě najdete všechno. Vracíme se na hotel a padá na nás únava. Jdeme se ještě na chviličku mrknout nahoru k bazénu na noční výhled a pak jdeme na pokoj. Já nemam sílu jít už ani nikam na večeři, tak mi Adam jde dolů pro Bánh Mí a rovnou bere prádlo do jiný prádelny, kterou jsme viděli cestou. Za chvíli se vrací, dává mi bagetu a říká mi, že potkal Evu s Tomášem z Hanoje (neuvěřitelný, že jsme se zase potkali) a jde s nima na pivo. Je mi to blbý, ale fakt nemam sílu. Sotva do sebe dostanu bagetu, beru první dávku prášků, ze kterejch bych mohla postavit duhu a usínám s tím, že se už nemůžu dočkat našeho tripu na motorce.
K.
